ale kdyz si muzu vybrat tak jedu autem. Uz jenom proto, ze kdyz nekam letim, tak si tu krajinu ani poradne "neocicham" Treba nase cesta z Yukonu Canada na Yukatan v Mexiku nemela chybu. Jiste byli jsme na ceste pul roku. Ale projizdet vsechny ty vesnicky, kde z chatrci kde nemohla byt ani voda vychazely divky v tak belostnem obleceni az to bolelo do oci, domorode restaurace u kterych jsme spali a vubec.....vsechny ty zazitky cele rodiny, to se neda srovnat s nasednutim do letadla, ktere vas odveze nekam do letoviska.
Bohuzel do Evropy to autem nejde,nekdy mne zase poslou ze zdravotnich duvodu do Vancouveru a neda se proste nic delat.Nenadsene ale letim. Strach nemam, ale mam toho plny zuby! Navic ted je nutne jeste pretrpet kontrolu, coz je pro mne snad horsi nez let! Cekani na letisti, prestupy....no des

letel jsem poprve v zivote jako novopeceny emigrant z Londyna do New Yorku. Sedel jsem v jumbo jetu Boeing 747 nekde uprostred, ale nanestesti jsem videl jednim okynkem spicku kridla. Zdalo se me, ze letadlo mava kridly jako husa a moc me do smichu nebylo.
Mirny strach me vydrzel jeste roky, az do doby, kdy jsem si postavil a zaletal ultralehke letadylko RANS Coyote. Na tom jsem naletal nad divocinou Yukonu par set hodin a strach je pryc.
Ted dokazu ve velkych jetech podrimovat i behem startu a pristani. Spolehliva, i kdyz ponekud fincne narocna metoda, jak se zbavit fobie z letani.

No protože je neperou v automatce, ale tlučou s nima o kámen v čistém domorodém potoce...

Co se létání dotýče, létám ráda a věřím ve svou karmu - že totiž letadlo, kde jsem já, nespadne. Jen jedné věci se začínám bát - že v rámci šetření nebudou prováděny všechny podrobné prohlídky letadel a že s námi nepoletí piloti s potřebným výcvikem a praxí, ale jen jacísi strojníci.

Řeknu vám jak jsme letěli s manželem do Turecka. Trpí závratěmi, i střechu na chalupě opravuju sama, a má lehkou fobii i z toho létání - ta představa té hloubky pod námi ! Já to chápu, s tím se nedá ni dělat. Byl na letišti tak nesvůj, že jsme se rozhodli, že ho lehce opijeme. Moc času nezbývalo, tak jsme koupili Colu a Fernet k posilnění. Ale znáte to na Ruzyni - v čekačce je všechno prosklené, nikde se s tím neschováte. Běžela jsem na WC, abych nápoj přelila - byla tam baba uklízečka. Času málo a voda stoupá. Zalígrovala jsem se tedy v nouzi nejvyšší na záchodě pro invalidy a provedla operaci. Lahev od Fernetu jsem tam hodila do koše. Pak jsme si s mužem říkali - až tam bude baba uklízet, řekne si - to se nedivím, že ti lidi skončej na vozejku, když chlastaj i tady ! No, a tak jsme seděli a popíjeli zcela veřejně z lahve Coly, barva odpovídala na etiketě inzerovanému moku, já decentně, manžel nedecentně. Účel posvětil prostředky. Do letadla nastupoval uvolněně, po letušce požadoval noviny - řekla mu - ale to až na zpáteční cestě, pane ! - žertoval se spolucestujícími, dožadoval se večeře, chtěl si zkoušet záchrannou vestu - a pak spokojeně dřímal celou cestu...

Ty jsi diplomat A moc hezky popisuješ manželovu opičku Jste tu většinou světoběžníci a ostřílení matadoři. Tak já se přiznám, že už při vyslovení sednout do letadla se mi dělá šoufl. Minulý týden jsem byla u kamarádčiny maminky na balkoně v nejvyšším patře paneláku a už mi bylo blbě. Jedině rozhledny vydržím. Jezdím ráda vlakem. Koupit si jízdenku a jet jen tak nazdařbůh, prohlížet krajinu.... Samozřejmě čistotu vlaku a letadla srovnávat nelze. Ale jinak to, alespoň pro mne, nemá chybu.

manzel boduje
Jinak prosim te posli mi svuj mejl, ztratila jsem adresy Muzes pridat i na Pavlu z Ostravy

a masivní panelák ano. Kamarádky babi měla ve zvyku vylívat vodu z vázy z okna - v její chaloupce u lesa dopadla voda z metru na záhonek. Ona ale obdobně konala, když k ní přijela na návštěvu do paneláku, 13.patro. Vůbec si to neuvědomila. Měla jako ty hrůzu z té výšky, nešla ani náhodou na balkon, ani z okna se nepodívala.

