Lítala jsem často malými letadly "Dopravní inspekce" a dodnes, když můžu, tak letím. Vždy tam nahoře mám pocit, že jsem nade vším, nad denními starostmi, nad trápením; je tam ticho, klid a pohoda, miluju ten pocit. Když se pak koukáš dolů a vidíš malé domečky, zahrádky, bazénky, lesy, louky, pole a řeky, nebo i moře - říkám si, jak je ta naše zeměkoule strašně krásná.

     Vyrostla jsem na statku u Benešova; byla jsem tam do sedmi let, a pak už jsem tam nikdy nebyla, až jednou malým letadlem; byl to můj sen, se tam zas někdy podívat .Splnil mi to kamarád, co znal má tajná přání a všechno jsem zase znova viděla z výšky: dvoreček, na kterém jsem vyrostla, naše pole a les, sad, stodolu, statek a hospodu, která k tomu patřila, chvíli jsem tam kroužila a slzy mi tekly, no po 30 ti letech to byl pro mě obrovský citový zážitek.

     Jednou jsme zase letěli Praha - Tatry a zpět. Cesta tam byla nádherná, plná slunce a já byla v letecké eufórii, že jsem opět blíž Bohu, jako vždy, jakmile se usadím do letadla. Zato za dva dny cesta nazpátek byla cesta plná hrůzy; letěli jsme Cesnou, dostali se do obrovské bouřky a letadlo se asi hodinu propadalo až o metr a půl do hloubky, blesky nás křižovaly, neviděli jsme nic, lilo jako z konve, jen ty obrovské blesky občas prosvítily kopit, nikdy jsem se tak strašně nebála jako tenkrát, ale od létání mě to rozhodně neodradilo, jen jsem to zařadila do šuplíčku "moje hrůzostrašné zážitky".

     Milovala jsem ty chvíle, kdy jsem mohla zkusit i pilotovat; je to jiné než v autě. Doprava a doleva to funguje stejně, ale když k sobě přitáhnete knipl, tak stoupáte, a když odtlačíte, tak zase klesáte. Je to hádhera, mít to vše ve svých rukou a koukat na tu spoustu budíků. Jindy jsem zase lítala s kamarádem nad Berounskem, docela nizoučko na Karlštejnem - nad naší historií, (to by Karel asi koukal) jaká je to nádhera vznášet se kousínek nad hradem a jeho nádvořími a vůbec všemi těmi zalesněnými kopečky, kde se v údolí line řeka a po slinicích se posunují autíčka. Na sportovních letištích je vždy velmi milá zvláštní atmosféra, dostanente tam kávu a potkáte se tam se spoustou takových a ještě mnohem větších nadšenců a svérázných kořenů, než jste Vy sami a pokud jste alespoň trochu pohledná žena a nebojíte se, tak jste středem pozornosti.

     Toužila jsem odjakživa si skočit padákem, ale můj rozumný první manžel mi to hned v počátcích zakázal, že prý až odchovám děti, tak pak můžu. Dokonce to po rozvodu sám zajistil a zaplatil. Jupíí  - a a jelo se k Mnichovu Hradišti na malé sportovní letiště. Jela nás tam celá banda nadšenců a zvědavců. Ti, co to už okusili, vyprávěli a my nováčci napjatě naslouchali, co nás čeká a nemine a čím jsme se blížili víc, tím jsme byli nadšenější. Naše děti jely též, manžel jim řekl: "rozhodně neváhejte a pojdte se podívat na poslední minuty maminčina života". A bylo, děti utrousily slzu a já dodala: " že mě živou nikdo nedostane"! a tím jsem vyautovala smutek z našeho výletu. Na letišti byla obrovská euforie, lidičky si tam skládali padáky, někdo už seskakoval, jiní dělali v několika lidech různé nádherné formace ve vzduchu....