Nicméně — přece jen se mi podařilo najít mého srdce šampiona :-)) — ale jak to chodí — má to své vady na kráse — a sice — je ženatý. Do toho vztahu jsme na začátku šli oba s vědomím, že je to na "dobu určitou" — dočasně pracuje ve městě, kde bydlím, čili u mě bydlí přes týden a na víkendy jezdí domů. A letos v létě se má domů vrátit na trvalo, změnit práci. A tak — tím pádem náš vztah zákonitě bude muset skončit. Tak zněla dohoda s jeho ženou, které skončí mateřská a nastoupí do práce. A ještě další informace — krom toho, že je ženatý, má také dvě děti. Já jsem si původně říkala, že do toho vztahu půjdu i tak...že aspoň malá chvilka štěstí je lepší, než usínat pořád sama... A že bych stejně nechtěla chlapa, který kvůli ženské odejde od dětí. Postupem času, jsem ale zjistila, že mé "morální zásady" zaznamenaly jistý posun...že bych s ním chtěla zůstat. Je mi s ním tak jako nikdy s nikým — skoro bych řekla, že pohádka o princích na bílých koních není tak úplně vymyšlená — jen mě zapomněli varovat, že jezdí ženatí :-))
     Cítím, že mě má opravdu hodně rád... ale své děti miluje... říkal mi (a věřím mu to!! nebylo to jen takové — aby mě utěšil..) že nemít děti, je se mnou už dávno — jeho manželství žádným úžasným štěstím nepřekypuje (je ženatý 10 let. Na druhou stranu, zas tak úplná katastrofa to asi také není... i když — nedokážu to moc posoudit, vyptávat se nechci a on sám utrousí jen občas něco... tak nevím. A i z jeho strany postupem času nastal posun — když to doma bylo hodně špatné a myslel si, že ho vypakují, v podstatě se mě zeptal, jestli bych s ním opravdu chtěla zůstat nastálo...
     Tehdy — po téhle otázce jsem se cítila přibližně tak, jako by vytáhl z kapsy zásnubní prstýnek... No ale situace doma se uklidnila a jeho nikdo nevyhodil... Chápu, že rozhodnutí v celé věci je prostě na něm... a že asi nemůžu vůbec nic dělat, než čekat a doufat... ten pocit bezmoci je ale příšerný. Jasně — asi by nebyl problém zařídit, aby se jeho nevěra provalila... ale do něčeho takového se rozhodně (!!!) pouštět nechci... takové vítězství by nemělo smysl a navíc — já bych neunesla ten pocit viny, že jsem udělala něco tak nepoctivého.
     Když jsme o celé situaci mluvili, došli jsme nakonec k závěru, že to musí doma zkusit...jestli to půjde, tak to těm dětem nemůže udělat. Na druhou stranu jsem mu říkala, že být doma za každou cenu — aby děti byly v permanentním dusnu — tím by jim rozhodně neprospěl. Vidím tohle na své holčičce — je pro ní mnohem lepší, že je s každým z nás extra, než hádky, které byly velmi časté. No a říkala jsem mu, ať to tedy doma zkusí a že když to nepůjde, že mu dveře před nosem nepřibouchnu... Můžu se utěšovat tím, že takhle mimo domov žije už 2 roky, že když budou spolu pořád, že si polezou na nervy...ale také to může být úplně jinak... Já osobně si myslím, že pokud mám nějakou šanci, tak že se celé rozhodnutí odehraje v nějaké vypjaté situaci — prostě práskne dveřma a bude hotovo...ale že by se pro mě rozhodl na základě nějakého rozumového uvážení, to se bojím, že nakonec vždy převáží jeho láska k dětem.
     Na druhou stranu — trhá mi srdce, když vidím, jak si ho oblíbila i moje holčička, těšívá se na něj, má ho ráda a určitě by jí situace, kdyby byl u nás natrvalo, hodně prospěla... Ještě pro informaci — můj manžel ode mě odešel a šel v podstatě k jiné... On to sice říká trochu jinak, ale skutečnost byla taková. Nevím, jestli se v tomhle mém blábolu dá vůbec najít nějaká otázka... Poraď mi prosím co dělat, jak to celé přežít a neutrápit se...až odejde, nebude příležitost se vidět — je to daleko a bude to technicky neproveditelné... Zůstane nám požnost jen tlf a mailového kontaktu... Poraď co udělat... a prosím takové to, že potkám časem někoho jiného... to je mi teď k ničemu... Jiného nechci, navíc — nemůžu svojí holčičce vodit domů mužské jak na přehlídce... to prostě nejde. Tak. To je asi všechno...
