Jak uz to tak nekdy i mezi práteli bývá, delení nebylo zrovna moc spravedlivé. Me stacilo jen jednou do roka poslat slozenkou peníze za nájem, a pak uz jsem mel celej rok pokoj, zatímco chudáci losi tam (na mé zahrade) uz od východu slunce fachcili místo mne jak mourovatí se sklizní jablek a jiných plodin, které by po pádu na zem zanerádily zahradu. Kolik práce za me losi udelali, jsem videl ve vilových zahradách pod naším lesem, kde se bohatým Švédum pod stromy válely a hnily hromady jablek jen proto, ze nemeli tak verné a pracovité podnájemníky jako já. Jako správný krestan jsem ale cítil s temito méne štastnými jedinci velký soucit, a tak jsme u nich obcas s rodinou zazvonili a zcela nezištne a úplne zadarmo jsme jim ta spadaná jablka vysbírali. Ve velkým kotli jsme z nich potom navarili ohromná kvanta jablecných povidel se skoricí a nacpali je do sklenic.  Kolem nás v lesích rostla obrovska spousta jerabin a tak se losi neomezovali jen na naší zahradu, ale na podzim zamorili celý les kolem nás. Tato zvírátka lze prirovnat k lokomotive na chudách. Jsou to fakt hrozne velký potvory. Moje holka prišla jednou celá vydešená z toho, ze se prý kolem okna chaty procházejí nejaké nohy. Vypadalo to opravdu jako vesmírná invaze chlupatých vyzáblých noh. To proto, ze bricha losu byla az nad úrovní horního rámu okna a nebyla videt.

      Na mori jsem delal s jednim klukem z Norlandu, a ten mi vyprável, jak si u nich na severu nekdy ochocí malé losátko a kdyz vyroste, tak na nem jezdí jako na koni na lov do lesu. Oni tam na severu mají  hodne mocálu, ve kterých by se clovek proboril, ale losí pracka se na mekké pude roztáhne v jakousi velkou placku, takze prejde mocál a neproborí se, ani kdyz veze jezdce.

      Vzpominam, jak sem si jednou koupil šestimetrovou skautskou plachetnicku. Rozhodne sem se nechtel smírit s urázlivou klasifikací této nádherné velelode, oznacující ji jako lod na jednodenní výlety. Kazdý správný hipík a tramp má rádnou dávku fantazie, aby se z tohoto sveta nescvoknul, a v té mé se já uz videl plout po oceánech a zdolávat boure (to se mi téz pozdeji splnilo, akorát jsem se z tech bourí málem po... a ríkal si: "Proc já vul sem do toho lez!"). Protoze nemám sebevrazednou náturu, tak sem tedy vyztuzoval jako papír tenké steny, a obzvlášt rypák plachetky další vrstvou sklolaminátu zevnitr, a podle papundeklových šablon vlepoval zebrovité prepázky z preklizky. (Vám, kterí se chystáte na podobný výpravy, bych doporucil to samý, a taky si udelat predevším silný dekly na okna — uz hodne lodí se potopilo, kdyz jim za boure vlna prorazila okna). Tohle jsem kutil az dlouho do noci. Kdyz jsem se takhle vracel z tejhle cinnosti v prístavu kolem 11. hodin v noci liduprázdnou ctvrtí milionárských vilek, tak me zastavil nejaký vydešený cernoušek v perfektním vohozu s kravatou a kufríkem, a prosil me, abych mu rekl, kudy se dostane do jakési medicínské instituce. On byl lékar a pod slibem konference o tropických nemocech a zajišteném ubytování ho kluci švédský nalákali do severských koncin. Ujistil jsem ho, ze o zádném takovém institutu tady nevím, a ze si nemusí delat zádné iluze, ze by tady široko daleko chytil nejakého taxíka, nebot se nachází v oblasti, kde kazdý clen rodiny vcetne miminek (jejichz kocárky byly fakt drazší nez moje auto) má fáro, pouze snad kocka se psem se tady musí delit o jednoho rolls-royce uvázanýho u boudy. Bylo na nem videt, ze je obetí civilizace, do které bledé tváre cerného bratra vlákaly, a tudíz by uz noc pod širákem neprezil. Nabídnul jsem mu proto, ze muze v mé haciende zadarmo prechrápat.    

