Schválně jsem použila ten lidovější výraz, ne slušný, který zní spíš jen jako diagnóza: s alkoholikem. Ano, je to lékařská diagnóza nemoci, kterou si člověk přivodí sám, protože mu ona neřest "chutná". Prostě — droga jako jiné… Nikdy jsem ještě neslyšela, že by někdo užíval pelyněk, přepíjel se octem, případně ujedl suchým chlebem… Bohužel, tahle nejstarší metla lidstva je také nejvíc tolerovaná a mnohdy i omlouvaná. Spíš vyženeme kuřáka, než opilce – alkohol se většinou toleruje do bezvědomí tolerujících! Ale – tohle všechno všichni znáte, pochybuji, že existuje někdo, kdo ještě nepřišel do styku s pijanem (že má ta čeština ale výrazů… určitě si nejméně na pár dalších vzpomeneteJ). A tak se pokusím dát jakýs-takýs návod na soužití s někým, kdo mimo ono pití nemá mnoho jiných vad…

Předem ještě bych chtěla upozornit, že:

• Pokud se seznámíte s někým, kdo tyhle dispozice má a nejste k němu nijak „osudově“ vázány – prchejte, nepoutejte se, nemá to cenu. Pokud někdo přestane pít, a opravdu už nezačne, je hoden být uznáván jako fantastická výjimka, potvrzené pravidlo. Nejspíš však budete mít kliku na ty normální, co v tom jedou, jedou, pojedou….
  
• Pokud se stalo a jste už „jedna rodina“, rozvažujte alespoň vy hlavou střízlivou. To znamená – nerozčílenou, neběsnící, neuplakanou, neuzoufanou. Rozvažte si, než cokoliv uděláte, všechna pro i proti. Bohužel, jedinou jistotu nejspíš máte: že on bude pít i nadále, ať slibuje co slibuje. Takže si zvažte, jak dalece jste na sobě závislí, respektive vy na něm. Já vím, kolikrát je to otec, živitel rodiny; případně manžel, „jinak velmi milující“… Snažte si představit prognózu – pokud jí poměrně zdravě, pokud má dobrý kořínek, může stejným způsobem života klidně existovat i 50 let dalších. Vydržíte vy? snášet všechny průvodní jevy? Těch 50 let? Stojí vám to skutečně za to?
  
• Nebudu se zmiňovat o totálních hrubcích, hádavcích, demoliční četě v jednom, o někom, kdo vám sebere poslední košili z těla, aby ji vyměnil za panáka… To snad nehodlá dobrovolně snášet žádná…
  
• Ale jsou situace, kdy je žena nejprve shovívavá, později stále věřící a doufající, ještě později rezignující – viz například dotaz, který sem poslala Iva. Její kamarádka je v té poslední kategorii, kdy už rezignuje, raději obětuje všechny své kontakty a myslí, že už je pro ni cesta jen jedna jediná – vydržet a nějak přežít.
  
• Nebo, což je stejně zlé, mladá manželka s malými dětmi, existenčně na onom alkoholikovi závislá. Ta si také říká, že přeci nemůže sebrat děti do náruče a odejít někam do světa… V takových případech  se   s n a d   dá s takovým člověkem žít,  dokážeme-li se přemoci a tvrdě (sama k sobě) dodržovat jistá pravidla:

• s opilým se nehádat – výsledek je jen jeho větší řádění, stejně si nejspíš nebude nic pamatovat a pokud něco slíbí, tak to pak nejspíš popře;
  
• pokud možno mu jít z cesty – raději spát tu noc jinde (třebas v obýváku J),
  
• druhý den nezačít výčitkami – když to nezabralo dodnes, těžko to zabere teď, zbytečně se rozčiluješ,  tvoje nervy jdou do háje, on si žije dál svým stylem…
  
• nevyhrožovat! uvědom si, že čímkoli budeš vyhrožovat a nesplníš to pak, tím si jen sama ubližuješ, protože pak už si z tebe opravdu nic nedělá!
  
• dále – uvědom si, co od něj můžeš chtít a co ne: jednoznačně nebudeš chtít od kominíka opravit počítač (pokud to není zrovna jeho koníček), tak nepožaduj nic, o čem dopředu nevíš, že to opravdu dokáže, zvládne, případně mu to nebude totálně proti srsti;
  
• zařídit si poznenáhlu vlastní život – jsi-li starší, tj. s velkými dětmi případně už bez dětí, najdi si své zájmy, snaž si vytvořit své zázemí, kde budeš šťastná;
  
• pokud máš malé děti, nebo děti, které už vše sledují, ale ještě vyžadují rodičovskou péči – rozumně si většími promluv. Tohle není věc, která se má zakrývat. Ber to jako život s postiženým – prostě stav je takový a nemá cenu ho nějak maskovat… Lépe se bude dětem žít, když budou vědět, že mají prostě smůlu na jednoho rodiče, ale je tu druhý, hodný, milující (píšu to takhle, protože v současné době se občas vyskytne i opíjející se maminka…), který jim svou láskou a věnováním se vše vynahradí. A jsou tu ještě prarodiče, kamarádi a kamarádky… Vracím se k bodu 6) – můžeš mít kamarádku, také s dětmi a mít společné aktivity…
  
• pokud se ti podaří nějak eliminovat – jakoby zapouzdřit -  tuhle ošklivou věc (takhle se to přeci děje v těle – i náš organismus se brání podobným způsobem!), jsi na nejlepší cestě se psychicky postavit na vlastní nohy. A od toho psychického jistě časem – u všech kategorií, prosím! – je možno přejít k osamostatnění opravdovému.

     Tenhle návod je vlastně jakýmsi návodem na dočasné řešení. Vaše další možnosti jsou několikeré: buď (což je nepravděpodobné) dotyčný přestane a stane se fantastickým partnerem, nebo bude pokračovat (což je nejčastější) a vy se musíte konečně postavit na vlastní nohy. Berte to tak – jsou lidé, kteří najednou ochrnuli, nemohou strašně moc věcí – ale přeci nerezignují. Dokážou se s osudem porvat a vytvořit si vlastní plnohodnotný svět. Tak proč byste to vzdávaly zrovna vy?

daniela@kudlanka.cz