S mým manželem chodíme (nebo budu spíš psát v minulém čase) hodně mezi jeho (a teď i moje) přátele. Ale vždycky to oni zorganizují a pak ho postaví před hotovou věc, nebo tam chodím sama. Jezdíme s nimi na dovolenou a na hory. Ale NIKDY za 17 let manželství jsme nebyli SAMI na vycházce, v kině, na dovolené.  Nikdy nic nenavrhnul, neřekl pojď, půjdem tam a tam, nebo pojď se se mnou dívat na film atd. I na ty akce s kamarády spolu jen přijdeme a odejdeme, jinak se bavíme každý zvlášť.

     Můj manžel je velmi aktivní člověk, sportovec, má spoustu známých a kamarádů. Jezdí závodně motokros, to znamená, že v sobotu a v neděli závodí, v týdnu trénuje, samá schůze a zařizování... Pak je to fotbálek, plavání, saunička... Ale to by mě tolik netrápilo.

     Náš hlavní problém je komunikace. Nejenže je špatná, ale ona v podstatě vůbec neexistuje! Můj manžel prostě se mnou nemluví. Ve společnosti je zábavný, výřečný, ale jakmile nasedneme do auta nebo odjedeme, nepromluví ani slovo. Na dovolené v pokojí nemluví, leží a nudí se, pospává, nanejvýš se zeptá, co bude k jídlu, holou větou odpoví, když se ho na něco zeptám, tak řekne hm...

     Když přijede ze závodu a zeptám se, jaké to bylo — řekne "dobrý". Když se zeptám, co se dělo, ať mi něco řekne — dozvím se: "nic, co ti mám říkat?" A pak zazvoní telefon, přijde návštěva a je k nezastavení. A potom se mnou — zase mlčí.

     Nedávno se mě jeden jeho kamarád (co mě zrovna nemusí) zeptal — a copak se začátku nechoval stejně?. Choval. Ale já byla po uši zamilovaná, uchvácená jím i jeho kamarády — byla jsem dříve spíše knedloidní typ — a to jsme spolu chodili jeden a půl roku! Myslela jsem si, že se to musí změnit, přijdou děti, starosti, budeme je spolu řešit... Velký omyl. Když jsme stavěli, byly malé děti, k tomu zaměstnání, spousta starostí, byl můj život docela naplněný. Ale jak děti odrostly, bylo více volného času a já zjistila, že je v mém životě nějak prázdno, rodinný krb vyhaslý, nebo spíš nikdy nehořel.

Tehdy jsem byla v docela špatném psychickém stavu, ale pomohli kamarádi. V té době začali jezdit na kole, já s nimi, posléze i děti, postupně jsme přišli na to, že se dá i závodit... Takže v současné době to vypadá tak, že závodím na horských kolech — samozřejmě jako ryzí amatérka — takže o víkendech na závodech, nebo na výletech s přáteli, na tréningu, na pivečku... Taky k tomu dělám aerobik, chodím do břišních tanců atd. Mám kamarádky, s kterými občas někam vyrazíme, pořádáme pravidelné měsíční zpravodajské zchůzky :-), ale na nějaké kávové sedánky mě neužije, kde bych na to taky vzala čas! Takže život mám docela pestrý, užiju si spoustu legrace a sport je opravdu antistresový program. Ještě abyste si nemysleli, že na děti nějak kašleme, starší syn jezdí s manželem motokross a mladší závodí se mnou na kole, takže děti opravdu netrpí...

     Takže já bych byla v podstatě velmi spokojená se svým životem, ale jen kdybych vedle sebe někoho měla... Já nepotřebuju s někým trávit celé dny, nejsem koule na noze, ale chci, když se doma sejdeme, abysme byli spolu rádi a abych cítila trochu zájem o to, co dělám. Ale já mám jen nějakého spolubydlícího, se kterým si nemám co říct. Odcházíme a přicházíme, aniž bychom druhému říkali kam jdem a kde jsme byli. A s dětmi je to podobné, mladší syn s ním celé dny neprohodí slovo (je introvert), a když potřebuje peníze na školu, odhodlává se dost dlouho o ně říct; ne proto, že by mu je nedal, ale protože jsou si cizí. Starší syn s ním má trochu bližší vztah, protože spolu jezdí motokross, ale chodí se svěřovat mě, a když něco potřebuje, jde za mnou — vždycky jsem kolem dětí zařizovala všechno já.

