Když jsem stejně jako další Kudlanky dostala od Daniely výzvu k sepsání story o svém oblíbeném hrníčku, odpověděla jsem jí, že zásadně piju ze skleničky a žádnou historku o hrníčcích nemám. Jenže tím jsem se z toho nevyvlíkla. Daniela mě vzápětí atakovala znovu: "Tak napiš o skleničce. A ne že mi odpovíš, že piješ u potůčku z dlaně!

     Připomnělo mi to nucené školní slohové práce na téma POPIS. Popište pracovní stůl. Tak jo, s tím jsem byla hotová v jedné větě, byť rozvité. No jo, jenže člověk k tomu měl napsat ještě osnovu! Hrůza. Ještě dnes se z toho opocuju...

     Panebože, co si má člověk vymýšlet o tak obyčejné běžné věci jako je sklenička? Obzvlášť pak třeba taková, co z ní v práci piju kafe. Jsem totiž tak strašně vytížená (čtením Kudlanky), že prostě kolikrát nemám čas si tu skleničku ani pořádně umýt. Takže třeba druhý den z ní jen vychrstnu lógr do dřezu, trošku ošplouchnu (zaschlý černý kávový rantlík po obvodu sklínky mi vrásky nedělá) a finíto - sklenička je připravena na další dávku lahodné kávy.

     Můj syn mi říká, že jsem prase. Jsem.

     Toliko tedy k mé oblíbené skleničce. Je z čirého skla, s pravidelnými výlisky ve tvaru kosočtverců (bez čárky), zatím není nikde uštíplá a je šikovná, protože do ní mohu lít vroucí vodu bez toho, aniž by v ní musela být položena kovová lžička, která horkou vodu ochlazuje. Moje sklenička prostě nepraskne, je dokonalá a mám ji moc ráda.

     Až se mi někdy rozbije, asi se zabiju.