Dobrý den, prosím o radu. Já mám 44 let, mám holčičku 3,5 roku a kluka 6 letého, manželovi je 51. Už dlouho spolu ale nespíme. No, a v zimě tomu bude rok, co se scházím se ženatým mužem. Manžela ráda mám jako bratra, ale nemiluji ho. Ten druhý je kamarád z práce, je o tři roky starší než já. A jak to tak bývá, stalo se to na jednom teambuildingu. Říká, že mě miluje a neví co s tím. A já jsem v tom stejně.

Tak jsem tady zase na skok. Možná to bude znít, jako nějaké zaklínadlo, ale mám toho opravdu hodně. Jak jste asi postřehli, získala jsem nové zaměstnání. Původně jsem šla na pohovor, jako recepční do 4 hvězdičkového hotelu, ale z pohovoru jsem odešla jako vedoucí recepce. Nevím, jakým nedopatřením k tomu došlo, nicméně dle vyjádření mého nového šéfa, se u pracovního pohovoru ještě nikdy tak nenasmál.

Když se tak dívám kolem sebe, chce se mi jadrně klít, slyším-li, co nám naši politici a média říkají. Téměř vše, co udělají, by si zasloužilo přetavit v satiru, protože nic jiného se s tím dělat nedá. Jak říká Hannlonova poučka: „Nehledejme u politiků zlé úmysly tam, kde je vysvětlením prostá lidská hloupost“. Před deseti lety poprvé vyšel můj román Klášterní madrigal, v němž si dělám legraci z byrokratů, nadutosti, zbytečnosti a také z pokrytectví. Za těch deset let se nezměnilo vůbec nic.

Asi ne, žejo. U nás byla v noci bouře taková, že můj psí hrdina se mi s hrůzou v každém chlupu přišel vmáčknout mezi krk a hlavu - "Nejsem tady, nikdo mne nevidí, žejo? Ubráníš mě?" Ach jo, ale stejně je to můj velký ochránce... Každopádně před mizernou náladou. Takže jsem vypnula televizi s dánskou detektývkou, omotala ruku kolem švarného hrdiny, zhasla lampičku a probudili jsme se až ráno.

Sám objev očkování je velmi starý. Všechno začíná jménem Edwarda Jennera. Tento britský vesnický lékař se proslavil zavedením první vakcíny proti pravým neštovicím. Edward Jenner už od dětství slýchal, že dojičky krav, které prodělaly kravské neštovice, těmi pravými nikdy neonemocněly. Z toho vyvodil, že kravské neštovice vytvářejí u lidí odolnost proti pravým (černým) neštovicím. Mj. pokud nevíte, tak černé neštovice byly v řadě případů smrtelné...

Nejsem politik, politika mne moc nezajímá a jejím tajnosnubným procesům jsem nikdy nerozuměla a ani rozumět nechtěla. Přesto, jako řadovou ženskou, dospělou a svéprávnou, by mne zajímalo, proč jsme tam byli, případně museli být, a hlavně, proč je tenhle divný a nevzdělaný kousek světa tak důležitý pro tolik zemí. Vždyť chudých a necivilizovaných zemiček je na světě hodně - tak proč zrovna tahle?

Ve městě Madison ve Wisconsinu je univerzita. OK. Jenže – donedávna tam byl i balvan, na němž byla připevněna cedulka na paměť významného amerického geologa a rektora školy jménem Thomas Chamberlin. Mj. jsou po něm např. pojmenovány krátery na Měsíci a Marsu, a hora v Kalifornii. Ale stalo se, že „někdo objevil“ ve starých novinách z r. 1925 článek, kde se o balvanu psalo jako o „negrově hlavě“...

