Jenže - nevím už kdo první, ale postupně se všichni začali otáčet jedním směrem, tím, kde se v pozadí za námi rýsovalo husté černošedé nebe, a na něm velký těžký mrak-bouřlivák.

     Za několik málo minut už na nás spadly první opravdu velké kápě. Ano, byly to takové ty velké těžké kapky, co nevěstily nic dobrého. Druidi, ve svém velkém zaujetí pro akci, ale nějakému nepříjemnému počasí nevěnovali pozornost; jak by taky, a dál s malými čarodějničkami zapalovali ohýnky kolem.

     Při zahoření snad páté hraničky se však přímo nad námi ozval jednoznačný uši trhající třesk. A současně vypuklo pravé peklo: prudký jednolitý déšť zahnal všechny do velkého stanu, a už z černých nebes proudem tekla voda. Jen občas se okolí rozsvítilo jasem blesku, vzápětí následovaného hromem - byli jsme v samém centru bouřky!

     Lilo na grilující se klobásy, které před stanem pečlivě obracel neúnavný číšník, pršelo na všechno, co nebylo střelhbitě uklizeno.

     Cesta zpět do zámku? Ta byla jednoznačně nemožná. Po chvíli se pod nebezpečně se komíhajícími stěnami stanu navíc ukázaly drobné pramínky, které se rychle slily v řeku, proudící skrz a zaplavující vše kolem.

     Keltšté bohové se na nás rozzlobili?

     Vichr zesiloval, nevěštilo to nic dobrého. A to ještě se přidával strach z obrovského stromu, který stál v nejbližší blízkosti - má být v následujících dnech poražen, protože má v háji kořeny... Co kdyby?