|
 Milá Dani, tak jsme tu měli včera ve vsi svatbu. A nebyla to svatba jen tak ledajaká... Ale pěkně po pořádku. Poslední dobou čtu na Kudlance příběhy žen, které dlouhodobě v manželství snášejí útrapy, ale bojí se odejít od partnera, protože je leká je vidina případné samoty. Vím, je to těžké. Sama si dodnes pamatuji, jak jsem jednou jela do práce s opuchlýma očima od pláče, totálně vyhaslá, nevidící východisko ze své situace.
V našem manželství to skřípalo, tři malé děti, vidina jejich dospělosti v nedohlednu. K rodičům jsem jít nemohla, šla bych jen do horšího. Těžká situace... A tak - právě ženy, které se třeba v těchto dnech nalézají v podobné situaci, bych chtěla povzbudit - že nikdy není důvod nevěřit v lepší budoucnost. Včerejší svatba, o které bych se vám teď chtěla zmínit, je toho důkazem. Tahle nevěsta, maminka dvou krásných holek, si opravdu prožila svoje, o trápení a starosti neměla nouzi. Možná už taky nedoufala, že by se její situace mohla změnit. Pro rodiče je rovněž těžké vidět svoje dítě nešťastné. A přece si ji štěstí našlo. Když jsem ji a ženicha od nás z vesnice viděla, moc jsem jim jejich štěstí přála. Ale nejdojemnější byl pohled na její dvě dcerušky: zářily jim oči radostí, že jejich máma je opět spokojená. A nový tatínek byl jaksepatří na ty své tři holky pyšný. Svůj vztah už mají pár let prověřený, takže věřím, že budou spokojeni a šťastní. Mia
|