Předem moc děkuju. Měj se moc hezky. Zdraví Kamila

ODPOVĚĎ:

     To je hrůza... Ach jo... Jedný radím, jak si manžela udržet, když se kouká jinam, druhé, jak ho získat, když nemá zájem... a tobě mám poradit, jak ho od té jiné natrvalo dostat k sobě? Víš, dost jsem o tvém současném trápení uvažovala, v žádném případě tě nehodlám šmahem odsoudit. Máš velkou pravdu v tom, jak píšeš  "... jak jsou maminky s dětmi mezi muži "na roztrhání", navíc — příležitostí k seznámení není mnoho — jen těžko se potká ten pravý na cestě ze školky či do práce."
     Já vím, opravdu je smutné usínat sama, ale nezlob se, i když věřím tvojí lásce, nemůžu současně nenapsat, že ta jeho manželka přeci taky usíná celý týden sama... A protože je ještě na mateřské, tak jejich děti nejsou žádní odrostlí puberťáci, kteří si žijí vlastním životem. Nejspíš jsou ještě menší než tvá holčička. Pravda je, že ať je tvůj přítel jakýkoli, tuhle vadu na kráse ničím nezamaluješ: současně při funkčním manželství navázal vztah s tebou, tím, jak se choval a chová, v tobě vzbuzoval a vzbuzuje naději. Když to vezmu kolem a kolem, on je na tom z vašeho trojúhelníku nejlépe. Má vás obě!
     Hele, Kamilo, nezapírej, že jsi alespoň z počátku sama sobě neříkala, že je to "jen prozatím".
Teď nejspíš všechno vezme "nějaký" konec. Záleží ovšem jen na vás dvou, kolik lidí a jak bude v téhle šlamastyce namočeno. Sama jsi psala, že na to, abys nějak anonymně nebo jinak upozornila jeho manželku na svou existenci, na to že nemáš. Díky bohu, holka! Určitě by tě to jednou mrzelo, věř mi. A — prosím tě, uvědom si staré přísloví: čím jednou hrnec navře, tím už vždycky smrdí. Což v přeneseném významu říká, že když tohle udělal ženě, která se motá kolem miminek (v téhle situaci — to víš určitě i ty sama — je dost těžké být současně gejšou, perfektní společnicí, kreativní kuchařkou, domácí kutilkou, milenkou k neroztrhání :-))), tak by to docela dobře mohl časem udělat i tobě. A nebo, což také není zrovna růžová vyhlídka: by ti při nějaké vaší kolizi mohl vyčítat, že nebýt tebe, mohl být spokojeně ženatej, atd., atd. — znáš chlapy... A i když bys teď nejspíš za něj dala ruku do ohně, prosím tě, snaž se alespoň v rámci možností zachovat uvážlivost a chladnou hlavu...
     Hele, ale za co tě přeci jen trochu seřvu: píšeš o své holčičce, jak si na něj zvykla. Tak podívej — on je nejspíš u tebe oficiálně v podnájmu. A i když spolu vlastně v současně žijete jako milenci, neměla jsi do toho zatahovat i dcerku. Tedy — měla ho brát stále jen jako hodného pána, který u vás bydlí, se kterým si sice může hrát, který je na ni hodný, ale: stále jsi ji měla utvrzovat v tom, že je to CIZÍ pán!!!. Uvědom si, že to, že ten pán je v noci k tobě přitulenej, to neměla vědět... Dokud si, prosím tě, nebudeš stoprocentně jista, dokud snad nebudeš mít přímo termín svatby, neměla bys dcerce plést hlavu. Ano, to je opravdu "strejček sem, strejček tam". Nezlob se, ale tohle jsem ti musela napsat...
Ale — ono se z toho zase tak moc nestřílí, je jí šest, a já věřím, že nějak rozumně jí od toho všeho odvedeš. Podívej, i kdybys měla tisíc milenců, když o tom nebude vědět a bude s maminkou šťastná a spokojená, když bude mít domov v pořádku — tak je relativně vše OK. Alespoň z jejího hlediska :-)))
     Já vím, ale ty bys ode mne chtěla nějakou radu, jak z konopí... Podívej, třicet let zase není tak moc. Jsi ještě stále mladá holka. Je plno žen, které v tomhle věku teprve o první svatbě uvažují. Takže — ty utrápené řeči a myšlenky, že s ním ti stojí a padá tvá budoucnost, to se snaž z hlavy vyhnat...
     Být tebou, opravdu bych ho nechala jít. Máš naopak velkou výhodu v tom, že je z jiného města. Horší by bylo, kdyby byl s tebou třebas v práci. Takže sejde s očí, časem i s mysli, věř tomu. Jo, a zaměřila bych se — pro příště — přeci jen na "volňásky — tedy na chlapy volné :-)))
daniela@kudlanka.cz