Uz jsem Sashiho nikdy v zivote nepotkala a predpokladam ze uz nikdy nepotkam...ale jeste dlouho jsme si psali, az do doby, kdy se situace pro mne ponekud zmenila. Ted jsem ale mohla jit vsude, kam jsem driv nemohla kvuli penezum, protoze ve vetsine turistickych mist se platilo mansi ci vetsi vstupne.Taxiky byly cernooranzove a bylo fajn, ze clovek nemusel cekat, az bude pojede nejakej prazdnej, proste stacilo zamavat a zakricet, kterym chci smerem a taxik, pokud v nem bylo jeste nejake volne misto, tak mne jeste vmackl dovnitr k velke radosti stavajici posadky, nekdy dost pachnouci.. Ridic na tom patrne  vydelaval, protoze kazdy musel zaplatit. Snazila jsem se sledovat kolik se kam plati a tak se mi obcas dokonce povedlo zaplatit cenu jenom o neco vyssi nez platili mistni. Tak jsem se potulovala po Alexu.. Alexandrie byla uplne jina nez Cairo, takova vesela, mozna i nepatrne min spinava. Na to, ze v kazde restauraci vecerim s kockama, jsem si uz zvykla. Delila jsem se s nimi poctive o kazdy kousek jidla. .Prodavaci tahali voziky se zmrzlinou, deti si hraly v parcich na houpackach,  proste tam byl citit zivot...

     Sokujici ale bylo sidliste nedaleko Sfinx of Horemheb.. Tam mi to pripadalo zase hodne smutne.. Nejvic mi bylo lito deti, otrhanych, hladovych s obrovskyma tmavyma ocima. "Baksis....baksis....". Spousta jich zila na ulici, na jinych zase byli rodice zavisli financne. Detska prace je samozrejma a deti pracuji opravdu odmalicka. Socialni jistota zadna.Deti z ulice pochopitelne  nechodily do skoly.. Maso je luxus. Veprove nesmeji a hovezi je drahe. Jen ryby a slepice jsou trochu levnejsi, ale stejne vetsinu stravy tvori chleb, fazole, cibule a zelenina. Uvedomila jsem si, jak bohati byli  Sagira, Masud ci Happy.

     Jeden den jsem vytahla Mustafu, aby se se mnou sel podivat na misto, kde v dobach slavne minulosti Alexanndrie staval majak, patrici mezi sedm divu sveta. Dnes z nej uz nic nezbylo, ale kameny byly pouzity na stavbu pevnosti Fort Qaiby, stojici dnes na jeho miste. Na nedaleke promenade jsme si sedli do male restaurace s nekolika stolky na chodniku, kde podavali krome obcerstveni take ryby pecene na rozni a sledovali jsme svet kolem nas. Mustafa sel se mnou strasne rad, ale pripadalo mi, ze je z te prochazky velice nesvuj. Prestoze byl strasne stydlivy, tim vic mne udivovalo, ze se s nim dalo mluvit prakticky o vsem. Jeho zivot ridil Allah, nikdy by neudelal neco, cim by se mu mohl znelibit.. Byla jsem zvedava, jak to chodi u nich na vesnici.

"Jak je to u vas, kdyz mas rad nejakou divku?" "Jestli ji mam opravdu rad a budu pripraveny abych se ozenil, tak si  ji vezmu, kdyz mne bude mit rada. Ale kdyz nebudu pripraveny, tak ji skryji ve svem srdci navzdycky"...  Hamadi nemel tenhle krasny kvetnaty styl reci. "Pripraveny?" "Ze budeme mit kde bydlet, budu mit praci a budu ji moct dat veno"."Uz jsi s nejakou divkou chodil?" "To ne, ale jednu jsem mel rad. Jenze jsem nebyl pripraveny a tak si ji vzal nekdo jiny." "Nekdo starsi?" "Ne, mladsi, ale pomohl mu jeho otec ... Elhamdu lellah (s Bozi pomoci) ... muj otec se mi taky snazi pomahat, ale je v duchodu a tak nema tolik penez. A taky jsem nemel zadnou praci.. Inshalah...... je moc tezke najit praci,  je tu moc nezamestnanych lidi. Cizinci najdou praci daleko spis nez Egyptane"   

      "Ted nemas praci?" "Mam ji slibenou, ale az za mesic, proto tady ted pomaham bratru meho otce". " Mustafo", vratila jsem se k tomu, co mne zajimalo nejvic. "Muze kluk jit treba na prochazku s divkou, o kterou stoji?" "Muzou, ale az pred svatbou, a jen jednou, aby se lip poznali."

     Uzasny!  Poznavat se pred celou vesnici na prochazce!  Vsechno az po svatbe, do svatby nesmi divku manzel videt bez hijabu a zavoje pres oblicej. Jaky zvlastni svet.... a daleko prisnejsi, nez Tunis, olivneny francouzkou kolonizaci!

     Tak ted jsem naprosto chapala, proc byl tak nervozni, kdyz jsem ho pozvala, aby sel se mnou! Vzdyt on v zivote nedal holce ani pusu! Vysvetlil mi, ze prvni divka, kterou polibi a obejme, bude jeho zena, ale bylo na nem videt, jak rychle hleda neco, cim by se mi pochlubil a vylezlo z neho: "Jednou mi divka potrasla rukou na rozloucenou!"

Alena Kennedy, Yukon, Kanada