Silné a pracovité paže pana Jiřího se k tomuto účelu znamenitě hodily, a tak byl pozván. Přijel rád, a přivezl s sebou svého jezevčíka, který jeho autoritu vůdce smečky přijímá podstatně okázaleji, než ostatní členové rodiny. Asi ve tři hodiny odpoledne, po lopotné práci, se stalo něco, co předurčilo věci příští. Kdosi zapomněl zavřít jakási vrátka či dvířka, a na pozemek se studnou vběhl velký černý novofundlanďan domácího pána. Tomuto obrovskému silnému psisku se pranic nelíbila přítomnost jezevčíka pana Karla, a tak se rozhodlo, že vetřelce poučí, kam nemá strkat svůj čumák.

     Zde se popis dalších událostí liší podle očí pozorovatelů; jisté je, že pan Karel v roli obhájce obstál. Jeho honorářem však byla dlaň pravé ruky, oběma špičáky útočníka skrznaskrz prokousnutá. Hostitel raněného neprodleně odvezl do nemocnice na Mělník k ošetření. Zde bylo zjištěno, že jde o čistý průkus, bez poškození nervů a šlach. Rány byly vyčištěny, krvácení zastaveno, ruka ovázána.  Odvezen zpět do Přívor, usoudil pan Karel správně, že za těchto okolností nemůže pokračovat v práci, rozloučil se tedy a nasedl i se psem do svého favorita. Konečně mohl názorně dokázat to, co tvrdil vždy, totiž že řízení zvládá levou rukou.

     A skutečně, bez problémů projel Všetaty směrem na Kostelec nad Labem, přejel železniční přejezd i následnou křižovatku a vjel do zalesněného místa, kde se odedávna říká  „Na Kopě“. Nejel rychle, nespěchal, řídil opatrně, vědom si jistého omezení svého řidičského umu. Proto, když mu z mlází hned u silnice skočila přes příkop přímo před auto srna, bleskurychle sešlápl brzdový pedál a zastavil před ní tak, že se jí ani nedotkl. Stačil si ještě uvědomit, že za ním nikdo nejede, ulehčeně vydechl a začínal na sebe být pyšný. Jako druhý se vzpamatoval jeho jezevčík. Jakmile uviděl srnu, probudily se v něm lovecké pudy a začal halasně štěkat. Srna, dosud strnule stojící v šoku, se také probrala. Nevím, zda si o celé situaci pomyslela: „Krucipísek, ta plechovka mě málem zabila a teď na mě ještě bude štěkat!?“, ale v každém případě se tak začala chovat. Vymrštila se do vzduchu a dobře mířenou ranou obtiskla svá kopýtka do opečovávaného blatníku favorita pana Karla. Tím jen zvýšila zuřivost štěkotu, k němuž se vzápětí přidal i pan Karel. A tak, než odběhla ukrýt se do lesa, pro jistotu si to několikrát zopakovala na blatníku a dveřích. Na pana Karla šly mdloby. To snad není možné, úpěl, a navíc mu to nikdo neuvěří, protože tomu zatím sám nemohl uvěřit. Ale co mohl dělat? Jen pokračovat v jízdě…

     Pokračoval tedy, přijel do Kostelce, na křižovatce odbočil doprava na Neratovice, minul faru a vystoupal do kopečka k bývalému cukrovaru. Ten již roky není v provozu, ale v místě bývalé vrátnice je jakási hospůdka, nebo spíš výčep či nálevna, kde se schází místní žíznivci. Silnice je zde rovná a přehledná. Když do projíždějícího favorita náhle vlétlo jízdní kolo jednoho z ochmelků, nepřesně vržené po jiném opilci jako pádný argument v jejich při, byl pan Karel zděšen. Řidítka, šlapka a rám kola se obtiskly o druhou, od srny nepokopanou stranu auta. To ho opravdu řádně rozčílilo, ale ubránil se pokušení jít smísit svou krev s krví opilcovou, a pokračoval domů. Domov, domov, sladký domov, azyl, bezpečí, pochopení, účast. Konečně doma…

     Pan Karel se rozvalil v křesle, spadlo z něj napětí, a jal se manželce líčit všechna protivenství, která ho ten den potkala. Líčení to bylo tak živé a procítěné, že svou milující manželku prohnal vírem všech emocí a uvrhl jí do stavu, v němž přijel on sám, do stavu lítosti a zmatenosti. Když své ženě vše předal beze zbytku, uvědomil si, že mu vyhládlo. Jaká by to byla milující ženuška, kdyby pro něj neměla navařeno. Hned mu začala prostírat. „Najím se sám“, pravil pan Karel, aby dokázal svou soběstačnost. „Jenom mi, prosím tě, umyj levou ruku“, dodal, naznačujíc, že jistá míra láskyplné starostlivosti mu může být poskytnuta. Paní Karlová mu vykasala rukáv, roztočila kohoutek, její ruce uchopily paži pana Karla, a strčily jí pod proud odtočené vody.

      Od té doby pan Karel přijímá potravu stejně jako jeho pes — tedy přímo z misky, nebo, s jistou nedůvěrou, z rukou své ženy. Je na ní též zcela závislý ve věcech vyměšování a hygieny vůbec. Ale podle odhadu lékařů se jeho prokousnutá pravá ruka zahojí rozhodně mnohem dřív, než levá, opařená proudem vařící vody.

     Neboť pouze tu paní Karlová v rozrušení pustila…