Peripetie s jeho rozvodem a dětmi poznamenaly náš vztah dodneška, snažila jsem se mu být oporou, bývalá žena (VŠ) mu zabraňovala se s dětmi vídat, naváděla je proti nám (žijeme pod mostem, krademe, já jsem Romka apod.). Dnes už je situace stálejší. Mezitím mi umřela máma, otce už nemám 8 let, oba na rakovinu.... a pak jsem otěhotněla a narodil se nám zdravý chlapeček (můj první a partnerův třetí syn). Pro mě to byl zázrak a vyvrcholení mého vztahu, on začal ochabovat, vytrácet se, vymlouvat, začal být vulgární a verbálně agresivní... byla jsem uštvaná, hodně sama na dítě.

     Když měl syn necelý rok, dodala jsem si odvahu a vlezla mu sprostě do mobilu a tam zjistila, že je mi nevěrný. Ani to dlouho nezapíral, navázal vztah s 19letou dívkou, kterou jsem znala. Šok, příšerná bolest a bezmoc, zná to každý, koho zradil někdo, koho opravdu velmi miloval. Potáceli jsme se mezi rozchody a schody snad půl roku, dokonce navštívili společně poradnu, tam nás velmi motivovali k odpovědnosti za syna a druh se snažil vztah opět stmelit.  

     Kdykoliv však došlo na to, že bychom se rozešli, začal být neuvěřitelně vulgární a vyhrožovat mi, že syna neuvidím, že ze mě udělá prostitutku (to dokonce tehdy i nahlásil na sociálku, kde jsem žádala o svěření dítěte do vlastní péče a které jsem nakonec stáhla). Jeho vulgarita a popudlivost výrazně kontrastuje s představou, kterou u většiny lidí vyvolává — milý, hodný, laskavý člověk a otec.

     On je samozřejmě schopen být i velmi milý a pozorný, ale mně už to vůbec nenadchne. Jsem k němu vstřícná, když je to fajn a konstruktivní, sdílíme domácnost, má krásný vztah se synem, ale - muže nemiluju, skoro mě odpuzuje. Myslela jsem si, že se to spraví, přebolí, zalepí něčím lepším, snažím se věnovat tomu pozitivnímu, studuji dálkově, jsem aktivní mamina... ale má opravdu smysl kvůli kompletní rodině obětovat i svou důstojnost a naději na harmoničtější vztah? Už mi není patnáct a od vztahu neočekávám permanentní nadšení, ale toužím po opoře a úctě. Na druhou stranu se strašně bojím, že bude ještě hůř, boj o syna a třeba opět špatná volba partnera... a s dítětem se vše komplikuje.

     Tak co vás k tomu napadá ? Velmi děkuji za nezaujaté reakce a za trpělivost při čtení ... Přeji hezký den či večer. Vlaďka

ODPOVĚĎ:

     Milá Vladěnko, jak moc ti rozumím. Kolikrát jsem už podobný případ četla, případně slyšela. Ale uvědom si, že všechno záleží opravdu jen a jen na tobě. Musíš se především zbavit strachu. Strachu z případné nejistoty, strachu z nepříjemných tahanic — a to nemluvím ani o tom, že se už předem děsíš nějaké té případné další špatné volby...

     Je ti ještě málo let, abys už rezignovala a souhlasila se současným stavem. Zkus si, prosím tě, představit situaci tak za 5 let... Budeš mít hotovou školu, asi půjdeš do zaměstnání a chlapeček už bude školák. Takže — téměř jistojistě budeš soběstačná a nijak na nikom závislá. Je to tak? Tvůj synek už bude mít nejméně čtyři roky zážitků z rodiny, kde to občas pěkně bouchne... Kde si táta s mámou nedávají pusinky, ale kde lítají sarkastické a zlé věty, kde nejspíš bude vidět svou mámu často plakat. Jak mu to budeš vysvětlovat? Že to tatínek tak nemyslí, že je to tak správný, že to je normální? Nemyslím, že bys mu chtěla připravit podobné dětství... A tobě bude 36. Ne, i tohle jsou ještě krásný roky, když je ženská spokojená a šťastná, nebo žije alespoň vyrovnaný život, v nejhoršim :-))). Myslíš, že to bude mít lepší vývoj?  Odpověz sama sobě...

     Jak dalece on má rád tebe? Jak moc tě miluje? Co ti poskytuje? Čím jsi na něm závislá? Ne, Vladěnko, já ti ho nechci malovat nějak černými barvami, já jen konstatuji to, co jsi sama napsala... Víš, ty bys, stejně jako devadesát devět procent všech, ode mne chtěla, abych ti ho nějak očarovala, aby byl zase hodný, věrný, aby ocenil všechno, co pro rodinu děláš... Abych ho "opravila"... Ale bohužel, je to jen a jen ve tvé moci. Zamyslela jsi se někdy nad tím, proč se vlastně rozvedli? Nebyl na ni třebas podobný, jako na tebe? Nezatrpkla právě z toho důvodu? Neodmítá ten jeho starší synek právě z důvodu, že si na otcovo jednání pamatuje, styk s ním? To všechno jsou otázky, na které znáš, nebo bys měla znát, odpovědi. Podívej, musíš být absolutně upřímná sama k sobě, nic si nezastírat... Opravdu, v tomhle případě neplatí "víra tvá ti pomůže" — protože slepě věřit, že "ono se to nějak samo srovná", je jen krácením si vlastního života... Vlastního štěstí. A štěstí a spokojenosti vašeho dítěte.

     Jestli chceš, napiš mi ještě odpovědi na pár otázek, alespoň na některé. Když nic jiného, alespoň si to sama pro sebe sesumíruješ... Držím ti palce, jsi moc fajn holka a určitě bezva máma.

daniela@kudlanka.cz