Jestli moje babička, jediná dcera tohoto pradědy - houslisty, měla nějaké hudební nadání, to nevím. Nikdy jsem ji nepoznala, protože umřela, když mojí mamince bylo necelých 10 let. Takže jediné, co z babičky znám, je buclaté mimino a pak nádherná žena s trochu smutným úsměvem a obrovskýma tmavýma očima na starých fotografiích. Byla ročník 1928, zemřela v roce 62. Tragická generace, řekla bych.
Můj tatínek ovšem hudební nadání měl, hrál překrásně na kytaru a zpíval tak sladce, že i moje hudebním hluchem postižená maminka tála, sotva ho prý slyšela. Ostatně to byl i poměrně hezký chlap a ty zelené oči mám právě po něm. Taky s ním byla legrace, rád se smál a vyváděl hlouposti. Jako že si třeba rád zazpíval a zalaškoval i s jinýma ženskýma, než byla maminka. Takže ho tak nějak po deseti letech z manželství vykopla, nebo odešel sám na pastviny zelenější, nevím. Bylo to takové rodinné tabu a ani dneska se na to máti nechci vyptávat.
Co si pamatuju, byly mi dva roky a kousek, když se rozvedli, vždycky když měl náhodou čas, vzal nás s mou starší sestrou na výlet, a bylo to fajn a vždycky u toho byla nějaká teta, a zpívalo se a hrálo. Dneska už mámu docela chápu, že se jí to moc nelíbilo, když jsme se nadšené vracely domů. Takhle to bylo několik let, pak se znovu oženil a postupně nám vymizel ze života. Později jsme se několikrát setkali, to už jsem byla dospělá a vcelku jsme si neměli co říct, jen ta láska k muzice ve mně trošku zůstala.
Když mi bylo pět, bylo rozhodnuto, že to tedy zkusím. Maminka věděla, že hluchá po ní nebudu, prý existoval spolehlivý způsob, jak mě rozbrečet, a to když mi začala zpívat. Takže jsem vyfasovala flétničku a začala pískat. Bavilo mě to, o to nic. Ale už při té flétně se začalo ukazovat, že mozek přesně ví, co mají uši slyšet, ale moje ruce nejsou schopny koordinovat pohyby prstů, aby dosáhly kýženého výsledku.
Takže když se po dvou letech opět rozhodlo, že zkusím i ty housle, začal mi hodně perný rok života. Bylo to jako bych komponovala hudbu pro katastrofický postapo film. Trpěla jsem já, trpěla moje sestra, sousedi, praděda, učitelka v hudebce… a nakonec uznala i máti, že když se to ani po roce a půl nedá poslouchat, tak bude lepší toho nechat. To už mi bylo osm a štěstím jsem byla bez sebe. Ještě radši jsem byla, když ségra přitáhla odněkud starou kytaru a podomácku se naučila pár akordů. Za nějakou dobu už jsme spolu zpívaly ostošest.
To bylo moc prima, i když se na to máma netvářila, vzpomínky jsou holt někdy „svině neodbytný“. Na táborech jsme byly za hvězdy a kolikrát se mi i stalo, že jsme jako banda po škole seděli a já zpívala a zpívala. Písničky od Greenhornů, Kryla, Kubišové, prostě to, co na deskách zbylo po tátovi. Když se pak ségra vdala a odstěhovala (je o 8 let starší), na chvíli byl doma klid. Děda už byl tou dobou po smrti, máma muziku radši moc nemusela, já se začala stydět zpívat před publikem.
Když mi bylo 15, přinesla mi ségra tu starou omlácenou kytaru, ať to zkusím. No, moc mi to nešlo, ale když jsem zjistila, že si prsty do akordů můžu vlastně poskládat jak chci, a že spoustu toho zahraju jen když tu packu při určitém držení budu posouvat po pražcích, za čas se to i dalo poslouchat. Jen jsem měla problém, že když jsem se soustředila na hru, nemohla jsem zpívat.