Polárko - posílám.

určitě bych využila nějaký prostředek ke zklidnění před cestou. Než se zbytečně nervovat, to je asi lepší si pomoct i kdyby to měly být prášky.
Já létám sice max. jednou za rok, ale je to pro mě vždycky vzrušující zážitek. Moc ráda sleduju z okýnka nádhernou krajinu pod sebou, je to nejkrásnější pohled, jaký znám, když je všechno malinké a jako na dlani. A když letadlo tak "drkocá", mám pocit, jako bych jela v autě a ono přejíždělo výmoly na cestě... :-)
Tu hloubku si vůbec nepřipouštím. To mi spíš vadí hloubka ve vodě.

no na té rozhledně vydržím, ale úplně dobře mi není. Když chci něco vidět a poznat, tak ale jiná možnost není. Na Petříně nahoře trochu mával vítr s věží a příbuzní hned poznali, že je mi blbě.

To je teprv nádhera.
add zklidnění - dámám doporučuji spíše nějaký meprobamat než Fernet...

takhle se kdysi bělilo prádlo. Pralo se na valše mýdlem a pak se vymáchalo v potoce a mokré pověsilo, nwebo rozložilo na trávu a tak usušilo - pokud na něm byly ještě skvrny, tak se kropilo vodou. A bílá buyla skutečně bílá. Pamatuju se, jak když jsem byla s ještě malinkým d´Artagnamem přes léto u babičky, tak jsem počůraný plíny vymáchala ve vodě a úplně mokrý povědily - v životě jsem neměla tak krásně vílý plíny. To dělá to ultrafialové záření.

ale mně se na bílém prádle teď po jaru normálně dělaly žluté mapy, Ty víš spoustu věcí, nevíš čím by to mohlo být? Myslím už na suchém prádle, přineseném ze šňůry.

myslela jsem si že je to tou naší sice dobrou, ale železitou vodou, a že jsem to zkrátka málo vymáchala...

No, já mám nějaký zbytečky tuším Frontinu, tak si asi jeden lupnu, než vstoupím na palubu letounu nach Moskva, jednak abych to přežila já a pak i mý spoluletící. Jéžiš já jsem nervózní už teď. Kdybysme měli takový to přenášedlo jako v Enterprise, to by bylo něco. S takovou se celý život budu plahočit jen v ČR a nejbližším okolí.

jestli to nebyl třeba pyl rozpuštěný ve vodě - nebo tak něco.Tohle bylo tak před devětatřiceti lety - tenktát ještě nebylo všecko tak zasraný

..já Tě žeru

Paulo, jak se zbavit strachu z lítání se nedozvíš, ale možná budeš vědět, jak mít krásný bílý prádlo
ale já tyhle křivolaký cestičky miluju...

každopádně Paulo - jsi velká šikulka! Sleduju na Kudle tvé osudy a se třema dětma dosáhnout takových pěkných pracovních úspěchů, to je paráda. Holka, buď na sebe pyšná, je nač!

že jsme se odchýlily od tématu...

Jak já na dovolené bez Kudlanky vydržím. Jinak lítám ráda, je to spojený s nějakou pěknou dovolenou. Ale tak jednou za 2 - 3 roky. Když odlítám, tak se už těším na dovolenou, poznávání, moře a tak. A když se vracím, tak jsem plná zážitků.
Tak Paulo, a´t to zmákneš.

já to rozeslala a pak vymazala, abych neměla zahlcenou schránku...takže díky. Přesně to jsem myslela, když jsem psala o těch strojnících. Je to děs, když o všen rozhodují jen pníze a zisky
podnakalů. Je to pěkné když se člověk uživí sám a třeba luxusně, ale když začne být nenažraným - sbohem armádo.

