Dobrý den, jako by nestačilo, co se ve světě děje. Jsem absolutně bezradná, nikoho, s kým bych se poradila, nemám. Tak třeba mi poradíte. Jsem už deset let vdaná, je mi 35 let, manželovi 46, máme spolu dvě děti, osm a pět let, a psa. Takové normální manželství. Do minulého týdne. Bohužel jsem se koukla manželovi do telefonu a našla zprávy od naší společné kamarádky. Posílali si nahé fotky a domlouvali se na dalším setkání.

Bylo mi třiatřicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje. Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například, že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník…

Host do domu, bůh do domu. Host do domu, hůl do ruky. Nebo ještě Ryba a host třetí den smrdí? Co si o tom myslíte vy? Velice by mne zajímal váš názor a nápady na jednání s hosty. Proč se ptám? Já vím, že teď to není tak akutní, ale ... Ještě před covidem jsme měli u nás dvě návštěvy. Kamarádka a dcera, a pak jiná kamarádka, dcera a navíc jejich pes. Vždy se jednalo o týdenní pobyt. Máme naštěstí volný pokoj, takže ohledně prostoru bylo vše v pohodě.

Zářivě rudé kadeře, bílá pleť, rozsypané kouzelné pihy, modré či zelené oči. Na ulici jsou nepřehlédnutelné. Některými muži milované, některými zatracované. Nedávno jsem četla zajímavou statistiku: pokud by si muži mohli vybrat, jestli ztroskotat na pustém ostrově s blondýnkou, brunetou či rusovláskou, valná většina by si vybrala blondýnku, menší část brunetku a rusovlásku by si vybralo jen 5 % mužů. Musím přiznat, že mě ta statistika překvapila, i když čert věř statistikám, že.

Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla). Vybrala si tedy v annonci několik zajímavě znějících nabídek: kde inzerovali byt na pronájem, respektive hledali někoho, kdo by jim za možnost bydlení v jejich nadpočetném bytečku vylepšil životní úroveň. Ceny a možnosti různé až hrůzné.

Má drahá! Znáš mě. Nikdy jsem nenechával nic náhodě. Myslel jsem vždy na zadní kolečka. Na naše blaho. V rozhodování jsem býval vždy o krok dopředu a často jsem i předvídal. Nesnášel jsem drby, živelnost, nedochvilnost, neověřené pravdy, spěch na poslední chvíli a tzv. žití ze dne na den. To Ty ale víš. Prožili jsme spolu velkou úsečku ze dvou století. Spoustu krásných chvil, ale - to naše usmiřování po sporadické Itálii, opětné dobývání, bylo pro mne vždy nejkrásnější...

ZNÁTE RÁDIO SVOBODNÉ UNIVERSUM? Nebudu vás nijak ovlivňovat - tohle čtu a poslouchám, a vám to též doporučuju - k přečtení či poslechu!  Jejich redakce píše: "Hledáme staré recepty na nové problémy, i nové recepty na staré problémy. Jsme přesvědčeni, že v moudrosti předků je více dobra, než ve všech módních ideologiích dohromady, že ideály lidskosti a hodnoty naší civilizace nemají a nesmí být rozbity, ztraceny, zapomenuty. Zajímají nás lidé a jejich myšlenky, proto s lidmi rádi mluvíme, nevyslýcháme je."

Chystá se změna počasí a vy o ní víte dopředu, aniž byste se museli dívat na předpověď? Když se schyluje k dešti, bolí vás klouby, při změně tlaku se vám točí hlava, a když fouká, jste podráždění? V tom případě jste nejspíš meteosenzitivní. Citlivost na počasí postihuje ve vyspělých zemích až 75 procent lidí.

Tak tedy, máte to mít. Zde je závěrečné pokračování mé mexické telenovely. Ponížení, stud, zloba, neštěstí, zoufalství, bezmoc, roztříštěnost a spousta jiných negativních emocí se mnou cloumaly, když jsem se vracela do svého přechodného bydliště. Rozhodnuta, že odjedu okamžitě a opustím to neorganizované a špinavé město, horečnatě jsem začala balit kufry a všechny serepetičky, které jsem za rok v Mexiku nastřádala.

Ano, byla to láska!! Od té doby, co jsem poznala Sergia, trávili jsme spolu veškerý volný čas. Ukázal mi nejtajnější zákoutí toho milionového města a tak jsem se dostala i na místa, kam se běžný turista nedostane. Krom Garibaldi, kde se setkávají „mariachis“ ze všech koutů Mexika, mě obeznámil i s bohatou kulturou Mexičanů. Navštívila jsem vesničku Lidice, kterou tak pojmenovali na počest vypálení Lidic, navštívila jsem českou kolonii, kde žila řada významných lidí, kteří do Mexika emigrovali za druhé světové války.

