 Je zvláštní, jak každý se cítí být normální. Všichni žijí normální život, všichni vyrůstají v průměrné, ať už rozvedené, či nikoli, rodině. Všichni jsou průměrní ve škole, ve svých láskách, ve svých koníčcích, ve svém životě. Snažíme se sice být nadprůměrní, něčím se lišit, ale když se něco stane, řadíme se k normálnímu, k průměrnému životu. Přesně tak jsem to cítila i já. Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo jedenáct. Já to zvládala celkem dobře, hůř na tom byl malý šestiletý brácha. Ale přežili jsme, prostě normální rodinka. Máma už zůstala sama, táta se znovu oženil.
Nejspíš čirou
náhodou jsem se dostala na gympl, a po něm na pedagogickou nástavbu. Kupodivu
se mi podařilo téměř okamžitě najít velmi dobře placené místo a ja byla, aspoň
myslím, v té době celkem spokojená. A pak jsem potkala Petra.
Petr byl
v druhém ročníku na medicíně. Byl neuvěřitelně chytrý, studoval téměř se
samýma jedničkama. No, musím říct, byla to láska na první pohled. Já v té
době už přemýšlela, že se od mámy odstěhuju, vydělávala jsem dost, cítila jsem
se soběstačná. A tak jsme s Petrem
začali hledat pronájmy. On studoval, sem tam si nějak přivydělal, ale já měla
dost, nevadilo mi platit celý nájem.
Sem tam jsme šli
na večeři, a to zas platil on. Stejně bych se cítila divně, on studuje a já
přeci jen plně vydělávám. Moc dobře nám to klapalo, po roce jsme začali
plánovat společnou budoucnost. Když nad tím tak přemýšlím, Petr se ale nikdy
nijak nezmínil o svatbě. On vlastně nikdy s ničím sám nezačal, jen skoro
ve všem se mnou souhlasil. Prostě mi přizvukoval. A já, se svými růžovými
brýlemi, byla v té době stejně slepá. A tak uplynul další rok.
Já se starala o
celou domácnost, Petr studoval. To už jsem měla na očích spíš růžové cihly. I
když musím přiznat, že přes občasné hádky jsme spokojení byli. A uběhl další
rok. To už mi ale začalo trochu vadit, že celou domácnost vedu já. Také Petrovy
potřeby trochu stouply.
Jak se blížil
čas dostudování, a tedy i blízkost titulování ho „Pane doktore“, začal už se
tak i chovat. Teď už jsme museli chodit na večeři do luxusních podniků, protože
se přeci musí ukázat před správnými lidmi. Jeho oblečení muselo být jen
značkové, a pod. A já se starala, já platila a doufala.
Samozřejmě, že
jsem se občas ozvala, ale Petr se pak hned naštval, vyhrožoval, že se tedy
odstěhuje, že žádnou almužnu ode mne nepotřebuje. Když jsem se přímo zeptala,
jak si představuje budoucnost, rozpovídal se jen o svých plánech
v profesi, o své kariéře. Na téma svatba se nikdy nevyjádřil. Tak jsem se
zeptala, co očekává od našeho vztahu, jak to bude dál, co my dva, svatba, děti
a podobně. Netušila jsem, že se to ale zas vrátí k jeho kariéře. Napřed že
si musí udělat jméno, musí mít jistotu, jisté místo, jistý plat. Povídal, co a
jak bude následovat, ale na konci dodal, že
to je pro něj moc důležité, aby se pak on mohl starat o mě, tak jako já
doposud o něj.
To bylo přesně
to, co jsem chtěla slyšet, a tak několik dalších měsíců bylo zas jak procházka
růžovou zahradou.
Jenže. Čtvrt
roku před Petrovou promocí se mi zhroutil svět. Nikdy by mne nenapadlo, že se
může něco podobného stát. Že mi člověk, se kterým jsem tak dlouho žila,
připraví takové zklamání. A to jsem si myslela, že ho dobře znám. Já vážně
věřila, že tak, jak to mezi námi je, to bude věčně. Byla jsem husa hloupá…
Petr přišel
normálně domů a po večeři mi řekl, že si musíme promluvit.
A já v té chvíli ještě
čekala, že mě tedy konečně požádá o ruku. Bože, jak jsem byla slepá.
Celkem jasně mi
řekl, že on je čestný člověk, že je proti jeho morálním principům někoho
klamat. A že už tři měsíce se schází s jednou kolegyní. Je to také
doktorka (jako on, zdůraznil), a tak jsou si nejenom citově, ale i inteligenčně
blízcí…
A vzhledem
k tomu, že teď by chtěl, aby jejich přátelství pokročilo o stupeň výš,
cítí on povinnost mě o tom informovat. Že není typ člověka, co někoho podvádí.
Prostě si jsou blízcí tak, jak se mnou si nikdy nebyl, a to jsou teprve na
začátku.
A pak si sbalil
pár věcí a odešel. A já tu zůstala
sedět, sama, v tmavém bytě, v tichu a opuštěná… Vůbec nevím co dál, vlastně jen přežívám.
ANEŽKA
|