Máma z toho radost taky moc neměla, z toho hraní. Ach jo. Musela mít tátu hrozně ráda. I když si časem našla přítele, stejně na ní každý rok bylo vidět, jak je v únoru a dubnu nesvá. To když se přiblížilo datum tátova svátku a narozenin.
Pak jsem se vdala já, a jelikož moje stěhování k Honzovi bylo poměrně rychlé a bouřlivé, milou starou kytaru jsem nechala v původním bydlišti.
Když jsem se po ní za čas sháněla, byla už nenávratně pryč. Trochu to zamrzelo, ale Honza měl doma dvě, hrát uměl výborně, a když jsme spolu zpívali, docela to i ladilo.
Postupně jsem zas víc a víc jen zpívala, dostala se do společnosti, kde se
poslouchali Máci a Hop Trop, a Žalman a Vlasta Rédl - a vůbec všechno od
country po folk.
Dodneška pamatuju na můj úžas a rozechvění, když jsem poprvé slyšela na Muzice v Hrádku u Rokycan naživo Divokej horskej tymián.
Slzy v očích, sladkých osmnáct a vedle sebe chlapa, který přesně věděl, kdy mě obejmout, aby ten zážitek ještě umocnil.
Příští rok už s námi poslouchala i naše dcera, tenkrát ještě v mém obrovském těhotném břiše.
Trošku cáklá jsem byla vždycky, tak proč nespat týden před termínem porodu dvě noci pod širákem?
Síma odmala byla ďáblík. Neposeděla, věčně v pohybu, možná by jí dneska diagnostikovali lékaři nějakou ADHD nebo kýho čerta co. Já tenkrát zvolila cestu jinou. A to, že se dítě prostě musí natolik vyřádit a unavit, aby bylo rádo, že si občas sedne. Proto když jí byly 4 roky, šupajdila do plaveckého oddílu a začala se tomu intenzivně věnovat.
Že hezky zpívá, jsem si pořádně uvědomila, když už trénovala dvoufázově a na muziku opravdu neměla čas. Stejně si však cestu našla a nějakou dobu zpívala s folkrockovou kapelou.
U syna jsme zkusili fotbal. A dneska se tomu musím hrozně smát, jak jsme byli naivní a jak mě někdo tam nahoře musí mít rád, když jsem rezolutně zamítla naši venkovskou školu a k zápisu jsme šli do Plzně, do školy, která stála kousek od jeho školky a našeho bývalého bydliště.
Že je to škola umělecká, jsem se dověděla až těsně před zápisem, pro mě bylo důležité, že bude chodit do třídy alespoň s někým, koho zná. Další věc, kterou jsem zjistila až při zápisu, byla, že každé dítko si poslechne u klavíru paní sbormistryně, a když bude oboustranný zájem, začne školák zpívat a hrát na flétnu, a pak se uvidí. Nikdy toho moc nenazpíval, byl spíš tišší, vždycky usměvavý, miloval vlaky a stavebnice.
Takže když si vyzkoušel pár not a vytleskat nějaký rytmus, zeptala se ho ta úžasná paní, jestli by si občas po škole nezazpíval. A on jen tak plaše sklonil hlavičku, a řekl, že teda jo. Pak už to nabralo spád, flétna, o tři roky později klarinet, pak i klávesy - a pořád zpěv a zpěv. Honza z toho dlouho nadšený nebyl, přece jen by alespoň ze začátku měl syna radši tím fotbalistou. Dneska už se dokážeme vášnivě pohádat, po kom z nás ten talent teda, sakra, má. Asi si vzal od každého něco; co ovšem nemá ani po jednom z nás, to je ta buldočí zaťatost, se kterou cvičí i to, co ho nebaví. Letos bude dělat přijímačky, i když stále ještě neví kam. Zatím ví jen to, že na konzervatoř to zkusí, protože by celý život nechtěl litovat, že to nezkusil.
Vůbec nejkrásnější je, když se na Štědrý den sejdeme se všemi sousedy v ulici a zpíváme koledy. A já slyším něžný soprán a sytý basbaryton svých dětí, a mám je hrozně, hrozně moc ráda.
