nemyslím si,že by jsi někde udělal chybu.Smrtí tvé ženy jste se jako rodina trochu odcizili a tvoje žena byla takový stmelující prvek.Myslím,že děláš dobře,když se synům jednou za čas ozveš,dáš jim najevo,že na ně myslíš a že ve tvém životě pořád něco znamenají.Více asi udělat nemůžeš,musíš počkat,jestli oni pochopí,že mají bezva tátu,který je má pořád rád.Taky už mám syna z domu,je od nás celkem daleko a stane se,že napíši smsku a on mi někdy ani neodpoví a na maily už vůbec.Neberu to zle nebo tragicky.Já to dělám kvůli sobě i jemu,aby mezi námi byl kontakt.Je to můj syn a nevzdám to.On pak přijede,jsme v pohodě a je to báječné.Tak jen vydrž,nevzdávej to,buď klidný a uvidíš,že se vše v dobré obrátí.

Buď šťastnej, to je docela skvělá frekvence!
Máš samostatný kluky s vlastním životem. Nepotřebujou Tě!
Jedinejma dvěma úkoly rodičů dospělejch dětí je, za žádnou cenu se jim neplést do života, ale bejt KDYKOLIV k dispozici, když SAMY požádají o pomoc v čemkoliv.
To, že Tě nepotřebujou, znamená, že jsou OK!
Co víc si může milující otec přát?
A Ty sám si žij svůj vlastní život.
Věř dvojnásobnýmu fotrovi a dvojnásobnýmu dědkovi.

To, co píše NĆ je ten chlapskej pohled. Jako dcera ti můžu říct, že můj táta se chová stejně, čeká, až se ozvu já. Sám nezavolá, nepřijede, neudělá vstřícnej krok. Takže já se občas naštvu a nechávám ho vydusit, protože ode mně k němu je to kruci stejně daleko, jako od něj ke mně. Máma bydlí jinde, volá, zajímá se o mně a o naše děti, tím pádem máme i o čem mluvit, když se potkáme. Ví, co mě trápí a čím žiju a já vím o ní, takže můžu zasáhnout, když je hůř. A taky k ní dotáhnu alespoň dvakrát do měsíce naše holky a to i přesto, že dvě z nich jsou už dospělý. Kdyby se se mnou něco stalo, budou muset nastoupit ony a pomoct dědovi a babičce. Když se to nechá samospádem, tak ty vztahy většinou zajdou na úbytě. A to je ten ženskej pohled.

Spousta dospělých dětí má dojem, že rodiče jsou jejich vlastnictvím. Jsou tu, když je budou děti potřebovat, ale netřeba jim věnovat příliš pozornosti. Také mají jakýsi zakořeněný názor, že jejich staří rodiče už nemají nárok na nějaký svůj vlastní soukromý život. Takže Tvoje přítelkyně asi do jejich plánů nezapadá. Měl jsi po smrti jejich mámy zůstat sám, způsobně truchlit, a nerozhazovat potenciální úspory s nějakou cizí ženskou.
Nekamenujte mě, s tímhle názorem jsem se setkala nedávno v blízkém příbuzenstvu. A tyhle problémy nastaly – jak jinak - při dělení majetku.
Tak, a teď vážně : Žij si svůj život jak nejlíp umíš, se syny se stýkej nadále tak jak jsi to dělal doposud, a neboj, oni na to přijdou. Možná je to tím, že zatím nemají vlastní rodinu a děti. Pak si možná vzpomenou, že by jim nějaký „děda“ docela bodnul.

ve kterém se mimo jiné pravilo, že se můžeme snažit být jako ony, nemáme se však pokoušet o to, aby ony byly jako my...
Patří nám a nepatří zkrátka, ty naše děti. Psát ti, že mnozí jsou na tom hůř, neb mají děti-feťáky apod. asi nemá cenu, to určitě víš a přesto smutníš. Můžou bydlet v jednom baráku a nejsou si bližší než je tomu u vás. Nebo moje známá - má syna v jižní Americe... Někdo se s nimi zase vídá denně a zas jsou tam jiné zádrhele. Všude je něco, ale jak psáno výše - a já se k tomu přidávám, dětičky většinou přijdou tehdy, když nás potřebují. S tím se musíme smířit. Já sama jsem hned po svatbě syna prohlásila, že nevyžádané rady neuděluji, nevyžádanou pomc neposkytuji, ale když něco - vědí kde mě hledat a vždycky mě tam najdou. Nevidíme se extra často, taky se mi stýská. Ale zase potěší,když sám/sama zavolá, to je fakt. Podělí se o dobré i horší. Jenže kluci většinou nebývají takoví do rodinného houfu. To nepředěláš. Jak vycházíš se snachou, příp., s přítelkyní toho ještě svobodného ?
A co vnoučata ?
A co přítelkyně - jestli by nebylo lepší, si s ní o tom promluvit, jak ona to vidí z pohledu ženy, která ty tvoje děti zná. Sdělená starost poloviční starost. Asi by tě pochopila, je to ženská. Jak to má ona ?

