Jako dítě jsem měla štěstí na nebývale hodnou a vstřícnou starší sestru, takže jsme v pokoji spolu vycházely dobře.
Jinak to ale bylo s mými dětmi. Lichý počet (3), je vždycky problém. Vždycky ten starší s jedním (libovolným) s dvojčat kul pikle proti tomu třetímu.
Ale když někdo cizí ohrožoval bráchy, tak se ten starší postavil na jejich obranu.
Dvojčata měla společný pokoj. Jeden byl bordelář a druhý pořádníček. Boje kvůli tomu vypukly často. Pokud hrozilo, že poteče krev, vyrážel ze zálohy starší bratr a srovnal je do latě.

Ponorku jsme zažili. Představte si tu hrůzu, že s někým sdílíte od narození kočár, pokoj, všechny hračky...a následně spolu sedíte v lavici ve škole, chodíte společně do hudebky, na atletiku, a všichni vás víceméně vnímají jako jednu osobu.
Jo, lezli si na nervy až tak, že chtěli jít každý na jinou SŠ, i když na stejný obor. Dalo mi dost práce je přesvědčit, že když budou spolu, že si můžou pomáhat, když bude třeba jeden nemocný, a taky proti šikaně, kterou jeden z dvojčat zažil už v Mateřské škole.
Dopadlo to dobře, a dodnes si všichni bráchové vzájemně pomáhají. Jen ty jejich protějšky jsou poněkud nekompatibilní.

Mám dva bratry, staršího a mladšího. Byli 7 let od sebe, já byla uprostřed, takže jsem vyrůstala mezi kluky. V naší ulici kluci převládali , tak tím spíš se hrály klučičí hry - fotbal, na indiány atd. Vztahy byly celkem v normě, starší brácha byl na nás spíš naštvaný, že nás má na starost, s mladším jsem si dost vyhrála. Měli jsme dva dětské pokoje, obsazení se různě střídalo, menší pokojík vedle rodičů měl nejprve nejmladší a my s bráchou byli v podkroví, pak nějaký čas byli kluci nahoře a já dole, později jsme studovali a byli doma jen o víkendu, takže opět starší dvojice nahoře, kde se topilo jen na ten víkend.
V dospělosti jsme se "rozprchli", moc jsme v kontaktu nebyli, starší si často půjčoval od rodiny peníze, které nevracel, až to došlo tak daleko, že rodiče přímo okradl (cennou sbírku sebral a prodal) a své děti taky (vybral jim vkladní knížky, na které jim babička s dědou spořili). Rodiče ho vydědili, dědili jeho synové (s tátou dodnes nemluví), dohodli jsme se na podílovém vlastnictví bytu a dočasného užívání celého bytu mladším bratrem.
Děti jsem měla také tři, dvě holky a třetí se narodil syn. Mladší dcera od puberty sočila na starší, vůbec se s ní nesnesla. Museli jsme ji dát na 8 leté gymnázium, aby na základce nebyly spolu, pak každá studovala v jiném městě, domů jezdily tak, aby se nepotkaly. Pak tato dcera nejen že pomlouvala hnusně starší sestru, ale začala sočit na mě, myslím si, že měla významný podíl na rozvratu mého manželství. Nakonec to dopadlo tak, že přišla "poslední kapka", a tak jsem jí řekla - dokud se neomluví, ať mne nekontaktuje a od té doby se neozvala. Bylo to pro mne těžké, poslat ji takto do háje, ale už jsem věděla, že je manipulátorka, že mi pokusy navázat s ní vztah ubližují, že to udělat musím. Bolelo to, ale ulevilo se mi.
Tak to beru, že jsem porodila tři děti a "mám" dvě. Dcery celé roky spolu nemluví, nějaké informace tu a tam vyplynou přes jejich tátu. Mladší dodnes té starší závidí i nos mezi očima. Syn jakž takž je v kontaktu se starší sestrou (je introvert a kromě přítelkyně podobného založení nikoho moc "nepotřebuje"), s mladší problematickou sestrou jen v případě nutnosti (oslava tátovo narozenin).
Já si vždycky přála mít sestru, nechápala jsem, proč ta mladší nechápe, že by nemusela svou sestru nenávidět, ale mít ráda. Udělali jsme chybu, měli jsme to řešit hned v její pubertě s psychologem nebo psychiatrem, ale já byla zavalená prací, těžko jsem hledala čas napsat s dětmi úkoly a vůbec s nimi prožívat pro ně důležité věci, tak mi nedošlo, že jde o opravdu vážný problém, který po pubertě nezmizí.