Nakonec - nepíše to žádný kováříček, ale přímo kovář a přesto mi tam, z pohledu laika, který si sem tam něco zajímavého přečte, cosi nehraje. Šetření na úkor bezpečnosti a zaměstnávání laiků není v tomto případě ani trochu na místě. Loki se tam nikde nezmiňuje o větších dopravních letadlech, třeba malou A319 počínaje a B747 konče. Mluví o vrtulových. Někde jsem si přečetl, že výcvik pilota Boingu u firmy, vyjde asi na milion korun. A když to ten člověk nezná, on přece nedostane certifikát, opravňující ho k pilotování. Ale ten člověk už tam musí přijít s nějakým vzděláním, obyčejně vysokoškolským technického směru, musí mít nějaké znalosti, a samozřejmě i nalétané hodiny na meších strojích. Takže si myslím, že to nebude přímo hup na krávu a je tele. Dále pravidelný výcvik na trenažérech, přezkušování, kde se simulují i extrémní případy, které za letu třeba nikdy nenastanou… Pokud vím, tak převážná většina dopravních pilotů jsou bývalí armádní piloti, kteří z nějakých důvodů odešli z armády. A s takovými piloty bych se vůbec nebál letět. Nevěřím ale, že by z takové rychlokvašky, jak zde píše Loki, udělali ihned kapitána. Jako druhý pilot prosím, učený s nebe nespadl a on se to musí někde naučit, ovšem zárukou by tam měl být zkušený kapitán, který dohlíží.
Faktem ovšem je, že tato pohvězdičkovaná krize, o které se už stále mluví jako o chlebu, a je jedno, jestli ji někdo uměle vyvolal nebo je to důsledek také „strojníků“ - rychlokvašek v různých odvětví nebo mnoha stovek a tisíců Krejčířů a Kožených. Tato krize cloumá snad už s každým odvětvím.
Není to tak dlouho, četl jsem článek šéfa BA, který si tam sype popel na hlavu a přiznává, že udělali velkou chybu, když přepustili mnoho krátkých destinací jiným leteckým společnostem, obyčejně nízko nákladovým a nechali si víceméně jen střední a dlouhé trasy. A právě na nich je nyní velký úbytek pasažérů, zatímco na kratších to není tak horké. Pak ještě i nepřiměřeně vysoké platy mnoha zaměstnanců, tradující se ještě z minulých dob, kdy je prosadily odbory a to je důsledek malých zisků, někdy i nezisků.
Takže s těmito létajícími strojníky (bez dozoru fachmanů) bych byl asi mírným optimistou. Velkým pesimistou jsem však ve vizi, kam, jak a za čím se ten svět stále žene. Prachy, prachy, prachy… Business, Business, business… Na toto se jednou chcípne!
Úsměvné jsou teď ve hře ty výhledové plány s přepravou osob tzv. na stojáka. Šmarjá – zase prachy. Kterej vůl to vymyslel. A on se tím prosím vážně zabývá i Airbus, jako výrobce. To je krok k přepravě pasažérů ala dobytek. Ano na stojáka mohu jet busem, vlakem, tramvají, na stojáka si mohu dát pivo, ale pro pána krále, stát v letadle? Tak s takovou společností, která to zavede, bych zůstal raději doma.

Jinak Paulo, sleduj křídla, jejich výkyvy, není-li na nich námraza, koukej jestli jsou funkční klapky, sleduj motory (aspoň Ty na té své straně), protože s jedním motorem se dá i přistát a všechny zjištěné anomálie hlas ihned personálu. Neboj, oni Tě nevysadí…
Zdraví Tě strejda a přeje příjemný let.

Jejda, to jsem toho zase po té neplánované pauze nakecal…

Dělala jsem na státním statku a lítali k nám práškovat pole letadla, nejdřív anduly (staré dvouplošníky - moc se v tom nevyznám). K nám do kanceláře chodili technik a pilot, my je obletovaly a obvykle jsem si vydyndala, že mě vzali nahoru sebou. V andule to bylo fajn, ale když začali lítat s čmelákama, tam jedině dozadu na násypku s maličkým okýnkem. To co se mnou v luftě dělali, to bylo o život, ale nikdy se nedočkali, že by mi bylo špatně a pokaždé jsem se těšila, až zase přiletí, abych si užila. První opravdové letadlo bylo TU104 a letěli jsme do Bulharska, to byla nuda, na Jaltu v TU114 a teď Boingy. Lítám ráda a za všech okolností.