- - - - - - -
Stojím teď ovšem před těžkým rozhodnutím. Satanovi jsou dva. Se strejdou rád dělá muziku, což spočívá v tom, že mu u kláves sedí na klíně a vyluzují spolu kravál. Rád měchačkami bubnuje do různých hrnců, co mi vytahá z linky pokaždé, když ho hlídám. A minulou neděli, když jsem ho po obědě uložila ke spaní, slyšela jsem zřetelně přes zavřené dveře, jak si v postýlce pobrukuje…
A teď mi poraďte, přátelé, mám šetřit na bicí nebo na housle? Nebo že by přece jen na kopačky?
KYTTKA
P. S. Satan je neuvěřitelně hodný syn mojí dcery.
Ona si ovšem myslí, že růžky mu teprve vyrostou…
Zadarmo. Ale rodiče a sousedy už předem lituju.
E-mail či telefon přes Kudlanku nejvyšší.
Protože naučit se na nástroj je dřina, samotný talent málokdy sám o sobě stačí, i když velmi pomáhá. Tvůj syn to někam dotáhne. Ale žes ho omylem přihlásila na uměleckou školu, no to....sama uznej, že to je něco jako vis maior 
se začalo ukazovat, že mozek přesně ví, co mají uši slyšet, ale moje ruce nejsou schopny koordinovat pohyby prstů, aby dosáhly kýženého výsledku.
....a o tom to je. Cvičit, cvičit, cvičit. Můj talentovaný syn se učil hrát na housle, talent po tátovi banjistovi a po mně, samozřejmě!!, měl
A stal se z něho na čas vášnivý florbalista, což u něj nikdo, ale vůbec nikdo nepěstoval. Až když si zničil sportem obě kolena, vrátil se k umění - ovšem zcela jinému, než hudebnímu. Satana nechte, on si vybubnuje to svoje během života. Držím palce.Ne, že bych se nedokázala jazyk naučit pasivně, ale ta řeč zřejmě souvisí právě s tím nulovým hudebním sluchem. Když jsem s dcerou o dovolené odjela na Moravu, do týdne mluvila po jejich, já nic, mně zobák jel pořád po pražsku.
Někde pámbu veme, jinde pámbu dá a někde dá všechno. V rodině jsem nebyla vyjímkou, ale zase všichni byli výtvarně nadáni a jeden můj synovec byl opravdu dobrej.
Takže tahle znalost a schopnost zůstane jen na čas zasunuta někde v šuplíku, a při první příležitosti se pro ní do šuplíku paměti sáhne.
Jsem za to moc ráda.
Jsem ráda, že jsi tu zas, chyběla jsi mi. Mamčo, díky za nabídku, ale nechám to na jeho mamince, zatím ty peníze budu šetřit preventivně.
Když se mladej začal učit na ten klarinet, tak to bylo půl roku děs běs, ale sousedi byli v pohodě. Dneska když fouká, tak už si chodí kolikrát sednout na zahradu a říkají, že je to fajn. On ten klarinet opravdu nejlíp zní, když hraje u otevřeného okna v patře a vy posloucháte venku.
Krizi, že by to flákal zatím neměl, tak snad už nepřijde.
Na housličky už se ozvala zájemkyně. Tak jsem ráda, že budou zase někomu dělat radost.
Je to zvláštní typ uměleckého vzdělání, líbí se mi to. Ale je to výsada větších měst asi. Nebo je jen jedna svého druhu u vás? Každopádně jsem se poučila. A s tou konzervatoří to klidně může vyjít, pak je asi spíše důležité na ní vytrvat. Budu se těšit na další vývoj.Takže ta vaše základka s uměleckým zaměřením je výhra v loterii. Moc tomu vašemu budoucímu umělci přeju, aby se mu tam líbilo a aby mu to šlo bez trápení.
Dalo by se říct, že v roce 1 měsíc vydělávám jen na muziku a jazykovou. Ale je pravda, že kdyby dělal hokej nebo golf, tak by to bylo mnohem horší. 