|
Mým životem prošlo mnoho hrníčků. Některé ještě mám, na některé se pamatuji, na jiné jsem už zapomněla. Některých je mi líto - to jsou ty, které jsou sice hezké, ale nikdy jsem k nim nějak nepřilnula a ani pro ně nemám využití. Potom jsou jiné, taky nepoužívané, ale mám je na očích a ráda se na ně dívám.
Zvláštní, krásnou, ale dost poškozenou soupravu mám po manželově mamince. Všichni je chtěli vyhodit, protože stejně polovina hrníčků chybí a zbytek má ulomená ouška, ale znáte to, věci nemusí být dokonalé, aby se nám líbily. Svoji historii má i souprava na čaj. Nikdy jsem ji nepoužila, ale dostala jsem ji jako dárek a vím, že dárci to dalo moc vymýšlení a mám jej ráda za to, že se opravdu snažil mi udělat radost. Což se mu povedlo - bez ohledu na současný osud soupravy. Vím, že mu to dalo hodně vymýšlení. A tak občas přemýšlím, že až jednou přijde čas, a jeden z nás, ten který zůstane sám, se bude stěhovat z našeho 4+1, co se s těmi hrníčky asi stane.Myslím, že i pro hrníček je zlé zůstat „starou pannou" a vlastně nikdy nenaplnit svůj životní úděl - tj. nikdy se neohřát zevnitř čajem a zvenku teplýma laskavýma rukama. Myslím, že většina z nás vzpomíná na nějaký svůj „nejmilejší". Nejstarší a zároveň nejmilejší (a neoplakanější) hrníček patří do mého dávnověku - do doby, kdy jsem ještě byla doma a nechodila ani do školky - tedy do doby mých 3-5 let. Hrníček měl tvar jako nahoře seříznuté kočičí hlavy s hrníčkovým ouškem, zezadu bílý a zepředu byl kočičkou. Nebyla to fotografie - hrníček byl krásně vymodelovaný, opravdu jako kočičí hlavička zepředu a na hrníčku byly nakreslené krásně zelené oči, hnědý nosánek a červená pusinka. Z jiného hrnku mi nechutnalo, pila jsem jen z něj. Nevím, kam se ztratil, asi se rozbil, ale to určitě až mnohem později, kdy už jsem pila z obyčejných hrnků. Je mi líto, že jej nemám, myslím, že moje vnučka by jej taky zbožňovala.  V současné době mám tři oblíbené hrníčky )jestli se o tom půllitrovém dá mluvit ve zdrobnělině). Aby jim to nebylo líto, nepíši o nich v pořadí podle oblíbenosti, protože je mám ráda všechny, ale podle toho, jak ke mně přišly. Nejdéle mám ten béžový, který tvarem připomíná džbáneček se širokým hrdlem bez hubičky. Na jeho dně je zespodu nalepena zvláštní spirála, která prý dodává nápoji v něm energii a ta se po vypití přenáší na mě. Faktem je, že po vypití jeho obsahu se cítím opravdu aktivnější, spokojenější, probuzenější... Možná to bude taky tím, že z něj piju kafe. Další hrneček je poměrně úzký, odspodu se zužuje a potom zase rozšiřuje (trochu jako ohryzek od jablka). Je barevně pruhovaný a je to oblíbený hrneček mé tříleté vnučky. Pro mě je památný tím, že jsem jej dostala na vánoční besídce počítačového kroužku důchodců při Univerzitě třetího věku na Univerzitě Tomáše Bati. Poslední - ne co do významu a už vůbec ne co do velikosti, je pořádný HRNEK. Vejde se do něj půl litru čaje, dostala jsem jej k loňským vánocům a je na něm nápis „PC hrnek". A já marně pátrám, jestli to má být hrnek k počítači, nebo jestli je to PiCí hrnek od slova píti. Co myslíte vy? A teď už znáte moje tři nej. Dáša
|
A ještě si děláte i besídky! Moc prima