Ahoj,

ja to vidim z pohledu toho "nevdecneho ditete". Je mi 25 a s maminkou se taky nevidam nejak extra casto, parkrat rocne. Ja mam manzela, ona pritele, se kterym zije, takze to beru tak, ze proste kazda z nas ma svuj vlastni zivot a obcas se sejdem a povykladame, co je noveho, ale uz si ten zivot nemusime navzajem zaplnovat. Se svou jedinou a nejlepsi kamaradkou se taky vidam nazivo tak dvakrat do roka (a iniciuje to vetsinou ona), mezitim si obcas napiseme mail, takze to neni tak, ze bych litala po kamaradech a na matku kaslala :) - proste davam spise prednost samote, a jsem radsi, kdyz se s kymkoli, at uz z rodiny, nebo z pratel, vidim spise mene casto, zato si aspon mame co rict noveho, nez 1x za 14 dni "z povinnosti".

Tim chci rict, ze kdyz deti nevyhledavaji casty styk, nemusi to znamenat, ze je neco v neporadku. Ja si myslim, ze mam s maminkou hezky vztah, ale prave proto neni duvod se v tom neustale utvrzovat, staci, ze vime, ze ten druhy tady je...

Jinak k jednomu z predchozich pris[pevku, myslim, ze rodice obecne se zbytecne boji toho, co jejich (dospele) deti reknou na noveho partnera. Samozrejme jsou pripady, kdy bud rodic druheho s tim novym partnerem opustil, a nebo ten novy partner je nejaky patologicky pripad (moje tchyne chodi napr. s bezdomovcem...), tehdy je jasne, ze deti nejsou nadsene, ale kdykoli jindy, tedy v pripade ovdovelych ci jiz drive rozejitych rodicu, kteri si proste nekoho nasli, s tim rozumne deti nemaji problem, naopak, vetsinou jsou spis rady, ze rodic neni sam. Soudim podle sebe i sveho okoli. Treba maminka se hrozne bala, co ji se segrou (tehdy 21 a 28) rekneme na to, ze ma chlapa, a nechtela si s nim zacinat a nechtela nam ho ukazat a nas jemu apod. :), a my jsme ji musely vysvetlit, ze nam do jejiho osobniho zivota fakt nic neni a jsme naopak rady, ze nekoho ma :) Takze v tomhle bych u zdrave vychovanych deti bez majetnickych sklonu a v pripade, ze pritelkyne neni vylozene nejaka protivna semetrika, problem nevidela.

takže jsem neměla žádný vztah s rodiči dost dlouho, snažila jsem se, ale k ničemu to nevedlo. Asi před 10 ti lety jsem pracovala v jednom ateliéru a měla jsem tam prima kolegyni Ivanku. Zatímco já jsem se rodičům ozvala tak jednou za 6 měsíců, Ivanka volala denně mamnice nebo maminka jí. Chvilku jsem to pozorovala a nerozuměla tomu, říkala jsem si něco je špatně buď u mně nebo u Ivanky. Já volám domu strašně málo zatímco Ivanka denně, poslouchla jsem jí, co si s maminkou povídá, třeba kde má příbory v šuplíku, jestli nalevo nebo napravo, zůstával mi rozum stát, takové kraviny by mě vůbec nenapadly mamince vykládat a taky myslím, že by jí to ani nezajímalo. Hodně jsem nad tím přemýšlela a řekla jsem si, že to napravím a budu jednou týdně pravidelně volat, to mi připadalo rozumný. První týden v pohodě, druhý týden mi maminka říká, je všechno v pořádku, nebotřebuješ něco? Říkám, ne jen jsem Tě chtěla slyšet. Třetí týden se už maminka podivovala dost urputně a když jí znova říkám, že nic že v pohodě, tak mi říká: Tak proč pořád voláš, jsem z Tebe nervózní?! A tak jsem jí to vysvětlila jak je to s námi a jak s Ivankou, řekla, že mám vlastně pravdu a od té doby si voláme určitě jednou týdně pravidelně, nebo se vidíme, zvlášť po smrti táty je jí to příjemné, že není sama a já mám lepší pocit. Víš Petře kluci jsou už takový nedruživý, mám bráchu, naštěstí má ženu, která se s námi rodinně docela ráda druží, ale vždy když něco domluví, brácha říká, jéžíš zase nějaký rodinný družení, já to nemusím! Možná bys jim to měl říct, jako jsem to udělala já a bylo vyřešeno. Taky máte nějaké svátky, narozeniny, jsou vánoce, velikonoce...jste 4 vlastně 5 lidí, to je 10x + 2 svátky ( to je jednou do měsíce s důvodem)je prostě sám můžeš pozvat na oběd, večeři, na kafe k sobě domů, nemusíš čekat až se ozvou oni. Třeba k tomu dojdou časem, že k tobě chodí a pozvou Tě taky. Když mám chuť vidět někoho z rodiny, prostě je pozvu, zrovna teď v neděli bude rodinný srazík, který pořádá pro mou rodinu můj současný manžel, dokonce pozval i mého bývalého manžela a bývalou tchyni, bude nás asi 13 u stolu, všichni se děsně těšíme. Vezmi aktivitu do svých rukou, ale nikoho nenuť, ať je srazík příjemný.

