Když nás jednou oba, tedy mne i docenta H., na jedné podzimní procházce protáhl náš milovaný Mufánek oranicí, až jsme oba vypadali jako podzimní sněhuláci, pardon, blátiváci, (Muf měl totiž právě zcela sobeckou chuť polaškovat s roztomilým zajíčkem), prohlásil docent H. nekompromisně: Tak – a dost! Musíme ho začít cvičit!

V překladu to znamenalo: Přihlas se na cvičák a začni s drezúrou dřív, než nám ten lamsák přeroste přes hlavu! Třebaže Mufánek bouřlivě souhlasil, po prvních lekcích jsem se začala obávat, že jsme s „drezúrou“ začali příliš pozdě. Mufánek totiž nějak ne a ne pochopit, že je člověk pánem tvorstva, (ač mu to docent H. při každé příležitosti důrazně připomínal) a na cvičáku že je fořtem pan cvičitel Buřt, jehož pokyny je třeba brát v úvahu.

Pan cvičitel Buřt vlastně ani moc buřt nebyl, ale říkalo se mu tak, protože chodil neustále obalený různými filcy a papundekly, vždy připraven na boj zblízka. Často se ukázalo, že dobře dělá. Na cvičáku se totiž v té době sešla řada neurotických bláznů, jako jsou dobrmani, belgičtí ovčáci, rotvajleři a podobní hysterikové, kteří neustále zběsile ječí a jsou na požádání ochotni rozsápat třeba i samotnou paní starostku.

K takové chásce Mufánek nikdy nepatřil. Když měl dobrou náladu – a tu měl stále – nechal by se porcovat tupým nožem. Nepřetržitě stínal svou ocasní šavlí vše, co mu přišlo do cesty, ale tam jeho nebezpečnost končila. Dokonce, pokud se mu chtělo, uměl i bez odmluvy vykonávat povely, jejichž výuku přikazovaly osnovy. Učivo si dokázal osvojovat bleskově, ale do vlastních závažných rozhodnutí si bohužel nikdy mluvit nenechal.

Jednou se přihodila podivná věc. Právě jsme trénovali zadržení nepřítele, což spočívalo v tom, že se jednotliví zběsilci střídavě vrhali na pana cvičitele Buřta a s nepříčetným kraválem z něj rvali všecko, čím se obalil. Pan cvičitel Buřt je v jejich hysterii vydatně povzbuzoval, dokonce vzal proutek a největší vzteklouny jím švihal, čímž je vyprovokoval k ještě větší zběsilosti.

Chválení nebralo konce, dokud nepřišel na řadu Mufánek, který do té chvíle na celou komedii pohlížel s povýšeně ospalým zájmem. Na výzvu běž! Chyť! Sice běžel a chytil, ale když se mu pan cvičitel Buřt začal škubat a cukat, sekl dvakrát šavlí a poslušně ho pustil v domnění, že to, co dělá, dělat nemá. Když mu ovšem pan Buřt znovu vnutil do tlamy vatovaný rukáv, sevřel ho sice neochotně v zubech, ale jakmile pan Buřt pro větší naštvání a vzteklost mávl po Mufánkovi proutkem, otráveně rukáv pustil a znechuceně klusal ke mně pro vysvětlení.

Pan Buřt nešetřil pohrdáním a urážkami: Je to lemra, slečno. Ten by vás nechal znásilnit i zamordovat naráz, jen by to fiklo – a ještě by při tom vrtěl ocasem.

Lemra se na mne tázavě dívala a vrtěla ocasem, když tu pan cvičitel Buřt přikázal: Zkusíme to jinak. Já zaútočím přímo na vás.

Neviděla jsem to jako nejlepší nápad. Přeci jenom Mufánek byl už veliký kluk a měl obrovskou sílu. Sice nosil na cvičák obojek propletený ocelovými kroužky, sice jsme ho připínali na dvojité vodítko se dvěma karabinami, ale to jen pro případ, že by se chtěl na cvičáku bavit po svém s některým ze svých psích kamarádů. Jinak chodil venku zcela volně, dokonce bez obojku. Mimo náš dům a zahradu to byl opravdu moudrý pes a vždycky věděl, jak se chovat. Nikdy se nepral, byl-li napaden slabším nepřítelem – obvyklá zábava sousedovic špice – jen zvedl vysoko hlavu, nonšalantně uhýbal packami a důstojně kráčel domů.