Už nasazení kšírů se stalo malou bitvou, při které Krysaříková nasadila všechny své zbraně.

Nevěřil bych, jak může bolet kousnutí od tříměsíčního štěněte —  a jednu chvíli se zdálo, že zvítězí. Nezvítězila. Kšíry jí byly nasazeny a zapnuty, takže ani několik kotrmelců, při kterých se pokusila je sundat, nic nezměnilo. Každé vítězství má své ale. Kdybych chtěl bých „echt aktuální“, řekl bych, že nasazení kšírů nám bylo platné jako Topolánkovi sto křesel v Parlamentu.
      S vodítkem připnutým ke kšírům byla Krysaříková postavena do trávy, aby se tedy vyčůrala. Reagovala okamžitě a spolehlivě; svalila se na záda a nechala se táhnout. Nevím jak kdo, ale mě vyloženě nebaví táhnout na vycházce psa na vodítku jako sáně. Její projev pasivní rezistence byl doprovázen nářkem, za který by se nemusela stydět ani letitá plačka — profesionálka. S pocitem, že jsem tváří v tvář tříměsíčnímu štěněti utrpěl pokořující porážku, odepjal jsem jí z kšírů vodítko v naději, že se postaví na všechny čtyři. Splnila to jen částečně, na všechny čtyři se postavila. Do kompostu.
      Stála po bříško zapadlá v páchnoucí a rozkládající se trávě v rohu zahrady a její pohled říkal jediné: To máš za to! Nepomohly ani rozinky, kterými jsem se rozhodl ji korumpovat. Nepomohlo ani vyhrožování, ani prosby. Krysaříková smrdí na dva metry proti větru a sebevědomí má jako třicetikilový pitbull.
      Vyčůrala se až doma. Uprostřed obýváku.

Jón Kixx