je ten, že rodiče si často myslí, že je jejich děti budou mít rády tak nějak automaticky,že to samozřejmě vyplývá z podstaty vztahu rodič+dítě. Což možná platí když jsou děti malé, ale začne drhnou když vyrostou. O každý vztah se musí pečovat -už to tady napsala papagena. Asi to bude pro Tebe těžký, ale zkusila bych si promluvit se syny a jich se ptát jestli si někde udělal chybu anebo ještě líp, jestli jim stávající stav vašeho vztahu vyhovuje popř. co s tím všichni můžete udělat. Možná je to i o tom, že taky neví jak s Tebou komunikovat, když Vám tam chybí ten spojovací článek (žena,máma)- třeba se to taky potřebují naučit. Je to o komunikaci.

Prijde mi, ze smrti jednoho z rodicu se v rodine vytvori blok. Lidi se boji potkat a promluvit na sebe, protoze nechteji brecet. Postupem casu nemaji potrebu komunikovat temer vubec. Ja myslim, ze je dobre, ze se s nimi snazis komunikovat, ale nijak je neuhanis. Vsechno casem preboli. Ze zacatku to mozna bylo tim, ze nechteli takove to slzave udoli (kdykoliv vidim ci slysim tatu, vzpomenu si na mamu a je mi smutno apod.) a ted uz se z toho stal zvyk. Pevne doufam, ze se to spravi, s pritelkyni si o tom promluv. Trapeni se zmensuje s poctem lidi, kteri jsou ochotni si s nami o tom popovidat, tak hlavu vzhuru.

pohled ze strany ditete2:
Mne pred necelym rokem zemrel na rakovinu tatinek. Kdyz jsem se to dozvedela, bylo kolem me spousta kamaradu, kteri me drzeli nad vodou, nechali me vybrecet se a porad jsme se o nem bavili a ja jsem to tak ze sebe vyventilovala; s maminkou jsme to dlouhosahle resili taky, az jsme se z toho smutku vypovidali. Ted uz je pozde litovat, ze jsem se snim videla jednou za cas. Jsou veci, ktere bych chtela vratit zpatky, ale nejde to. Toz asi tak. Tecka.

Líbí se mi rada Inky. Pozvi je - třeba jen na svý narozeniny a svátek, nebo naopak na svátek všedního dne, prostě dvakrát třikrát do roka. Udělej oslavu, dej najevo, že je rád vidíš a takto si to představuješ. Mně osobně se vždycky vyplatilo dát jasně najevo, co chci. Neříkám, že se pak všichni přetrhnou, aby mi to splnili, ale aspoň nemusejí bádat a uhadovat.
Ještě mě napadlo, že možná kluci si nechtějí povídat, ale líbilo by se jim něco společně provádět - jestli máte nějakej společnej zájem - automobilový závody nebo jít se kouknout na basket nebo spolu udělat pořádnej úklid na chalupě. Stačí jednou za rok!

měla jsem velice komplikovaný vztah se svým tátou a rodiči vůbec odjakživa, od té doby co táta zemřel, je vše úplně jinak, máme prima vztahy bez jakýchkoliv problémů, je to asi blbý to takhle říkat, ale všude je něco všude je to trochu jinak.

Moc se líbí, co jsi napsala. Věci se taky měněj tím, jak člověk dospívá a stárne. Dřív mi připadalo zásadní, že si s mámou nerozumíme a dneska vím, že zásadní je to, že se máme rády. Mívala jsem pocit s dcerami, že jsem to pořád já, kdo se nabízí, kdo připomíná, že dveře jsou otevřené, nabízela jsem se, jak ocucanej bonbón. A dneska jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože se máme, cesty jsou vyšlapaný. Těch lidí, co nás mají fakt rádi, je na světě jen pár, je škoda o ně přijít.

máš pravdu, nechce si to stěžovat, ale udělat něco pro to, aby to dobré bylo, aniž by si očekávala nějakou odezvu, která nemusí vůbec přijít (každý jsme totiž jiný). Také jsem to cítila jinak když jsem byla mladá a nemala potřebu chodit za rodiči, ale jinak to cítím dnes a jezdím za maminkou jak jen můžu. S dětmi mám kontakt velmi dobrej, kontaktují mě sami a sami chodí a já také. Naopak se jim líbí jak organizuji rodinná setkání a začali to dělat také a je to moc milé jít zase někam jinam. A když jsem pozvaná vždy si čas udělám a jdu tam moc ráda.

ze mozna neni tvym synum vadi tva pritelkyne. Nepises o tom jak se chovaji v jeji pritomnosti. No mam pro tebe jedinou radu. Musis si o tom promluvit primo se svymi syny. Myslim, ze nic jineho nepomuze. Proste jim rict, ze ti schazi a ze by jsi se chtel s nimi stykat casteji. Tohle asi pro chlapy nejni nejjednodusi. Ale myslim si, ze by to mohlo opravdu pomoct. Hodne stesti :)