 

Už je tomu dávno, co jako študák jsem s partou spolužáků čirou náhodou navštívil Rychleby – tedy přesněji řečeno Rychlebské hory. Tenkrát mi neznámé, ale zážitek to byl úžasný. Je faktem, že ani v současné době nejsou turistickým hitem. Dnes sice už nezvládnu toto putování nádhernou krajinou si zopakovat, ale našel jsem stať v časopise, která mne uchvátila, a vrátily si mi vzpomínky...Tak si o těch půvabných horách ode mne přečtěte…

Papírové peníze jsou v současnosti považovány za něco zcela samozřejmého. Jejich existence a běžné používání je ale věc z historického hlediska poměrně nová – dlouhou dobu byl totiž využíván výměnný obchod a také mince, vyrobené z nejrůznějších kovů. Zatímco v Číně se papírovými penězi platilo už cca kolem roku 900, Evropa si na první bankovku na papíru musela počkat až do léta roku 1661.

Jak jsem slíbila, tak dnes činím - nabízím vám pár "zelených hádanek". Vím, že je mezi vámi plno úžasných botaniček a botaniků, tak jsem docela přesvědčená, že to pro vás nebude moc těžké. Fotky jsou od mé dcery Lenky, které "to" roste na její floridské zahrádce. Čímž jsem vás situovala do míst, kde "to" roste. Jo, ještě vám prý mám říci, že to fakt není okurka ...

Co? No přeci dosavadní život!  Posledních cca dvacet měsíců stálo za exkrement, abych mluvila výstižně, ale přesto slušně. Docela fest jsem se trápila, nedávala to moc najevo, jen byla čím dál víc bubákovitá. A navrch i tlustá! Jo, zamlada, to jsem v nervácích nejedla, nespala, hubla a krásněla. Teď? V nervácích sním téměř cokoliv - kam se na mne hrabou psi, zvaní luxovací.  A samozřejmě nespím, téměř se nehejbu, a když, tak jen sun - přísun. A pochopitelně skoro nic nedělám. A nikam nechodím, s nikým se nebavím, neodepisuju, telefony neberu. Prostě baba na zabití. Tak s tímhle jsem tedy skončila.

Následující vzpomínka bude sebekritická, o tom, jaký jsem byl trouba, a o tom, že každý může být trouba, když neví, s kým se zrovna baví - což je obzvláště platné při dnešní propojenosti světa internetem. V době své základní vojenské služby v komunistickém Československu jsem pobyl tři měsíce ve vojenském útvaru Babice, kam jsem byl odsunut pro nepoužitelnost ve vojenském útvaru Grabštejn, ještě předtím, než jsem byl i odtud vykopnut do vojenského útvaru Prachatice.

Po první světové válce, na základě Versailleské smlouvy, získal český stát od Německa dvojici přístavů Moldauhafen a Saalehafen - abychom po překreslení hranic v poválečné Evropě měli otevřený přístup k moři. Česko má přístavy svěřené k užívání až do roku 2028. Hamburk se ale od první poloviny 20. století zásadně proměnil, a z kdysi průmyslových přístavních území na okraji města jsou dnes lukrativní pozemky.

Na začátku byl vlastně omyl… V červenci roku 1996 spatřila světlo světa Dolly. Na první pohled vcelku obyčejná ovce, avšak s neobyčejným původem. Přišla na svět klonováním - metodou přenosu jader somatických buněk - pod rukama Iana Wilmuta a Keitha Campbella ve skotském Roslin Institute. Jediná ovečka během pár týdnů otočila kormidlem dějin.

... no, nevim, jestli se vám Kudlanka ještě líbí, respektive, jestli se mám ještě snažit. Hledat nějaké ty zajímavosti,  něco, co by vám trochu zpříjemnilo den. Ale to zas bych měla moc velký touhy, stačí, kdybych vám dala pár minut, kdy se dozvíte něco jiného, než kdo co o covidu řekl, nařídil, schválil, případně co všechno špatného a hrůzyplného nás od politiků čeká. Mám taky pocit, že je docela dost lidí přednaštvaných, abych to řekla slušně.

David Copperfield – nejznámější a nejbohatší ze současných iluzionistů. Jeho jméno se stalo symbolem a každý si jej spojuje s kouzelnictvím a čímsi nemožným. Díky němu si tisíce mladých lidí zamilovaly svět kouzel a iluzí. Jak se mu podařilo dosáhnout takových výsledků, kde se v současnosti iluzionista nachází a čím se zabývá – o tom bude dnes řeč. Každopádně - je to neuvěřitelný workholik!