     Nevím, jak je možné, že se to dostalo do tohodle stádia, ale ve mě se najednou něco zlomilo a nemám sílu se dál snažit, abychom aspoň budili zdání nějaké normálnosti. Asi když dva táhnou za jeden provaz a jeden se ulejvá, nemůže to dopadnout jinak.  I doma dělám jen ty nejnutnější práce, nemůžu se přinutit něco vylepšovat a tak. Ztratila jsem smysl všeho... proč to mám držet pohromadě, když nevidím žádnou odezvu? Dřív jsem vymalovala celý dům, tapetovala, dělala poličky, budovala zahradu, zídky, chodníčky, sázela kytičky, poletovala s hadrem. Ale najednou nevidím smysl.

     Můj manžel se stará o auta... já o dům, zahradu, děti, domácnost. Já samozřejmě pracuju, manžel taky, máme nachlup stejnou pracovní dobu. Ale můj muž patří k těm, co neví, jak vypadá houba na nádobí, neví, kde je smeták, a vysavač držel v ruce, jen když ho kupoval. A v obýváku má vyležené místo na gauči.

     Vychoval mě k samostatnosti. Ale já teď zjišťuju, že ho vlastně nepotřebuju. Poslední měsíce nemyslím na nic jiného, než na rozvod. A vlastně i posledních několik let. Ne abych byla sama, to jsem teď, ale abych měla možnost si někoho najít, protože já už nechci být sama!

     Já chci mít oporu, aby o mě někdo stál, aby mě měl někdo rád!

     Ale uživím se? Zvládnu ty nervy? Můj příjem nedosahuje zdaleka průměrné mzdy, můj muž vydělává několikrát víc (nevím kolik). Je to přece jen taková solidní jistota. Mám žít dosavadní život s tím, že mám finančně náročného koníčka, kterého mě můj manžel dotuje, smířit se s tím, že mám dobré kamarády , ale nikoho blízkého, nebo to vyměnit za možnost být svobodná, chudá a zkusit štěstí jinde?

     Jsem rozhodnutá pro to druhé. Ale musíme si promluvit. Ale kdy? Když mlčíme v pondělí nebo když mlčíme v sobotu večer? Vím, že je to k neuvěření, ale my spolu opravdu vůbec nemluvíme...

     Tak co na to říkáte? Dáša od Brna

ODPOVĚĎ:

Dášenko, ty jsi plná neopětované lásky. A – ač je to k nevíře, stále máš ještě hooodně ráda toho „svého manžela“. Jen se podívej, kolikrát a jak o něm píšeš... Kdybych neznala minimálně jeden stejnej případ, tak bych ti nevěřila, že je to možné. Ale – jedna zdejší kudlanka si to samé prožívala také a také plno let.. A také o tom nikdo nevěděl.

     Můžeme zkusit dát věc ještě do pořádku. Ale – neslibuju ti úspěch do týdne, protože tohle je bolístka letitá, jak se říká „zažraná“ :-). Takže začnu od konce: mlčíte? OK, tak mlč dál, a napiš mu dopis... Ono někdy psané slovo je důraznější, než mluvené... Máš dvě možnosti – buď e-mailem, nebo postaru „ruční dopis“. Zkus napsat něco podobného, co jsi napsala mě. A pak si to schovej, a nejdřív za pár hodin si to přečti znovu. Víš, nesmí v tom dopise být žádné vyčítání. Jen KONSTATOVÁNÍ. A dej v něm jen pár otázek... Uvidíme, zda ti odpoví :-))) (můžeš mi napřed dopis poslat na ukázku...)

daniela@kudlanka.cz