A co živočich (ář)? Nežárlil?

Letani je krasa, kterou by si mel kazdy vyzkouset. Aspon na obrazovce pocitace nebo ve snu......
Protoze trirozmerny pohyb zaziji jen piloti. A snad jeste potapeci.......
Jinak souhlasim se Strejdou. Myslim ze ten clanek o pilotech "strojnicich" je hodne prehnany. Vetsina pilotu jsou vojensti veterani kteri vi co delaji (ten co tak bravurne nedavno pristal bez motoru na rece Hudson byl byvaly pilot z US Air Force).
A zadnemu "strojnikovi" by nedali do ruky rizeni dopravniho jetu bez dukladneho prezkouseni na simulatoru (trenazeru). A tam se pozna, jestli umite letat nebo ne.

do letadla by mě dostali jedině v bezvědomí - do výškové budovy taktéž. Dělá se mi nanic i na židli, když meju okna. Pevná půda pod nohama je pevná půda pod nohama. Ale chápu, že někdo létá rád. Když se té zábavě věnuje bez mé účasti - je všechno v nejlepším pořádku.

létání se mi líbí, lety snáším dobře, až na občasné problémy s ušima při startu a přistání. Záleží na pilotovi, s některým mi jen lehce zalehne v uších, ale jednou při obzvlášť rychlém stoupání jsem myslela, že mi prasknou bubínky, šílená bolest celý let a ještě dvě hodiny po přistání zalehlé ucho. Poučena od té doby při usednutí na místo začnu intenzivně kousat želatinové bonbony a při zahájení přistávacího manévru taky. Na každý start/přistání padne vždycky celý sáček, bonbon od letušky by mě nezachránil. Asi to pomáhá, od té doby se mi to tak bolestivě nestalo a zalehlé ucho nebolí, takže nevadí. Raději létám ve dne, u okýnka, letiště mám raději v noci. Jídlo v letadle je hnus tudíž nejím, ale vypiju tam dost kávy, takže první starost po přistání je metelit na wc.

dokonce jsem před časem měla tu čest pilotovat pár malých letadel jako druhý pilot (kamarád byl inspektor letecké inspekce) byla to neskutečná euforie. Vždy když se odlepujeme od země koukám na malé políčka, domečky rybníčky a lesy, zeshora není nikde vidět žádný bordel, je to paráda, jak nádherná ta naše malá zemička je. Dokonce jsem skákala po hlavě z letadla ze 4000 m padákem, byl to úžasnej zážitek. Pak když vyletíme nad mraky, tak mám pocit, že bych se mohla válet v oblakách jako v peřinách a navíc mám pocit, že jsem úplně blizounko Bohu a to je také krásné a on nedopustí aby se mi něco špatného stalo.

Ty mě překvapuješ, taková napohled křehká, éterická blond bytost a ona je to skoro adrenalinová holka.
To já ještě nebyla za svoji sestrou ve Švédsku, kde je 30 let, protože letět ani náhodou a moře - no to je druhý děs.
Je tedy fakt, že tyhle strachy jednoho dost omezují a nejsem za ně ráda. Tak třeba se na stará kolena odvážu - ale stejně myslím, že bych patřila mezi tu četnou skupinu lidí, která sice letí, ale se zapřením a bez rozkoše.
Buď ráda za to, že to takhle máš, nakonec se i do světa občas vydáváš, užívej si svých pocitů z létaní a zalítej si občas i za mne, jo? Pa I.

odlepit se od země a letět...jednou jsme byli s tátou na nějaké vysoké skále, už nevím kde, byla jsem malá - ale tohle si pamatuju - krásný rozhled kolem dokola, já si stoupla na kraj, rozpřáhla jsem ruce a volala : Chtěla bych umět létat ! A nikdo se mi nesmál, každý jen pokyvoval hlavou, jako že chápe, a táta jen koukal, abych nespadla, a taky se usmíval. Blázni na horách !

ale rozhoduju se jí nějak překonat, odjakživa jsem nesnášela můry když se okolo mě zatřepetala měla jsem amok. Když mi v noc vlítne do pokoje nespím tam, nebo rozsvítím někde jinde, nalákám jí tam a pak tam zavřu dveře, druhý den ráno tam pomalinku jdu hledám jí a položím na ní skleničku a pak volám někomu, zda by se nezastavil na kafíčko, že mám můru v bytě a neodnesl mi jí někam pryč. Asi se to trošku stupňuje nevím proč, protože dnes už nemusím ani motýli jen na určitou vzdálenost. Nějak mi děsně vadí to třepání. Byla jsem s manželem na rybách a dost jsem ulovila, vše je prima do té doby než se ryba chytí a začně se mi třepat na vlasci, ve mně by se krve nedořezal. Naštěstí manžel tohle zvládá dobře.

