…ale, bohužel, po lidech. A někdy si dokonce vybere lidi, kteří si to zaslouží co nejméně. Tento víkend byl jedním z těch bláznivých. Spousta práce kolem domu a ještě větší kolem zahrady. Loučení se s podzimem a příprava všeho na zimu chce svůj čas. Do toho všeho jsme si vypůjčili štípač na dřevo ke zpracování dvou borovic, které jsme v létě skolili, ale doposud nenašli čas na rozštípaní a uskladnění polínek.

Kupodivu I naši dva puboši se zapojili do všeho velice výkonně a dokonce pan pes se snažil pomoci (hrozně rád přenáší cokoli, co přenášíme my). Práce venku, celodenní laškovaní s dětmi, vynikající večeře a očekávání skvělého filmu na večer, to nám všem dodalo velice spokojenou náladu. Určitě to znáte, takový bezva pocit, kdy vše vychází, všichni jsou milí a spokojení, máte pocit dobře odvedené prace… taková ta chvilka, kdy si člověk řekne – život je krásný.

A tak sedíme s manželem na uklizené zahradě, v ruce skleničku vína, když mi zazvoní telefon. Moje šéfová. Celkem mě to překvapilo. Naše oddělení je sice taková malá „druhá rodina“ ve velkém podniku, bezva parta, všichni se známe, občas se sejdeme i mimo práci, ale nikdy se neděje nic, co by tak nějak nebylo předem očekáváno.

No, tak tohle bylo. Kolegyně středního věku, neuvěřitelně hodná ženská. Ten typ, co vždycky víc dává a téměř neumí brát. Kromě práce na plný úvazek dře na domě, a nechá se bezmezně využívat sestrou, dcerou, manželem. Kdykoli ochotná k jakékoli pomoci, ženská, co zvládne a udělá všechno. Ženská, která věří, že musí všem tolerovat všechno, protože si chce udržet manžela, dceru, vnoučata. Ženská, která ví, že ji všichni využívají, ale neví, neumí si představit, jak žít jinak, než jak žije. Která si myslí, že tím, že dělá za všechny všechno, má aspoň minimální kontrolu.

Manžel (nezaměstnaný) byl údajně celý týden zazimovávat chalupu, ale poslední tři dny se jí nijak neozýval. A ani nemohl, neboť se tam zasebevraždil... Jak říkám - ona ho strašně milovala. Viděla jeho chyby, řešila jeho problémy, tolerovala jeho výstřelky.

Když jsem telefon položila, uvědomila jsem si, jak jeden jediný den (co den – hodina, minuta…) může být nádherný pro jednoho člověka, zatím co pro jiného svět zčerná a život se mu zhroutí.

V práci nikdo neví, co máme dělat. Kolegyně s námi není, ale všichni jsme zdrceni její ztrátou. Je to strašlivě, co se stalo, ale na jejího manžela nikdo z nás nemyslí, protože všichni myslíme na ni. Jak je nešťastná, jak zoufale trpí. Cítíme absolutní bezmoc, kterou ani poslané květiny, či dovezené jídlo nijak nemůže zmírnit. Když brečela šéfové na rameni, pořád jen opakovala – Není to fér…to není fér…

Bohužel, je to tak, život se s námi nemazlí, a rozhodně není fér.

VŠETEČNICE