 Pravda je přirozený princip, je to informace o realitě, jaká je. Lež je vyjádření, které s realitou není kompatibilní. Pravda je přirozená, člověk ji neurčuje a je zapotřebí ji poznat v celé šíři, aby nebyla redukovaná a zkreslená, člověk je jen zprostředkovatelem informace. Lež je výplod lidského rozumu, je to konstrukt, a proto přejímá jako každý lidský produkt všechny odstíny lidské nedokonalosti: redukce reality, přizpůsobení reality účelu, popření reality, vykonstruovaná realita, křivé obvinění, pomluva atd.
Lež vymyslel člověk a záleží,
jak ji vymyslel a proč ji vymyslel. Pravdu nikdo nevymyslel, je daná realitou,
člověk předává pravdu jako popis reality.
Už křesťanské desatero považuje za
hřích lež jen takovou, která je nástroj zlého úmyslu: „neučiníš křivého
svědectví proti bližnímu svému“. Jinou lež, třeba pohádky pro děti, chlácholení
nemocných, ale i fabulace, za hřích nepovažuje. Důležitý je tedy úmysl a cíl
lži, lež nemá sama o sobě význam, je jen nástrojem účelu. Osvobozující je potom
rčení: „já jsem to přece nemyslel špatně, nechtěl jsem nikoho poškodit“.
Společenské normy přebírají toto
křesťanské pojetí. Nicméně přednost musí mít pravda.
Lidé hledají pravdu. Každý normální
člověk zkoumá, jak to skutečně bylo. Pravdivá informace je potřebná pro život,
pro svobodně rozhodnutí, lež by mohla ovlivnit rozhodnutí nesprávným směrem a
člověk by se stal „užitečným blbcem“ nějakých účelů. Proto také „pravda
vítězí“, protože lidé ji hledají a postupně objeví. Jenom to obvykle nějakou
dobu trvá. Nic, co je založeno na lži, nepřetrvá dlouho (lež má krátké nohy).
Informace založená na pravdě, je základem úspěšných rozhodnutí. Člověk má
hledání pravdy v sobě, protože pravda je produktivním nástrojem, vede k
životnímu úspěchu.
Cíle, které používají lež, jsou
takové, pro které by pravda neposloužila, jsou založeny na iluzích
postrádajících realitu, akce je iluzorní. Pravda je s realitou spojena, lež je
spojena s iluzemi nebo zlým záměrem.
Nebezpečné
iluze
Iluze může být pohádka nebo
předpokládaná a zatím praxí neprověřená idea. Iluzorní ideologie, konstrukty
nedokonalého lidského rozumu, které si přivlastňují právo na monopolní vliv,
mohou vycházet z dobrého úmyslu, ale postupně, jak se ukazuje jejich
nekompatibilita s realitou, mají problém s tímto rozporem.
Protože s ideologií je spojen aparát
institucí, aktérů a agentů, navíc v pozadí stojících mocenských zájmů, nemůže
se ideologie prohlásit za chybnou, musí se zkreslovat informace o jejích
bludných faktech tak dlouho, až se dostane celá akce do úplných lží.
To jsme zažili za komunistického
režimu. Podobně je to třeba se Zeleným údělem. To je také pohádka, jakási
fabulace rozcházející se s realitou, ale protože jsou s touto akcí spojeny
peníze monopolů a teplá místa úředníků EU, nesmí se už kritizovat a musí se
pokračovat do iluzorní budoucnosti. Série lží potom doprovází tuto akci. Zelený
úděl je ovšem jen součást celé globalistické ideologie, která obsahuje další
nebezpečné iluze.
„Ověřená informace“ má ve svobodné
společnosti význam jakéhosi potvrzení, že moje tvrzení je v souladu s
důvěryhodnými zdroji. Taková informace má čtenáři umožnit mi více věřit než
jiným, kteří něco tvrdí bez důkazů. Čtenář si potom může prověřit, jaké zdroje
to jsou a zda jim lze důvěřovat.
V diktatuře, ve společnosti
směřující k totalitě, se establishment už staví do pozice jediných vykladačů
reality a nesmí se mu odporovat. Pokud někdo odporuje, staví se do pozice
dezolátů, dezinformátorů, ruských agentů.
