Tady se ovšem naše názory dokonale rozcházejí. Běžné suché krmivo mne přijde cca 400g na 30 korun, zatímco tyhle sušenky stojí 50Kč za 50g. Musí se tedy spokojit s tím, že "spráskne" jednu krabičku sušenek týdně a ne denně ... Takže dnešní povídání bude o tom, že máme mít ty druhé rádi a dávat jim to, co mají rádi oni a ne to co máme rádi jen my; a ještě o tom, že i takové zakazující "NeE" může být občas porušeno a přestoupeno...

     Například když krmíme kočku rybičkami... Na rozumnou dohodu nám opravdu stačí to mé "NeE!" Existuje ovšem jediná výjimka z tohoto pravidla. A ta nastane, když se u nás doma dělá ryba. Stačí otevřít dveře od mrazáku a vyndat mraženou tresku, v tom okamžiku se kocoura zmocní podivný neklid. V tu chvíli skutečně pochoduje kuchyní sem a tam jako tygr v kleci; v tu chvíli je po celou dobu vaření a smažení na stole a čeká na svou porci. 

     Nutno říci, že se jí vždy dočká, v míře víc než štědré. Kdybych to měl poměřit, tak 1:2, ale spíše 3:5 je spravedlivý poměr dělení ve prospěch kocoura. A to je také jediný moment, kdy — pokud se opozdím s další dávkou ryby — odváží se i šáhnout packou na kraj talíře a uloupit si kus ryby. Tady žádné "NeE" prostě nefunguje. Nemám mu to za zlé. Vina je na mé straně. Mám krmit rychleji. Proč? Inu proto, že kocour Kryštof má k smrti rád rybičky a považuje je ve svém životě za prioritu č. 1.

     Nejlepší ryba, v jeho očích, je ryba právě snědená. Na rozdíl ode mne, který dává přednost jiným jídlům a rybičky má nejraději tak někde v akváriu (u sousedů) a nebo v počítači, ať už jako šetřič obrazovky a nebo jako PC hru — "Nakrmte rybičku" — např. jako Insaniaquarium, ze které vám někdy příště ukážu obrázek...

     Jinak — v životě bych nepoužil na KOCOURA klepnutí, úder či jinou ránu. Nehodlám nikomu působit fyzickou (stejně jako psychickou) bolest. Jistá známá řeže svého kocoura pravítkem. Nevím nakolik je to vážné, nakolik kocour před ní utíká ze strachu před ránou — někdy mám spíš pocit, že to kocour bere jako hru "kdo s koho" a že se tím v skrytu své potměšilé kočičí duše občas spíš baví. Faktem je, že vzít u známé cokoli delšího znamená, že její kocour zanechá veškerých akcí a začne zdrhat. U mě doma ne. Když jsem na chodbě, můj kocour se ometá kolem mne a já si beru do ruky lžíci na boty, můj kocour nezdrhá. Nemá důvod. Netuší, že držím v ruce nástroj, před kterým jiný jeho kolega mizí v předtuše rány a bolesti. Můj kocour je nanejvýš podrbán hranou lžíce na boty u kořene ocásku a jdeme každý po svém: já pracovat, on — spát.

MAJITEL ČERNÉHO KOCOURA