S partnerem jsem získala 4 nové dcery (2 jeho vlastní, 1 nevlastní a snachu). Vycházíme skvěle na to, že jsem zcela cizí... Mám radost, jak dobře spolu vycházejí obě partnerovy vlastní dcery, že nemusíme řešit nějaké spory.

PS: Možná z dětství, kdy jsem sdílela buď pokoj s bratrem, nebo sice bydlela samostatně, ale v dětském pokoji průchozím do koupelny, si pro pocit soukromí tvořím všude, kde bydlím, aspoň malý koutek, pracovní místo se stolem, knihovnou.

K některým věcem se člověk musí propracovat léty. Se sestrou jsme měly pokoj velikosti 26m2, takže šel snadno přepažit, a každá jsme měla svůj kout. Jasně, že jsem na ní žárlila. Protože byla hezká, chytrá, šikovná, všestranně umělecky nadaná a všichni jí měli rádi. Jenže zkuste se podobné sestře vyrovnat, když je o 5 let starší. Všichni mi jí dávali za vzor, a to mě štvalo, protože já jsem byla proti ní "šedý průměr". Známky jsme měly stejné, ale ona byla ta pilná a svědomitá, a já flink. Kdybych měla její cílevědomou povahu, mohla jsem mít výsledky lepší než ona.
Navíc ona byla tmavovlasá jako rodiče, a já zrzka. Tehdy to bylo stigma, ne jako dnes.
A tahle moje báječná sestra byla první, která mi přes zákaz rodičů ty vlasy přebarvila. Sice byl výsledek děsný, ale snaha se cení :-).
Teprve teď, kdy je sestra už 17 let po smrti, vím, jak moc mi chybí. Sourozenecký vztah je jeden z nejpevnějších, a kdo má to štěstí mít ve stáří sourozence, který je vždy připraven v případě potřeby pomoci, je šťastný člověk a boháč.

Já to měla docela složitý složitý. To ani nebyla ponorka.
Ségra mne skoro utopila ve vaně, a jela pro mne rychlá, pak zas mne na švihadle málem uškrtila, že jsem byla modrá pár dnů, no – nebylo to zrovna fajn. Celou tu dobu mne vlastně šikanovala, ale já se pochopitelně bála ozvat, protože jsem ani nevěděla, co by mi pak udělala.
A teď? Řeknem si ahoj, jak je… a to je vše, absolutně se nemusíme.

Měl by to být náš nejbližší člověk, stejně tak, jako rodiče. Dost často to tak není. U mne to tak dramatické nebylo, jako u Andrey, ale ségra mne taky nemusela.
Byla starší a celé čtyři roky měla rodiče sama pro sebe. Jmenovala se Jaroslava, ale doma se jí říkalo Jájínek. Ještě v kočárku se mne pokusila prodat. Brala mi věci, s brekem šla na mne žalovat, když něco ona provedla. Máma vždycky věřila jí, protože já byla to průserové dítě, se kterým byly potíže.
A já to ségře vždycky nějak dokázala vrátit.
Po střední škole jsem z domova vypadla, abych nepřekážela. To už byla ségra vdaná a s manželem a dvěma dětmi bydlela u nás.

andrea : Tak to je drsný ! A dělala to z blbosti, nebo ze zlého úmyslu ?
Nikdy by mě nenapadlo, že je sourozenec schopen šikanovat. Že si moji kluci občas provedli nějakou lumpárnu, to je normální. Ale že by si vědomě ubližovali, to jsem nezažila.

Když čtu, co se dělo Andree, tak jsem ráda, že ta zlomyslná, lhající a intrikující dcera byla u nás ta mladší. Protože být starší, možná by se pokusila sourozeneckou rivalitu vyřešit jinak.