Vyrazili jsme. Konečně...  Robert si zapnul takové to udělátko, co ukazuje, kde jsi a kudy máš jet, hlásek co chvíli říkal, kdy kam zabočit, kolik metrů ještě do křižovatky, na co si dávat pozor a jiné (asi důležité) věci. A tak jsme se řítili na Písek. Tedy, tu první část cesty bychom možná rychleji prošli šourem, jaká byla dopoledne v Praze zácpa.

     Ale sotva jsme se dostali na volnou silnici, bylo všechno super. Pak už jsem jen sledovala příjemnou krajinu kolem, postupně začínala být čím dál tím "jihočeštější", a netrvalo to dlouho a před námi byla odbočka na Vráž. Do zámecké recepce jsme zcela pohodově vstupovali kolem půl jedné, úplně včas. Chudák synek, nejspíš si říkal, co to, že máma vůbec nenadává? (já totiž den předtím prohlásila, že je nutno tam být nejpozději do jedenácti...). Jenže - kdybych přiznala, že nástup byl od deseti až do jedné, asi bych přijela někdy k večeru :-))).

      V recepci mne příjemně uvítali, dostala jsem klíč od pokoje, ukázali mi, kde v jídelně budu sedět a už jsme stoupali k mému jednoměsíčnímu ubytování.

     Prostorný pokoj, volná postel u okna byla pro mne (nádhera, budu u okna, jupí, u čerstvého vzduchu) a docela sympatická paní. Tak, a teď honem nainstalovat počítač...

     Robert všechno zapojil, připojil modem (něco, co jsem měla i v nemocnici) a - a po chvíli zjistil, že tam není signál... Žádnej, úplně žádnej...

     Nervy mi tekly putýnkama, docela jsem se držela, abych nezačala vyhrožovat, že tedy jedem zase zpátky domů - když najednou řekl - ale mami, tady jde perfekt wifi...

     A bylo to. Jen ta „počítačová televize" se tu nechytne, ale to byla už jen malichernost, v podstatě jsem televizi stejně téměř odvykla, doma si pouštím jen sem tam nějakou tu detektivku, co si je občas nahraju. Zprávy a všechno ostatní jde přeci sledovat už přes internet. Takže - všechno ok, tak ještě pusu na cestu a už synek blaženě mizel za svými záležitostmi.