Věřím, že i jí se mihne hlavou chmurná myšlenka: "To už je ráno?" "Nedá se nic dělat, vstávat!" říkám zas v duchu já. Snažím se o to. Jde to ale ztuha: "To zas bude den!", pomyslím si. Aby ne. Kocour se v noci jako vždy zavrtal úspěšně do strategické pozice, ze které je téměř nevyšoupnutelný. A já, když konečně vstanu, si připadám, s prominutím, jak prostitutka po náročné noční šichtě... Chodím skoro celé dopoledne s poloroztaženýma nohama a snažím se přivést k rozumu a k sobě tříselno-hýžďové svaly. Citlivější dámy prominou, ale nenašel jsem lepší přirovnání.

     Koneckonců, strávit noc v bujarých sexuálních radovánkách, by nebylo není nic tak špatného - někdo to dělá z lásky, jiný pro potěšení či z nymfomanie, další holt za peníze. Ale chudák můj kocour už nemá šanci — je kastrovaný z důvodu rozhodnutí vedení kočičího útulku. Nevím, jak by se na podobné rozhodnutí tvářila tamější ředitelka nebo ředitel, kdyby dostali také přípis z ministerstva zdravotnictví — tentokrát ovšem rozhodující o sexuální mocnosti jejich osoby... Upřímně řečeno: docela bych jim to pomstychtivě přál. Kdo viděl čtyřnohého tvora, probouzejícího se z narkózy po podobném zákroku, pochopí mne bez jediného zbytečného slova.

     Když už je kocour Kryštof vypuzen z pohodlí tepla mé osoby, tvrdě nasadí přítulnost. Okamžitě vzhůru, bdělý a bystrý, jeho reakce jsou na úrovni. Ne tak moje a tak se zpravidla při prvním souvislém kroku z postele o milého kocoura téměř přerazím. Časem jsem si zvykl, takže už umím nejen udržet rovnováhu, ale občas se vyhnu i "přímému střetnutí".

     Ne tak kocour. Jeho první myšlenkou po ránu je vydobýt si přízeň a kam jde má levá noha, tam jde kocour, kam jde pravá, tam je zase kocour... jak to stíhá, po mně nechtějte vědět, ale vždycky tam je... Takže opatrnými půlkroky (žádným závratným tempem) přesunuju svůj, proti tomuto pomalému pohybu silně protestující, močový měchýř na WC. Kocour mě zpravidla ponechá na prahu WC + koupelny, neboť místnost představuje vodu. A tu kočky většinou nemají rády. Tím pádem naše ranní toaleta probíhá odděleně a odlišně. Já si napustím ráno vanu plnou teplé vody a labužnicky se v ní ráchám, abych se trochu naladil na další náročný den. Kryštofovi stačí se olízat.

     Jsou však chvíle, kdy se rozhodnu kocoura umýt žínkou s teplou vodou. V té chvíli, kdy mám v kuchyni na ruce teplou vlhkou žínku, kocour bere dráhu ... Když ale procesem mytí procházím já, to nikam nezdrhá. Naopak. Po zhruba pěti minutách mého vodnění, se ozve zaškrábání kočičí packy na dveře koupelny. Otevírání mu jde ztuha, protože zpětný tah vzduchu tlačí dveře k futrům. Pak následuje mistrovské zabrání a mezi dveřmi se objeví zvědavá kočičí hlava. Hodí po mně fousem: "Hele, jsi to ty, že jo?" a odebere se zkoumat podlahu koupelny. Občas se mi dostane zvláštního vyznamenání: kocour vyskočí na okraj vany a opatrně našlapujíc si přičichne nejdříve ke mně, pak k nabízené ruce. Udělá několik ladných kroků tam i zpět, občas i vyskočí na sousedící pračku; ale pak hbitě dolů. Párkrát jsem zkusil pouštět po okraji vany na zem kapky vody, ale kocourovi se tahle mokrá hra brzy znelíbila.

     Raději se usadí na předložce před vanou a naslouchá mému šplouchání. Ví přesně, co kdy dělám, takže jakmile se pozvednu, že vylezu z vody, Kryštof z koupelny vystřelí. Ne nadlouho a hlavně, ne daleko. Zpravidla čeká těsně za dveřmi, aby mohl nasadit speciální zdržovací taktiky mého odchodu do práce. Pro stručnost popíšu jen hlavní tři body, protože pak už opravdu musím jít. Kam? No, pochopitelně pracovat...