A to bez dokazování. Establishment nic
dokazovat nemusí, jejich sdělení se nemusí ověřovat, jejich sdělení je
automaticky „ověřená informace“. Nejsme tedy už v situaci, kdy by se o věcech
diskutovalo, ale myšlenky se diktují. Jejich „ověřená informace“ je diktát.
Může být pravdivý, ale vzhledem k situaci spíše pravdivý není. Je to tedy jedna
velká lež samotná, establishment vytváří megalži jaksi automaticky.
Jedna lež je, že jejich oponenti
lžou, druhá lež je jejich sdělení samotné. Samozřejmě, že mohou být různé
přechodné stavy, sdělení nemusí být v některých případech lež. Také oponenti
nemusí mít pravdu. Ale to vše je v prostředí dokonalého diktátu nezjistitelné a
vzniká chaos.
Měkčí formy diktatury se snaží vést
diskuse, ve kterých nutí diskutujícím svoji formu, která především spočívá v
tom, že uvedou zdroj svého ověření jako pravdivý. Obvykle to bývá režimem
schválená legenda, sdělení zahraničním tiskem nebo osobností. Oponentům jejich
ověřené zdroje neuznají, protože jsou prý nepravdivé, pochybné a pochází z
nepřátelských zdrojů.
To poslední je s prohlubujícím se
diktátem stále více lživé.
Protože aktivisté diktatury určují,
který zdroj a která informace je „ověřená“, mocensky vyhrožují jiným postojům,
mají vždy oficiálně „pravdu“ a ostatní jsou dezinformátoři.
Diskuse se postupně nevedou,
protože oponenti se nenechají přesvědčit a úsilí diktátorů je tedy zbytečné
ztrácení času. V chaosu potom lidé stále více věří opozici, aniž by její
informace prověřovali, takže opozice může stále více svoje postoje akcelerovat
a radikalizovat. Vzniká konfliktní linie. Vývoj takové megaprolhané vlády
směřuje k převratu. To se stalo megaprolhaným komunistům, lidé jim potom
nevěřili ani když náhodou mluvili pravdu.
Když lidé dostali tu možnost, vyšli
s klíči na náměstí vítat kohokoliv, kdo se tam objevil, a věřili mu, aniž by
mohli ověřit, jestli má pravdu.
Postfaktická
doba
Normálně se vždy zkoumalo, zda
vyjádření obsahuje pravdu, tedy zda souhlasí s realitou nebo je alespoň
pravděpodobné, tedy alespoň odpovídá obecně uznanému stavu poznání. To už přestává
platit.
Postfaktická doba se vyznačuje tím,
že pravda i lež mají shodnou hodnotu. Obecné normy v postfaktické společnosti
nejsou uznávány, morálka neexistuje, takže se neuznává obecně uznaný stav
poznání.
Každý člověk je nezávislou entitou
a může si říkat, co chce. Stejně mu to není nic platné. Vliv na nic nemá. Do
veřejných věcí mluvit nemůže. Vládne epistemická diktatura elit. Normální
člověk je blb odchovaný inkluzivním školstvím, kde se řeší problémy dětských
osobností, které mají svobodu, která spočívá pouze v možnosti nevzdělávat se,
učitele mohou insultovat a on na ně nesmí sáhnout, pokud od nich chce nějaké
vědomosti, je směšný.
Chytrých lidí není zapotřebí a
většina se stále dívá do obrazovky a hraje hry. Rozdíl mezi realitou a iluzí
není poznatelný, na obrazovce to stejně rozlišit nelze. Zprávy z války jsou
nerozeznatelné od počítačové hry.
Práce není zapotřebí, snad jen
nějaké služby. Rodiny se nezakládají, lidé nejsou schopni se sdružovat,
postrádají sounáležitost, děti se nerodí. Během života několikrát změní pohlaví
a sexuální orientaci. Už v deseti letech chlapec rozhodne, že chce být
holčičkou, takže ho vykastrují. Potom zaniká i pojem pravdy a lži. Lhát si může
kdokoliv, jak chce.
Lidé si takový život zvolí, protože
svoboda znamená zodpovědnost, morální normy, práci a starosti. Proč by to
dělali, když umělá inteligence to dovede lépe? VLASTIMIL PODRACKÝ
|
