Taky jsem si kdysi tohle říkala, když můj manžel nezrušitelně adoptoval obě mé děti a jeho maminka-alias má tchýně
mne kvůli tomu všude "roznášela", přestože kdysi dávno její manžel=můj tchán adoptoval jejího synka, když se brali. Nějak na to zapomněla a mně se zdálo, že si nerozumíme. Všechno jsem jí ale slušně vysvětlila - ona mne a děti však vykázala pryč. Odpověděla jsem jí, že tam již nepřijdeme, leda by mne o to ona sama požádala. Smála se a byla nad věcí. Můj manžel (její 2.syn) tam přestal chodit též, i když jsem ho za jeho rodiči posílala. CCa po 3/4 roce mi v práci zazvonil telefon a na konci se ozvalo: ... ahoj, tady bába - přišla bys v sobotu s celou rodinou k nám na oběd? Já byla blbá ... V šoku jsem přislíbila že ano
a v tu sobotu jsme si všechno vyříkaly a od té doby byl náš vztah perfektní. A když babi=tchýně umírala, nechtěla u sebe ani jednoho ze svých 3 synů, ani jejich manželky či vnoučata, ale mne a mé děti, protože zjistila, že naše láska je nezištná a čistá. Když zemřela a za 3 měsíce "odešel" i tchán, bylo mi jako kdyby mi zemřeli moji praqví rodiče. Měli jsme se těch pár posledních let navzájem moc rádi a já na ně stále vzpomínám v dobrém. Někdy stačí jen "podat ruku" a je úplně jedno, kdo to udělá první ...

Jsem jedna s těch,co odloudila mamince jejiho jedináčka, navíc ho vychovala sama a tak byl jen její.20roků jsem byla ta nejhorší ze špatných,Nejezdila jsem ní,ale nebránila jsem muži a dceři,aby tam jezdili.Jen Jana tam nesměla sama,dokud nezačala rozum brát, a i tak mi vždycky říkala,že nebýt táty,tak tam nejede.A potom přišla zákeřná nemoc, když jsme ji nechtěli dát do LDN,nebylo zbytí,musela k nám.Radost jsem neměla,ale co se dalo dělat.Najednou jsem byla nepostradatelná,jen já ji směla doprovázet do nemocnice,k lékaři,jen já ji mohla vařit,po všem jiném ji bylo špatně.Ale přesto jsme neušli jejímu sekýrování a ostatních nálad,ty jsme přisuzovali nemoci.A já najednou zjistila,že nenastoupila pozdní láska tchýně a snachy,ale--jak se to stydím psát--škodolibost.vždycky když jsem lítala v lednu po prodejnách Eso a schněla hrušky jak ta Mařenka,tak jsem si říkala,vidíš bábo teď ti jsem dobrá,já ti ty hrušky seženu,ať vidíš,že jsem lepší než ty.Už jsem taky ale tchýňka,a mám nehodnějšího zetě pod sluncem a někdy si říkám,že si ho ta naše Jana ani nezaslouží

IMHO není ani tak problém v konfliktu generací, ale v přístupu jednotlivých lidí. Respektive ve schopnosti individualit vyrovnat se s nastavenou situací.
(Teď odchází dítě z domova s manželem/manželkou a já mám dvě možnosti:
1. znepříjemním mu to, jak jen budu umět v naději, že neodejde.
2. pokusím se chovat tak, aby mělo důvod se ke mně vracet.

Nehledě na fakt, že najít spolehlivého partnera a založit rodinu je právě jedno, zjednodušme to, z "naplnění" života.

Naši měli podobný problém. Tátova máma se chovala jako hysterka, když táta začal chodit s mámou. A de facto ho donutila k mámě odejít (jinak by se dost možná nevzali a neměli mně :-)).

Právě proto, že babča byla (a stále je, jen to nedává tak moc najevo) taková, obdivuji svoje rodiče, že se chovají naprosto opačně. Rádi vidí naše protějšky, nesou statečně i případné střídání partnerů etc.

Jako spousta chlapů žehrá na tchýně, já si nemohu ztěžovat. Všechny mé dosavadní stínové tchýně byly více či méně hodné a příjemné. Zato jsem "bojoval" s tchány o "jejich malou dcerušku". Na druhou stranu, když jsem jim prokázal respekt, dostalo se mi stejné mince.

Možná je to tím, že patřím mezi mírně upovídanější lidi, možná je to tím, že umím naslouchat (a to ženy rády) - naštěstí jsem nikdy žádné problémy s matkami mých přítelkyň neměl a nemám je ani nyní, kdy jsem ženat a mám tchýni opravdovou.

Jen občas mívám pocit, že si k nám tchýně dovoluje mnohem více, než k manželčině sestře, která bydlí 400 km daleko. A řeším to po svém. Jednak to dávám neskrytě okamžitě najevo, a jednak jsem zmenšil krátkodobě intenzitu návštěv. Musím říct, že se mi to osvědčilo. Věci se opět daly po měsíci dopořádku.

Jedno je ale jisté - to jak daleko bydlí rodiče od partnerů, se zcela jistě v každé rodině, dříve nebo později projeví. V tom vidím jednoznačnou souvislost.

