A to je naše letošní nadílka. Vylíhlo se celkem deset kachňátek, ale rovná polovina jich padla za oběť štikám v rybníku. Chybí ještě dvě dospělé kachny a celé toto hejno i s kačerem spořádá denně 5 - 10 housek a misku prosa či granulí pro ryby. Lepší by je bylo šatit než živit. :-)

     Když někdy dlouho otálíme s krmením, dojdou si kachny pro nás až na terasu a pokaždé nám tam nechají za trest nějaké řídké hovínko.

     Náš německý ovčák si od nich nechá klidně žrát z misky a kouká na to jako bulík. (Ony mu chodí do misky žrát i straky.) Malý šitzák si velkých kachen nevšímá, ale ty malé honí. Už kvůli nim dvakrát spadnul do rybníku, a protože neumí moc dobře plavat, je to docela legrace.

     Když jsme před lety dělaly s manželem chodníček u jezírka, spadnul přímo doprostřed hladiny papoušek - rosela pestrá.

     Doplácala se k rouře a tamtudy zalézala dál a dál. Manžel si musel lehnout na břicho a plazením se k ní dostal.

     Chytil ji, odnesl domů a následně si léčil poklovanou ruku. Já jsem si řekla, že to je asi nějaké znamení (miluju film Samotáři), že kromě všech ostatních zvířat bysme měli mít i papouška, a tak jsme si roselu nechali. Dnes už vím, že ponechat si papouška bylo znamení toho, že jsem mdlého rozumu. Kromě kočičích a psích chlupů jsem totiž začala uklízet ještě peří, zrní, slupky od zrní a ožužlané kousky jablek, to vše mimo klec.

     Rosela nám nedávno umřela a my si na přelomu července a srpna budeme brát malou korelu přímo z hnízda, aby šla snadno ochočit.

     Člověk je prostě tvor nepoučitelný a v mém případě to platí dvojnásob.