     On to vdecne prijal, vyšplhal se na rezavý nosic mého starického kola, a uz sem ho unášel do trampské divociny naší rezervace. U rezervace jsem zamknul kolo a vydali se ku stezce do lesa. Cernoušek se celý roztrásl strachy, zíral k mohutným korunám ohromných stromu rýsujících se ve tme proti obloze a vydešeným hlasem mi stále opakoval: "Pane, tam já nejdu, vzdyt to je dzungle, já mám zenu a deti, tam jsou nebezpecná zvírata, to je dzungle, tam já nejdu." Asi dlouhych deset minut jsem ho presvedcoval, ze není v Africe, tohle ze není dzungle, a ze ty nejnebezpecnejší zvírata tady jsou klíštata (já dokonce na jedno nakazený málem umrel). Nakonec se mi ho preci jen zzelelo a odvez sem ho na nosici k nejblizšímu stanovišti taxíku.

     Dlouho jsme se potom s kamarády tomuto vydešenému cernouškovi smáli, ze si myslel, ze u nás v lese jsou nejaká nebezpecná zvírata. No — zase tak kór moc dlouho jsme se ale nesmáli, protoze jen pár dní na to jsem potkal kámoše, co bydlel pod kopcem v chajde pode mnou, jak se plouzí lesem s dvema berlema. Vyprável, ze zazil na vlastní kuzi, ze ten cernoušek mel vlastne pravdu. Vracel se domu lesem, kdyz uvidel asi pet losu, co se pásli nejakých 30 metru od neho. Zadíval se na ne, kdyz v tom zacala za ním dunet zeme, a kdyz se otocil, tak videl jak šikmo za ním se ze zálohy vyrítil los prímo na nej. Další 2 losi tam na nej posmešne koukali a cekali, az z nej jejich kámoš udelá placku. Vylézt na strom by uz nestihnul, utéct nemel šanci, tak se tedy skrcil do klubícka, pritisknul se k zemi a delal mrtvého. Los se pres nej prehnal a kopnul ho do zad. Potom chvilku vyckával, jestli ten zbabelec na zemi bude bojovat jako chlap (nebo los?), ale mozná taky, ze premejšlel, jestli to s tou zdravou výzivou a vegetariánstvím moc neprehání, a jestli není cas dát si porádnej kus štavnatého masícka, kdyz se mu tak príhodne svíjí prímo pred cumákem (jedna moje kámoška mela kone, kterýho to vegetariánství totiz opravdu bavit prestalo a naucil se presne mírenými ranami kopyt lovit potkany ve stáji, který potom s chutí sezvýkal a spolknul). Los se vsak asi nakonec rozzpomnel na to, co mu ve škole vtloukali do hlavy kdyz byl ešte losátko, ze losi jsou býlozravci, a tak mého kámoše houpavým krokem opustil. Kámoš pak musel chodit 14 dní s berlemi. Tak jsem si potom rikal, jakej hroznej trapas by to byl, kdybych já toho cernouška svýma povýšene sebejistejma recma presvedcil, ze v našem lese zádný nebezpecný zvírata nejsou a nemuzou bejt, a on pak dopad jak muj kámoš.

