Prý se mi takto obětovala, protože já jsem žádného otčíma nechtěla. Jaksi zapomíná, že „otčíma" s oblibou používala jako strašáka, takže ani není divu, že se mi z představy nějakého chlapa v naší domácnosti ježily vlasy na hlavě... Když jsem byla malá, měla to někdy opravdu těžké, byla na všechno sama (oba její sourozenci žili v jiném městě, babička zemřela krátce po otci – naštěstí ale měla aspoň několik kamarádek, se kterými se několikrát do týdne vídá), peněz moc nebylo, do toho se přidaly problémy její problémy s alkoholem a taky nevyléčitelná nemoc… I proto ji nechci rozhodně nijak nespravedlivě soudit a ani se nedivím, že se na mě trochu nezdravě upnula.

     Každopádně problémy se vyhrotily v době mé puberty, kdy kvůli nemoci přestala chodit do práce a byla prakticky pořád doma. Začala se mezi námi stupňovat ponorková nemoc, do toho komplikovaná její nemocí, kterou později začala používat jako účinný prostředek citového vydírání (ani se neptej, Danielo, kolikrát jsem za život slyšela větu typu: Ty se se mnou schválně hádáš, abych se rozčílila, umřela a ty měla ode mě pokoj a mohla tady v tom bytě bydlet sama!). Doma jsem neměla pokoj, který by byl opravdu jen můj (byť dvě bydlíme v 3+1), soukromí (s oblibou mi prohledává zásuvky a nikdy se neopomněla zmínit, co v nich našla, neměla jsem ani dostačující prostor pro své věci…), a navíc jsem vždy a za všech okolností musela trpět návštěvy jejích kamarádek (proti kterým nic nemám a jsem ráda, že je má, ale holt někdy člověk nemá na cizí lidi doma takovou tu náladu, aby kolem nich tancoval s rohlíkem od ucha k uchu…). Není divu, že mým snem bylo co nejdříve se trhnout z domu. Během střední školy to nešlo, ani na vysoké (studovala jsem v místě svého bydliště a peníze z brigád na samostatné bydlení nestačily).    

      Odejít z domu se mi podařilo tedy až asi po 1,5 roce po skončení školy, až jsem začala sama vydělávat a pořídila jsem si byt (na hypotéku, jak jinak). Moje samostatné bydlení se teď ukazuje jako velký problém. Ačkoli mezi koupí bytu a mým nastěhováním se do něj uplynul asi půlrok, který jsem považovala za dostatečný k tomu, aby si moje maminka zvykla na můj odchod a všechny změny s ním spojené, zdá se, že i po mém odstěhování stále vyplouvají na povrch věci, kvůli kterým jsem se z domu tak netrpělivě odcházela. Zdá se totiž, že má teď svoje představy nejen o tom, jak to budu mít doma zařízené, ale zejména kdy a jak často ji budu navštěvovat, jak často se jí budu ozývat.

     S tím prvním bych si ještě jakž takž rady věděla. Horší je to druhé. Víš, Danielo, jsem teď zamilovaná, a troufám si říct po dlouhé době opravdu šťastná, i když jsme spolu zatím jen chvíli. A tak ani nemusím zdůrazňovat, že sním za bílého dne, zapomínám, nebývám doma anebo tam bývám s ním... Zkrátka a dobře – jestliže se mi na návštěvu k mamince, které jsem dříve absolvovala tak 1x až 2x týdně, moc nechtělo, teď se mi nechce teprve.

     Minulý týden jsem ji navštívila ve středu, kdy jsem jí řekla, ať se mnou v sobotu vysloveně nepočítá, protože dělám přijímací zkoušky. Nic o neděli jsem neslibovala. Chtěla jsem jí v sobotu zavolat, že nepřijdu ani v neděli, ale… v sobotu jsem zapomněla zavolat a v neděli jsem zapomněla nabíječku do leklého mobilu. Mea culpa. Výsledkem byl zděšený telefonát mojí tety asi v 21:30, jakési esemesky, z nich nejvyčítavější došla od mamky (Co jsem ti udělala, že se mi ani neozveš?) a email od mé sestřenice, cože se to se mnou děje, že prý mě shání celá rodina. Grr. Po několika telefonátech na různé strany (maminka telefon nezvedala), jsem se dozvěděla od tety, že si to maminka míří ke mně domů, aby zjistila, zdali aspoň svítím. To celé však teprve poté, co mě seřvala jako malého Jardu. Zdůrazňuji, že jsem mamce neprozřetelně dala klíče od bytu....

      Takže při pohledu na mě a partnera, polonahé a chystající se zalézt do postele, mě polila hrůza. Ani ne za 2 minuty, když jsem se mamince konečně dovolala, jsem zjistila, že čeká dole před domem v autě (které řídila jedna z jejich kamarádek). Pozvání nahoru odmítla. Vzhledem k vypjatosti situace jsem ji ani nepřemlouvala. Vyčetla mi, že nezvedám telefon (jediné zmeškané hovory byly za neděli), že se jí neozývám, že nejsem k zastižení v práci (byla jsem na školení), že jsem s ní v sobotu nejela na chalupu (viz upozornění, ať se mnou v sobotu nepočítá) a hlavně, že JSME SE PŘECI DOMLUVILY NA JISTÝCH PRAVIDLECH. Jejich obsah je však znám asi jen jí – tak nějak dovozuji, že možná myslela nedělní oběd...  

    Když odhlédnu od faktu, že mě špehuje a že hrozí narušením mého soukromí, štve mě, že tomu musel být přítomen můj partner. A nejvíc mě štve, že proti mně popouzí celou rodinu, nervuje je a používá je jako prostředek, jak mi dát najevo, jaká jsem hnusná dcera. A já najednou nevím. Jsem já ta špatná? Chovám se opravdu nestandardně či dokonce sobecky? Anebo by spíše měla zpytovat svědomí mamka? Potřebuji tedy radu jako sůl: jak si vymezit ty hranice tak nějak zdravě? Proto budu vděčná za každou radu či námět k zamyšlení nebo třeba jen zkušenosti s vlastním přestříhnutím pupeční šňůry… Děkuji mnohokrát všem. Gita