Mám tchýni, která by zasluhovala vystavit jako vzor :-)) pro všechny ostatní tchýně. Nejen že je velmi pracovitá, výborně vaří, je obětavá, ke mně se chová lépe než ke svému synovi. Pocházím z jiného kraje a tady jsem vlastně nikoho známého neměla, manželova rodina i ostatní příbuzní mne přijali mezi sebe. Dokonce jsme řadu let s rodiči jezdili i na dovolenou.

I já už jsem hodně let tchýně a se svými zeti vycházím velmi dobře. Nevrtám se dcerkám do manželství, vyhovím jim když něco potřebují a oni zase naopak mně. S vnuky chodím bruslit, vymýšlím různé hry, prostě je nám všem spolu dobře.
Je to o tom, že jsme své děti porodily, vychovaly, ale pak je člověk musí nechat jít. Nemůžu na nich viset a vlastně je i citově vydírat. Ano, dám najevo lásku, i porozumění když je to potřeba, ale nechám je volně dýchat. Každý si budujeme svůj život, chceme něco dokázat, bez pocitu balvanu ve formě rodičů vyčítajících že už je nemáme rádi, že máme radi toho svého nebo ji, manželku. Je to přece neustálý koloběh, taky jsme kdysi vzali svého partnera jeho rodičům.
A jaký je vztah mezi oběma stranami záleží jen na každém jedinci, jeho povaze, jeho představách o životě a o manželství, i o financích. To vše může ovlivnit soužití obou stran. Je to prostě jenom v nás-lidech.

nelze rici jen o tchynich zle,oni dokazou i tchanove byt zly.Nekdy si rodice nepripusti,ze se jejich syn se nevenuje jen jim a pak jsou zly.Poznala jsem to osobne co vse dovedli oba jeho rodice za zlo.Od takovych je nejlepe co nejdal.Zili jsme ve spolecnem dome ac kazdy svuj vchod a byt,ale lezli k nam kdy chteli a bez zazvoneni,a vubec se pletli do naseho soukromi az to prekracovalo meze.Ja uctu k rodicum ,mlcela,ale stejne doslo na to nejhorsi a ja odesla.Za mnou muj muz,sehnal byt,pochopil ze to dal takto nejde.A mame klid.Nejvic ja od nich.Je mi to lito,mela jsem rada a chtela mit je rada cely zivot,ale to neslo,jiz je nechci ani videt.Rok jsem z nich mela nocni mury.Ale zas jsem si rekla,to co jste my jeho rodice predveli,je ukazka jak se nemame my chovat ke svym detem,a ze mame tez syny -dohromady 3,a budem mit pak i nevesty.

Moje tchyně je divná, měla spokojené manželství, nemusí v 55 chodit do práce. My s nima žijeme v domku, každý má ale vlastní. Musím říci, že má tchýně je docela divná, pořád se potácí v depresi. Já jsem se přistěhoval a mám pocit, jako by se furt chtěla starat. Je zajímavé že se chvílemi se mnou moc nebaví, nemá ráda lidi. Není to nic osobního vůči mně, chce být v celém domě sama. Já nemám problémy ve společnosti a ani v komunikaci, ale je fakt někdy docela divná i když to dokážu přejít. Mám pocit, že tím že jsem se přistěhoval, hodně stratila na své pozici a to ji dost asi vadí a snad se chová ke mně trochu tím nepřátelsky. Myslím že jsem docela nad věcí, ale někdy mně to docela štve. Jinak je hodná, ale myslím, že mi vůbec nerozumí a dost jinak vnímá svět. Svou roli hraje vdělání já se orientuji v mnoha věcech a mám pozitivní přístup k životu a ona by ani nechtěla žít. Je to dost kontrast mezi námi. Tchýně není tak špatná, ale musím říci že vázne komunikace, a to mně docela vadí. Mám dojem že asi chyba bude více na její straně, mně osobně nedělá problémy ustoupit, když se tím dá vyřešit problém, ale když ustoupím, pocitově nevím ani kam, tak co by se zmněnilo. Sníží se snat kontrast mezi námi, já nemohu za to že jsem pomněrně inteligentní a ona moc jí nevyniká i když je docela hodná. Do budoucna se problém určitě vyřeší a to tak, že výrazně oslabí svoje pozice a prosadíme, což už máme, svůj styl, což už máme - samozdřejmě ve vší slušnosti,s věkem našich dětí - a jí nezbude nic jiného než se stáhnout, protože nemůže vládnout a dávat nám styl, ale spíše být babičkou a starat se o vnoučata, člověk musí vládnout - jí tvrdou rukou - aby eliminoval různé nepříznivé vzájemné psychické stavy a nesmí se moc nechat.
Já zkrátka nemám moc rád lidi kteří jsou dlouhodobě ve stavu deprese a necci se tím nechat ovlivňovat.
Jako životní parnerku bych si ji asi nevybral i když je hodná, ale připadá mi tupá.
Moje žena má moc ráda své rodiče, a prožila s nimi šťastné dětství, ale moje tchýně chce být v baráku sama,máme každý své bydlení a svým chováním to dává najevo a já na to s prominutím seru, to je její problém.
Musím říci že i já se svou ženou mám po mnoho let šťastné manželství, ale ta tchýně by vážně mohla být více pozitivnější.