S pritelem jsme 'spolu' asi 2 mesice. On predtim chodil s divkou cca 7 let, a dle jeho slov ji mel posledni 4 roky uz plny zuby. Jen — ta motivace rozejit se chybela. Po tom, co se dal dohromady se mnou, ji o mne rekl a rekl ji taky to, ze to s ni hodla definitivne skoncit. Problem je v tom, ze porad bydli  s ni ve spolecne domacnosti a on se nejak nema k tomu, aby se odstehoval. Jiz minuly tyden jsem s nim mela docela vazny rozhovor, kdy jsem mu jasne rekla, ze pokud se s ni definitivne nerozejde, ze se s nim rozejdu ja. Opet jsem se, jako uz tolikrat predtim,  dockala jenom uklidnujiciho objeti, par polibku a ujisteni, ze 'uz brzy'.

     Vcera vecer jsme meli firemni akci, kdy kolega oslavoval tricetiny. Tam se mne pritel zeptal, zda s nim nepojedu na vikend k jeho rodicum domu, ovsem jen do soboty, kdy se zase musi vratit, a jit na oslavu narozenin otce sve 'byvale'. Coz bylo tedy opravdu 'prijemne' prekvapeni. To se vzdycky musi najit neco, kvuli cemu ji nemuze nechat hned ted, a musi to porad odkladat ? Asi ano, tak to s tema zadanejma chlapama obvykle chodi. No, co jsem mela delat. Brecela jsem, a vycitala jsem mu, ze se s ni vlastne rozejit nechce a jen mi takhle blbne hlavu, pricemz mu vyhovuje soucasny stav, kdy ma 2 divky. Nacez on rekl, ze Ona sla v posledni dobe hodne do sebe, uz ho tak neprudi, nedela sceny, ze se zabije, a ze ty duvody, proc se s ni chtel rozejit, ted vlastne objektivne neexistujou. (Nu, to, ze mne miluje (alespon to neustale tvrdi) a mysli to se mnou vazne, asi dostatecne dobry duvod neni ...) Co Ti budu povidat. Celou noc jsem nespala, brecela jsem a chtelo se mi umrit (ovsem na to, abych si doopravdy neco udelala, jsem asi moc slaba). Misil se v tom vztek na nej, ze mi vlastne neustalym ubezpecovanim mne o tom, jak moc mne miluje, jak to se mnou mysli vazne a jak uz brzy budem spolu, jenom tlaci srouby do hlavy. Ze je to vlastne jeden blbej nerozhodnej chlap, co nedokaze poradne resit problemy a postavit se jim celem. Nechapu, jak se vubec muze na sebe podivat do zrcadla, kdyz podvadi de facto mne i ji. Pak taky vztek same na sebe, ze se vlastne ted chovam presne tak, jako jeho 'byvala' tj. Poddavam se depresim, brecim a davam mu pocitit, jak moc mi ublizuje. Coz bych si tedy, pokud chci, aby on chtel byt se mnou, abych byla pro nej ta lepsi alternativa, mohla rozhodne odpustit.

     Obrecela jsem si to, jako bych se s nim uz de facto rozesla. Jen mam v tom hrozny chaos. Nevim, zda bych nemela jeste nejaky cas pockat. On ma moznost vyresit si bydleni (tj. definitivne se od ni odstehovat) az na konci tohoto mesice. A pokud to neudela ... tak je to jasny. Uvedomuju si, ze brecenim a depresenim, a delam scen ho neziskam. Asi bych se mu nemela tolik podsouvat (tj. psat mu, telefonovat), a spise se delat pro nej vzacnou, resit si svoje veci, chodit ven s jinyma lidma, nejen s nim. At prijde za mnou on sam, kdyz o to opravdu stoji. A kdyz neprijde ... tak je to take jasne.

     Ale ma to vubec cenu ? Je vubec nejaka sance, ze nam to bude nekdy spolu fungovat ? Ja nevim, rekla bych, ze spis ne, a ze mi to za to utrpeni nestoji. Ale jista si tim rozhodne nejsem.... a to je na tom asi nejhorsi. Jediny co momentalne dokazu delat, je brecet. Nemuzu pracovat, ucit se, nic.

     Kamaradi mne sice tahaji ven (oni nevedi), ale nemam vubec silu s nima nekam jit, i kdyz bych asi mela ... Toz tolik asi k veci ...Michaela