Nemám žádný takový divotvorný hrneček. Ale mám skleničku... Žil byl krásný růžový džbán se šesti krásnými sklenicemi na nožce. Měly ušlechtilý původ. To byla jedna velice šikovná paní, jménem Marie. Ta se provdala za pana Gregoryho, skláře. Bylo to v druhé polovině 19. století, tenkráte bylo sklářů jako máku,
konkurence veliká, přestalo se jim jako drobným podnikatelům dařit. A tehdy paní Mary napadlo, že by mohla zkusit na sklo malovat... Použila k tomu barevné sklo - růžové, modré, zelinkavé nejvíce, a bílý email. Jako podnikatelský záměr lze tento počin hodnotit velice kladně, vzory se ujaly, novinka zabrala. Jako dekor byl nejúspěšnější motiv hrajících si dětí, protože soupravy kupovaly zejména hospodyňky. Později se začaky vyrábět i servisy tématicky zaměřené na myslivost, rybářství, korbílky s víčky a podobně. Nejvíce šly ale na odbyt domácnostní. A sklo s technikou MAry Gregory bylo na světě ! A tak se koncem 80. let 19. století zrodila i naše souprava. Koupila si ji do výbavy mladá paní poštmistrová, stěhovala se s rodinou po celé republice, až nakonec skončila v Opočně (paní poštmistrová). Už nebyla kompletní (ta souprava), hrály si s ní děti na pískovišti, krmily z ní panenky, hrály si a hrály, až nakonec zůstal jen džbán s poslední skleničkou. Ten nám pak zmizel z očí, ani jsme nevěděly kam a jak. Když přišly vánoce v roce 1982, rozbalila jsem velkou krabici - a v ní byly... Obě dvě. Dnes stojí na čestném místě v obýváku a dítěti jsem řekla - prodej si pak co chceš - jak chceš, ale tyhle dvě holky by sis měl nechat. No, prý o tom ani nepřemýšlel, že by se jich chtěl zbavit. Tak se asi budou stěhovat i nadále... Wendy
|