- kočka se vlastně vychovat nedá — prostě si dělá co chce a nedá si to vymluvit

- kočka má chlupy — a když si je oluzuje, musí se jí podávat nějaký přípravek, aby ty chlupy mohla vydávit, jinak ji ty chuchvalce zůstanou v žaludku a mohla by na to pojít

- kočka má drápy, které si musí škrábat a které se musejí stříhat

- kočka se nesmí koupat (kdo to někdy zkusil, ví, že to je jedna z nejsmysluplnějších rad), občas ji ale lze lehce otřít vlhkou žínkou 

- kočka nesmí klasické mléko, ale zředěné, jinak bude mít zdravotní potíže

- kočka nesmí vepřové — nevím proč, náboženské důvody k tomu nemá, ale prostě po tom nějak blbne a blbě zajde

- kočka vyměšuje a tudíž musí chodit na kočičí toaletu s pískem, což je jedna z věcí, které se prý naučit dá!

- kočku lze pacifikovat pouze několika málo způsoby (tedy regulovat jeji sebevědomí) např. postříkáním vodou nebo krátkým slovním výrazem (natolik důrazným, že kočka pochopí, že pán situace jste v tu chvíli vy a ne ona), případně mírným klepnutím (kočku zásadně nebijeme — nemá to smysl a ona nemá z toho rozum)

     Můj kocour se ke mně dostal naštěstí nezávisle na tomto pořadu. Dokonce byl původně ještě nemocný a musel jsem s ním na závěrečnou injekci z nějaké dávky, kterou dostával. Kamarád, který mi jej dal, pochopitelně v útulku neřekl, že jde o dárek. To by mu jej nedali (v obavách, že by jim byl kocour coby dárek obdarovaným vrácen). No, a vidíte: kocour u mne vydržel, kamarád nikoli. Zatímco kocour spokojeně chrupe v mé posteli už pátým rokem, naše cesty se s kamarádem rozešly zhruba po dvou letech.

     Těch pět let se s kocourem sžíváme nepřetržitě. Říká se, že kocouři jsou inteligentnější než kočky. Nevím, nedokážu porovnat. Nicméně můj kocour se naučil, že když má hlad, musí se ke mně přihnat a civět na mne. Když už mi to (tupci) dojde, že chce asi jíst, pak musí kocour sledovat, zda jsem ho opravdu pochopil a jdu tam, kam chce on. To znamená: doprava k misce, kam mu dávám "mokré" žrádlo (výhradně tzv. kapsičku s malými kostičkami "masa"); nebo doleva k druhé dvojmisce — se suchým žrádlem a s vodou.

     Jak už jsem řekl, přinese mi myšku (malou plyšovou) a čeká, až mu ji hodím. Vydrží čekat dlouho, déle než já si ho nevšimnout ve svém zaujetí např. počítačem. Nebo přinese provázek a chce si hrát s provázkem. Přiznám se, že jsem mu povolil jeden zlozvyk: kdykoli jím — kocour smí být na stole a koukat mi do talíře. Vzhledem k tomu, že nechodí ven, ale je výhradně tzv. pokojový kocour — je to jedno. Na podlaze mám zpravidla čisto. Jedná se ovšem o jakési stolování společenské — ne tak, že jíme oba, každý ze své misky. Naopak, oba jíme z jedné misky — tedy z mého talíře. Ovšem pozor! Nemyslete si, že kocourovi dovolím hrábnout mi do talíře. Uždibnu mu kousíček toho, o co zrovna stojí, a dám prostě na stůl. Pokud chce přidat, nakloní hlavu na stranu a čeká. Pokud má dost, začne se mohutně olizovat. Občas se mu zdá, že ho zásobuji dost pomalu a tak začne přibližovací manévr. S nataženým krkem čenichá občas až na okraj talíře a troufl by si i víc. Ovšem jakýkoli jeho pokus nedočkavě šáhnout mi tlapkou do talíře vetuji strohým slovem: "NeE!".

     Toto "NeE!", vyřčené s určitou intonací a důrazem, představuje jediný způsob, kterým já vnucuji kocourovi já svou vůli a nikoli on mně svoji. Stříknutí vodou jsem použil jen párkrát — ale většinou není vhodná stříkací nádoba po ruce, když ji člověk k této akci potřebuje — nebo v ní mezitím voda vyschne a než člověk nádobku doplní, kocour si udělá co chtěl a pak si jde stejně dál,  za tím svým a jinam.

MAJITEL ČERNÉHO KOCOURA