Taktika zdržovací č. 1 — mám hlad!

      Nebudeme si mnoho nalhávat o kočičí přízni. To veškeré ranní lísání je tu především proto, že miska se žrádlem, naplněná večer před tím, je už prázdná. Pokud ne, tak to znamená, že se výrobce kočičího jídla opět vyznamenal a zas už to není k žrádlu. Ať tak nebo tak, kocourek má hlad. A tak se dožaduje... A tady nasazuje krásný úskok: "To není ono!" 

     Nemyslete si ovšem, že nějak experimentuji s jeho jídlem. Tyhle doby už mám po šestiletém soužití dávno za sebou! Vím přesně, jakou musí mít jeho žrádlo konzistenci. V našem případě žádné rozmatlané paštiky. Naopak — úhledné rovnoměrně nakrájené čtverečky — až 4% masa! slibuje výrobce — zalité bujonem (to jsou zřejmě ta 4%, zbytek - ty čtverečky — jsou zřejmě popel, soja a jiné, dle výrobce vhodné přísady). O něco hůře, je jde li pouze o nasekané kousky této směsi. Náš kocour má v oblibě Kitekat, zatímco nad Whiskasem a Friskies většinou ohrnuje nos (o neznačkových blafech ani nemluvě); nu, v poslední době párkrát milostivě přijal Propesco — ovšem jen Kuřecí s játry. "Telecí s jehněčím“ si sežer sám, vyjadřuje neomylně pohledem, když najde v misce tuto odrůdu. A začne ji po prvním čichnutí zahrabávat pod linoleum, snad na horší časy.

     Ale to víte, ví, pacholek, dobře, že pokud se bude mít dobře jeho páníček, horší časy nepřijdou. Tím pádem si může dovolit dělat ciráty se suchou stravou zato po rybích sušenkách od Gimpetu se může pouze utlouct. Má ale jednu specialitku. Misku má dělenou: vpravo suchá směs, vlevo — čistá voda. Tedy, čistá. Když ji natočím čerstvou, je čistá. Ale po chvíli v ní vždycky! plave jedna sušenka. Voda je pak zelená nebo oranžová... jestli má taky jinou příchuť (rybí nebo hovězí apod.), to po mně vědět nechtějte. Já ji ochutnávat nehodlám. Ale Kryštof má evidentní potřebu si vodu takhle vylepšit...

Taktika zdržovací č. 2 — hrej si se mnou, hned a teď!

     Jen se hnu z kuchyně do obýváku pro věci, stojí u mne a naznačuje, že si budem hrát. V tu chvíli mám před sebou: myšku, plastové kolečko od šumivých tablet, provázek, staniolovou kuličku... prostě cokoli, co mu lze hodit, mávat mu tím před čumáčkem, aby po tom mohl on mávat packama apod. Je-li v obzvláště dobrém rozpoložení, urve dalších 5 minut zbývajícího času tím, že sebou plácne před mé nohy, překulí se na záda a nastaví bříško: "Drbej mne!" Tomu se pochopitelně nedá odolat. A tak drbu a drbu, jedním okem sleduju, jak ručička nemilosrdně ubíhá po ciferníku, druhým okem polovytažené kočičí drápy, kterými mrská v blaženém nadšení,  třetím okem hlídám, kdy už toho bude mít Kryštof dost. Přinejmenším do té míry, že mě nechal si v klidu navléci ponožky.. ale to už přechází k finální zdržovací taktice -

Taktika zdržovací č. 3 — smutné oči

Smutné dva uhlíky, které vědí, že tu zas budou celý den samy, které by si raději hrály nebo aspoň mžouraly z pelíšku, který si udělají mezi mýma nohama. A tak následuje závěrečné pohlazení po hlavičce, někdy i chlapská náruč a zcela nechlapská pusa na ty černý chlupy; poslední pohlazení po kožíšku,podrbání u kořene ocásku.. a hybaj!

     Pak už odcházíme. Oba — každý za svou prací. Já do té v kanceláři, Kryštof do kočičího pelechu.

MAJITEL ČERNÉHO KOCOURA