No, napřed jeden vtípek, a to "nahlas" následuje ... Obchodní cestující vypovídal u rozvodového soudu. Soudce se ho ptá: "Prosím vás, vysvětlete nám povahu incidentu, který ve vás vzbudil obavy o ženinu věrnost." "Víte, v podstatě celý týden jsem na cestách a domů se vracím na víkend. No, a jednou takhle v sobotu večer jsme se se ženou věnovali pěkně vášnivému sexu, když stará paní od vedle zabouchala na zeď a křičí: "To toho nemůžete nechat aspoň přes víkend?"

Bramborák je od slova brambora, a tak by měl mít co nejbramborovější chuť. Pokud se na tom shodneme hned na začátku, jistě po mně nebudete chtít recept s příměsí cukety, mrkve nebo celeru, ale dáme si vespolek zapravdu, že nám jde o dokonalost zvící křupavý okraj, hebce měkký vnitřek a chuť vystřelenou do výšin česnekem a majoránkou. V tom případě na chvíli společně zapomeneme na jakoukoli dietu, protože tajemstvím skvostného bramboráku je… docela obyčejné sádlo.

Bylo mi sedm let, u moci byli rudoarmějci a chybělo pár měsíců do revoluce. Má milovaná babička mi k narozeninám zakoupila za ušetřené bony v Tuzexu ilustrovanou knížku o Mexiku, která byla napsána v němčině. Ačkoliv jsem čerstvě navštěvovala kurzy němčiny u paní učitelky Irmy, kterou u nás Němci zapomněli po válce, moje slovní zásoba nebyla dostatečně rozvinutá na to, abych porozuměla tomu, co se tam píše. I přesto jsem už tehdy věděla, že se jednou do Mexika podívám.

Díval jste se někdo na začínající seriál „Hlava Medúzy“? Podle mě je to nejhorší krimi, co jsem od Čechů viděla. Proti tomu jsou i ty novácký kriminálky bomba. Případům prvního oddělení to nesahá ani po paty, a to ani co se týče napětí, což je dost smutné, o vyšetřovacích postupech snad nemá cenu psát. Je to nudný, nelogický, naprosto nerealistický.

Přímo báječný nápad měli pardubičtí hasiči, kdyži začali natáčet sportovní videa, v nichž velmi názorně ukazují, jak lze udržet nebo zlepšit fyzickou kondici dětí v dobách distanční výuky. Na youtube bude pro ně i pro jejich rodiče celkem devět lekcí. I když jsou teď školáci hodně doma, nemusí zlevnivět, říká mluvčí krajských hasičů Vendula Horáková.

No, asi jen málokdo z častějších návštěvnic a návštěvníků nepostřehl, že občas pauzíruju, respektive na kudle nic nového není. Psala jsem už v minulém skuhrání, že jsem poslední dobou dost mimo, a tak bych vás chtěla poprosit o nějaký ten návod, jak se z té depky dostat. Tedy, já relativně normálně funguju, jen občas se mi do cesty přimotá nějaká ta "žába", a já nejsem dost dlouho schopna ji sblajznout... V mém současném případě se jedná spíš o plno ropuch.

Každý z nás měl na základní škole obor, ve kterém vynikal. Někdo exceloval ve sportu, někdo v matematice, někteří se našli v přírodních vědách a já se našla v jazyku českém, jakožto v recitaci. Navštěvovala jsem sice gymnastiku a hudební školu, coby zájmové kroužky, ale v těchto oborech jsem nijak nevynikala. Jen jsem udržovala svoje mnohostranné zaměření. Díky naší třídní učitelce, která byla zároveň češtinářkou, jsem se zamilovala do literatury, do tajů gramatiky a přednesu.

Můj švagr koncem loňského listopadu oslavil osmdesátku, tak jsem mu volala, abych blahopřála k tak pěknému věku. Jenže on spustil takové ty pohřební řeči, že už stříhá poslední centimetry na pomyslném metru a jestli ho chci ještě někdy živého vidět, tak ať za ním a jeho družkou přijedu na chalupu. Že Květa, vdova se kterou žije po smrti mé sestry, je ještě o nějaký ten pátek starší a i ona se prý na mne těší..