Já bych třeba tak strašně moc ráda šla do skleníku Fata Morgana v botanické zahradě, strašně moc miluju kytky, ale mám děs z toho že se tam budou rojit motýli ... Dokonce jsem se rozhodla, že tam půjdu sama až se budou rojit a pokusím se ten děs nějak zlomit ... no ještě jsem tam nebyla, ale už asi 3 roky nad tím přemýšlím

Jo a už nejsem blondýna, měla jsem vlásky vyšísované od sluníčka úlně skoro do běla, tak jsem si řekla, že medová barva by byla dobrá .... ale mé kadeřnici to nějak moc chytilo .... no tak snad ještě vyšísuju a něco se snad omeje ... léto ještě nekončí.

co se nám urodilo před pár lety na chaloupce. Přijeli jsme po zimě odzimovat, a všude, po celým baráku, hlavně pod kamennými parapety, všude motýlí kukly. Pak se motýlci začali klubat a my měli plný barák a plnou zahradu pavích oček. To byla nádhera ! Teda pro někoho...oni se dost třepali. Víckrát už jsem to nezažila.

to chce jenom odblokovat, napíšu Ti, vydrž, nnějak nestíhám Pa I.

jen se nesmí třepat kolem mě

třeba s myšičkama - jsou krásné a vůbec mi nevadí, jenom se nesmí objevit neočekávaně a nepředvídatelně se vrhat různými směry, střemhlav proti mně apod. Také se leknu, zaječím...

Ty máš ale s tím třepotáním kolem hlavy nějaký starý blok, možná už z dětství, zajímalo by mě, co to bylo, co se ti přihodilo.
Násilím to neodbouráš, jenom třeba přežiješ ten nálet motýlů, rozumově to vydržíš, ale příště zpanikaříš zase, stane-li se to bez varování a náhle.
Uf, já tu přednáším, to jsem nechtěla. Ale tyhle případy znám, stává se to často a příčinou může být nějaká vysloveně hloupá příhodička kdysi dávno v dětství..

Jinak obrovská tlustá můra, která ti brnkne do palice, když už klimbáš třeba u televize, tak to není příjemná věc i bez bloku Pa I.

byla jsem malá a pak už jsem na to zapomněla. Jeden čas když jsem to asi nějak řešila už za dospělosti se mi jednou přesně zdálo co se stalo a spojilo se mi to s tím děsným prožitkem, tak to vím.
Často když si nevím s něčím rady, či mám vážné životní otázky a trápím se s tím, tak dostávám odpověď ve snu nebo se mi to jen tak promítne hlavou ve dne jako film třeba při práci. A odpověď se mi spojí s otázkou.

kluk pojede s tátou 1.8 k moři a já za dva dny na to si udělám skoro týdenní meditativní pobyt v Českém Krumlově - nééé letadleam, ale vlakem, možná i vlastním autem. Na to mám ovšem blok také. Jezdit se nebojím, ale řídit ano. Takže balím, balení to je moje , a Tobě se tímto omlouvám, že nepíšu.
Ale tohle téma se strachy je zajímavé a mám pro Tebe řešení. Ty sny, to je takový spontánní odblok, ale není to úplné, chce to ještě nějak zkorigovat.
Já jsem měla včera sen, tedy nevím, jestli měl posloužit k odblokování, ale celý den jsem nestála za nic.
Inko, nezlob se na mne, skutečně napíšu, jen co to půjde.
Ahoj, Ty moje parašutistko

někam relaxovat, myslím, že to moc potřebuješ, přijdeš tam na jiné myšlenky. A s tím psaním si nelam hlavu. Já řídím moc ráda vůbec ráda jezdím na výlety, ale teď nemám moc času a to je škoda. Ale jak dodělám domeček, budu si více užívat života a relaxu. Ale i ta práce na domečku je taková tvořivá, mám jí ráda, jen bych si představovala, aby se to hýbalo rychlejším tempem.