„Michale, byl bys od tý dobroty a hodil to lejstro k šéfovi? Já to včera na tu jeho novou asistentku maličko zkusil a nějak jsme se nepohodli.“ Jen jsem se ironicky pousmál, vzal Robertovo lejstro do ruky a vyšel ze dveří. „No jo, Robert,“ pomyslel jsem si cestou, „náš neodolatelný buldozér ženských srdcí holt tentokrát narazil.“ Což o to, Iveta je výstavní kousek, tak bylo jen otázkou času, kdy po ní vyjede.

Dost jsem se divil, že mu to trvalo skoro dva měsíce od jejího nástupu do firmy. I mně se líbila, ale bral jsem to úplně jinak. Její plná prsa, štíhlý pas a oblé boky byly pro mě až na druhém místě a daleko víc mě okouzlovala Ivetina skromnost, otevřenost a přátelské vystupování, ozdobené všudypřítomným úsměvem.

Zaťukal jsem na dveře sekretariátu, chvilku čekal, ale zevnitř se nic neozývalo. „Je pozdě, šéf už to asi zabalil, ale ona tam touhle dobou ještě bývá,“ pomyslel jsem si a zaklepal ještě jednou.

Zpoza dveří jsem zaregistroval jen tiché, sotva slyšitelné špitnutí: „Dále.“

„Iveto, proboha, stalo se něco? Ublížil ti někdo? Jestli tě Robert urazil, tak mu to pořádně spočítám.“

Našel jsem ji schoulenou v křesle, jen pomaličku zvedla hlavu z dlaní a pohlédla na mě uslzenýma zarudlýma očima.

„Ale ne, Michale, tohle s Robertem nesouvisí.“

Mluvila tiše a přerývaně, jakoby rezignovaně: „Vlastně se nestalo nic. Promiň, to je jen moje starost. Ukaž, co bys potřeboval?“ Její slova zněla nepřesvědčivě.

Nedalo mi to. Na jednu stranu mi jí přišlo líto a na druhou stranu mě k ní cosi přitahovalo.

Přistoupil jsem až k ní a jemně jí pohladil po zápěstí: „Ivi, něco tě trápí, mně to můžeš říct. Rád bych ti nějak pomohl.“

Zvedla hlavu a podívala se mi do tváře očima plnýma strachu. Mlčela. Váhala. Pak opatrně spustila: „Míšo, nikdo to neví, slib mi, že to nikomu neřekneš.“

Tiše jsem přikývnul.

„Před časem jsem prodělala několik operací a byla jsem na tom dost blbě. Pak celý to zatraceně špatný období najednou skončilo a konečně se začalo zdát, že jsem z toho venku. Věřila jsem, že už to bude jenom dobrý...“

Zarazila se a polkla, jakoby nevěděla jak dál.

Ne, zdaleka to nebyla jen zvědavost nebo soucit, co ovládlo mou mysl, bylo v tom cosi mnohem silnějšího. Nepřemýšlel jsem, jen se pokusil o povzbudivý úsměv, vzal její ruku do své a zlehka ji sevřel. Bylo mi jedno, jestli tam někdo přijde. Díval jsem se jí pevně do očí a vybídl k dalším slovům: „Pokračuj, řekni mi všechno. Jsem tady s tebou.“

Trochu se osmělila a navázala: „...Ale dneska ráno jsem se dozvěděla, že se mi to zase vrací. Doktor se sice tvářil, že to ještě není úplně jistý, ale já už mu nevěřím. Jsem z toho zoufalá a ani to nemám komu říct. Rodiče by to položilo, už tak si toho se mnou dost užili. A nikdo jinej, kdo by mě nechtěl jen do postele, tady prostě není.“ Napřed mluvila tiše a pomalu, ale postupem času se její věty stávaly hlasitější a nabíraly spád. Když zmlkla, upřela na mě své šedé uslzené oči se směsicí zoufalství a očekávání.

Nebylo nad čím se rozhodovat, prostě jsem věděl, co teď musím říct: „Chtěl bych pro tebe něco udělat, Ivi. Cokoli.“

Cítila vedle sebe sílu spřízněné duše a chytla se jí, jako když tonoucí člověk křečovitě sevře hozený záchranný kruh.