     O neco pozdeji jsem se vracel lesem domu na chajdu, kdyz v tom vidim, jak proti mne po stezce pomalu pochoduje tahle lokomotiva na chudách. Stezka šla asi 6m širokým úvozem. Kdyby to bylo v otevreném lese, tak bych asi proste zahnul na stranu a šel bych pryc od stezky s tím, ze se jdu podívat po lese po houbách, a neztratil bych tak tvár. Tady ale zbývalo jen vrátit se úvozem dolu nebo sejít ze stezky a minout losa asi ve vzdálenosti trí metru. Obojí se mi zdálo dost potupný, aby koruna stvorení a ešte k tomu otrlej prazskej tramp a zálesák, traper jako já, se vyhýbal, nebo snad dokonce ustupoval pred nejakou chlupatou koulí na špejlích, která tu nebyla tentokrát v presile, a o který nás ve škole ucili, jak je hrozne plachá a ze pred lidma hned prchá. Koule na špejlích vsak zrejme v prírodopise propadla, protoze docela klidne a drze dál sestupovala stezkou mezi stromy proti mne. Jak se ty metráky masa kostí a kopyt ke mne víc a víc blízily a zacaly zastinovat obzor, tak muj strach rostl. Ale muzská ješitnost ve mne byla stále ješte dost silná, nez abych se dal na útek nebo uhnul z cesty. Mozecek mi pracoval na plné obrátky jak tudle trapnou situaci vyrešit, abych neztratil úctu sám pred sebou a soucasne abych prezil. Pak me napadlo, ze kdyz se tadle hora masa nebojí cloveka, tak se ale muze bát psa. Rozštekal sem se co nejzuriveji hlubokým hlasem a los se zastavil. Pridal sem na intenzite štekání a los nic. Jen na me zkoumave cumel, jako jestli mi náhodou nepreskocilo. Uz sem tam stál a štekal dost dlouho, kdyz konecne los usoudil, ze zretelne psychicky narušenému jedinci, co si myslí, ze je pes, bude nejlepší se vyhnout, a tak velice pomalu a dustojne prešlápnul a dal se na ústup.

     Kdyz byla jablka na stromech zralá, tak se stávalo, ze se ozralí losi toulali ve meste po ulicích a v opilosti nekoho napadli. Lezli totiz lidem do zahrad (hodne plotu hrave prekrocili) a kdyz se napráskli jabkama, tak jak se jim to tam v brichu procházelo z jednoho zaludku do druhého a nazpátek, stihlo to krásne vykvasit a oni byli ozralý jak cunata. Ten útok na mého kamaráda však nebyl v této dobe jablek. Náš názor byl, ze to spíš zpusobil stejný arogantní postoj, jaký meli naši východní bratri, co nás zachránili od kontrarevoluce, a jejichz heslo bylo: nás mnógo, my silnyje. Ostatne — to jsem si všimnul pozdeji i v Thajsku — jak vychrtlí zlutohnedí psi, kterí pres den pred lidmi vystrašene uhýbají, se v noci srocují do smecek, které jsou uz velmi nebezpecné a agresivní. U nás vidíme neco podobného pri kazdém vetším fotbalovém utkání, kdyz zacnou rádit fotbaloví primitivové.

     Ve Švédsku je losu hodne, tak kdyz tam pojedete, berte vázne dopravní znacky, co pred nimi varují a zpomalte! Kolize s losem je neco úplne jiného, nez kdyz naberete srnku. Srnka vám rozbourá cumák auta, ale los vám muze utrhnout celou strechu i s hlavama pasazéru, protoze je tak vysoko.

Ješte jedno varování v souvislosti s losy. V dobe kdy se losi loví, muze být nebezpecné bloumat po lesích. Né, ze by to losy tak naštvalo, ze by se rozhodli na vás pomstít a rozchroustat vás, ale vášnivý lovci jsou nekdy tak v rázi, ze nepoznají, ze do švédské lesní fauny nepatríte, nebot nejste Švéd a dokonce ani los, i kdybyste jim mávali ceským pasem pred nosem. Zemedelci jsou z toho nekdy zoufalí, a kdyz jim lovci postríleli spousty krav, tak je zacali natírat ostre cervenou barvou. Ani to jim ale nepomáhá, protoze nekterí náruzivý lovci strílejí i ty cervený krávy — asi v domnení, ze jde o nejaké bolševické losy.

S pozdravem losum zdar
Miloš Popp