Taky jsem zjistila, ze ignorovat je vubec nepomuze, protoze se jim to libi a tim vic mne budou pronasledovat. Neplati to ovsem o vsech, jak jsem poznala podle Mustafy. Nad Hamadim jsem vubec nepremyslela timhle zpusobem. U nej se vsechno ridilo  tim, ze jsem do nej byla zamilovana. Laska je velice slepa a ta moje mela na te slepote jeste nasazeny ruzove bryle, skrze ktere jsem nedokazala videt nic realne.

     Lezela jsem v pokoji na svoji posteli a vzpominala, jak jsme se s Hamadim potkali.  Pruvodkyne nam (Helene a mne) vnucovala nejakeho vrchniho  z hotelu, ktery nas chtel nekam pozvat. Helena byla pro, ja proti, pripadal mi strasne slizkej, ale nakonec jsem sla taky, protoze se mi nechtelo sedet sama v hotelovem pokoji. A tam, na terase Sidi Mansour, jsem uvidela Hamadiho. Moc se mi libil od prvniho okamziku, ale uvedomovala jsem si, ze je to kluk, ktery se musi libit spouste holek a ja nechtela byt rozhodne jednou z nich, proto mezi nama nebylo nikdy nic z toho co by si byval pral. Prisel pro mne tancit, povidali jsme a pak jsme uz chodili vsude spolu. Plavali jsme cele hodiny v mori, jezdili na vodnim slapacim kole,  navstevovali okolni diskoteky, vecereli na zdejsim souku, kde se misila  vune pecenych ryb, fiku, datli, oliv, prazenych orechu a citronu. Orientalni hudba naplnovala uzke ulicky s bilymi domy.  Bylo to jako sen... a pak prisel posledni den! Loucili jsme se, bojovala jsem se slzama, ale nerekla jsem mu, ze zustavam. Nikdy nevstoupis do stejne reky, rikala jsem si, uz nikdy by to nebylo stejne a ja si nechtela nicim zkazit vzpominku na tech krasnych 14 dni...

     Ted jsem do te reky ale precejen vstoupila.... co kdyz se mi to nevyplati? Ale bylo pozde, ted uz jsem byla chycena vsemi drapky....

     Ze vzpominek mne vyrusilo zaklepani. Mustafa. Prisel mi rict, ze odjizdi domu. Jeho byvaly zamestnavatel mu oznamil, ze ho chce zpatky, ze se bez nej neobejde. Mustafa se rozhodl, ze pojede na nekolik dni do svoji vesnice za rodinou a pak teprve do Daharu, kde bude zas pracovat. Licil mi Dahab... Rude more, tepla voda, koralove utesy. Premlouval mne, abych jela s nim.... Moje dilema ted bylo, zda mam zustat v Alex, abych mela aspon postovni spojeni s Hamadim, nebo se rozjet podivat nekam po Egypte a vracet se jenom prubezne pro postu. Bylo mi taky jasne, ze se budu muset aspon jednou za deset dni ukazat na emigraku...  Prijde to dost draho, ale neda se nic delat.

     Takze jsem odjela autobusem s Mustafou, do tasky jsem krome plavek a dalsich malickosti nacpala pro jistotu hijab. Ne, nebala jsem se s nim jet, nebylo opravdu proc. Byl strasne hodnej.... Jeho pojeti islamu mne velice zajimalo, bylo to exoticke, romanticke a pro mne neskutecne vzdalene od dosavadniho zivota a vseho, co jsem zatim poznala.Ted jsem si teprve uvedomovala, ze i mladi lide na zapade jsou daleko vic nabozensky zalozeni, nez mladez v Cesku. Alain se modlil pravidelne, Christian, o tom ani nemluvim. Hamadiho rodice se dokonce modlili 5x denne.... ja bezverec jsem si pripadala, ze do tohoto sveta nemohu nijak zapadnout. Radeji jsem na otazky o nabozenstvi (ptal se skoro kazdy), rikala, ze jsem katolicka. Nakonec jsem nelhala, krtena jsem byla. Tomu rozumeli. 

     Mustafa zil v male klidne vesnici Abo Seer, na Nilu mezi Alexandrii a Cairem, v malem domku v jedne bocni ulicce. Nechal mne na chvilku na ceste pod zaprasenyma palmama. Musel nejdriv rodicum vysvetlit, ze jsem  jeho sadiki (pritelkyne), aby se nezdesili. Zatim jsem si rychle uvazala hijab, protoze mi bylo jasne, ze jdu do velice tradicni rodiny. Nejvic jsem tim mile prekvapila Mustafu, "Allah yekhaleky!" neudrzel se udivem (Buh ti zehnej) vyhrkl, kdyz mne vedl dovnitr. Ja jsem si zase rekla "Pane boze!" pri pohledu na ctyri zeny v tmavych beztvarych abayach, ze kterych bylo videt jenom ruce a oval obliceje! Ja mela hijabem zakryte jenom vlasy a krk, ony byly zahalene cele! 

     Mel tri sestry a jednoho bratra. 20ti leta Zeynab se pred mesicem vdala a ted uz zila u sveho manzela v dome jeho rodicu. Presto se doma objevovala nekolikrat denne. Mezi obema rodici byl viditelny vekovy rozdil (20 let mi pak rekl Mustafa), tak mne napadlo, ze asi tatinek nebyl hodne dlouho "pripravenej", ale nebylo by  slusne, se na to ptat.

     Doma jeste byla 22ti leta Fatima, 17ti leta Roqaya a nejmladsi bratr Abd Elahamad. Tomu bylo teprve jedenact. Vsichni byli moc prijemni, kdyz si na mne trosku zvykli. Maminka mi pripadala, ze primo visela na svem nejstarsim synovi, ale mozna to bylo tim, ze nebyl prave nekolik tydnu doma. Fatima ho oslovovala "Darsh" a kdyz jsem se podivila, dozvedela jsem se, ze je to detske jmeno od Mustafa. No nakonec nas Honza taky nema co moc do cineni s Janem. 

     Sourozenci se meli velice radi, i kdyz sestry viditelne posluhovaly svym bratrum a ti to brali jako samozrejmost. Zvlast ten malej se mi zdalo toho vylozene zneuzival. Modlili se vsichni zaroven a ja jsem si pripadala divne, kdyz jsem jenom stala opodal. Pak mne sestry vzaly na zahradu, kde pestovaly zeleninu a strasnou spousty kytek. Pomerancovniky, citronovniky, manga, vsemu se tady darilo. Diky blizkosti Nilu to byla pomerne bohata vesnice, presto vetsinou se jedla zelenina. Maso bylo prilis drahe, aby si je mohli dovolit kazdy den. Mohu rict, ze brambory s yamama mi pripadaly trosku divne na obed, ale snedla jsem to taky, i kdyz sladke yamy naprosto nesnasim. Rychle jsem si v duchu predstavila, jak by mne krmili treba australsti domorodci cervama....  a hned byly yamy snesitelnejsi.

     Fakt — jina zeme, jiny mrav a plati to i o jidle!

Alena Kennedy, Yukon, Kanada