Celé to vypadá asi takto: otevřu dveře do obýváku. Tam, na obývacím stolku, má andulka zatím stále své místo (ještě se u mně neobjevil chlap, který by měl vrtačku :)). Shira – třeba i z druhého konce bytu, ucítí ten (ne)snesitelný pach nebohého papouška, přiřítí se velkou rychlostí do místnosti, ať předtím dělala cokoliv a to i třeba jedla nebo chrupala pod peřinou v mé posteli. Nejdříve ze země koukne, jestli Lora je opravdu v kleci; když zjistí, že se tam opravdu nachází, vyskočí na sedačku a potom na stolek. Vůbec ji přitom nezajímá, že okolo klece se nachází ještě spousta jiných věcí — jako třeba váza s kytkou (tu se jí včera podařilo s úspěchem shodit; snad, aby jí nepřekážela). Když už má stůl čistý a vše “zbytečné“ leží po zemi, sedne si ke kleci a číhá. Fňuká, štěká, kňučí — a má neskutečnou trpělivost. Vydrží kroužit kolem klece kroužit i dvě hodiny. Jenom mě mrzí, že nevidím do její hlavičky a tak nevím, jestli to myslí s přátelským hlediskem a nebo by chtěla mít jednou za čas nadívaného ptáčka.

     Těžko říct, ale do klece strká pacičky i jazyk, aby Loru mohla olíznout. Vypadá to jako když chameleón chytá mouchy. Asi je to tím, že Yorkshir byl dříve, než se stal domácím mazlíčkem, vyšlechtěn pro chytání krys. Někde jsem se dočetla, že za minutu jich zardousil i šedesát. Papoušek sice krysa není, ale stačila by jedna vteřina nepozornosti a už by mohl létat někde tam nahoře mezi andělíčky. A je pravda, že dost z toho dávného temperamentu v ní zůstalo, jelikož se vrhá na každé zvíře, ať je to vlčák nebo ježek.

     Lorinka je ale odvážná, až jí obdivuji: hrne se vždy hned za Shirou. Možná je to i tím, že je v kleci a má jistotu, že se jí nic nemůže stát. Nebo se chce přátelit? Vleze si totiž co nejblíže k pesince a nechá si klidně olizovat celé tělo. Když už ji to přestane bavit, klobne Shiru do jazyku a tak má snad tři minuty klid. Pak vše začíná na novo.

     Z toho je jasné, že nejméně odvahy mám já...

Blažejová Alena

P.S. Promiňte mizerné fotky — jsou z mobilu a moc narychlo.