Zase víkend v prachu, večeronedělní depka na obzoru. Minulej týden byl náročnej pro Pupíčka, čtrnáct dní nebyla ve školce, takže se jí v úterý nechtělo, cestou do školky začala pronášet svý obvyklý "Já nechci jít do školky", v šatně pak pobrekávat a když jsem ji strčila za dveře do třídy, nechtěla mě pustit, slzy jí tekly po tvářičkách...
a paní ředitelka říkala něco jako "Já jsem si myslela, že to tak dopadne, když tu tak dlouho nebyla"...
No ale přece nebudu dávat nemocný děcko do školky jenom proto, aby si neodvyklo? Taky budeme muset zrušit plavání, přestalo se jí líbit a bulí a celej týden se ptá, jestli bude muset jít... Ona je vůbec čvirglík, co musí najít vždycky někde nějakou spřízněnou osůbku, ke který se upne jako ke svý jistotě. V jeslích to byla teta Zorka, holčička Zuzanka, byly tam každej den a ona věděla, že je tam každej den najde, alespoň jednu z nich. Teď ve školce to nejde, děti jsou vesměs starší než ona, taky paní učitelky se střídají po směnách a jediná paní ředitelka, ke které má důvěru, tento týden onemocněla a ta cizí paní, co tam zastupuje, je prostě cizí...
Musím chodit o pár minut dřív, protože mi zavřeli do práce zadní bránu a já musím obcházet kus cesty navíc, takže teď už je Pupíček ve školce tuplem a naprosto úplně první a když já odcházím, není na obzoru ani jedno příchozí dítě (za devět let, co mám děti, jsem nepřišla na to, jak to dělají matky, co vodí děti do školky třeba na půl devátou, a že jich je naprostá většina narozdíl od těch, jako jsem já, co jejich děti školku otvírají a odpoledne zavírají), takže mi v pátek visela na noze a plakala a nechtěla mluvit s tou paní, co ji moc nezná a prosila, abych tam s ní chvilku zůstala, alespoň než přijde Kačenka, nezůstala jsem, zavřela jsem dveře zvenku a letěla do práce.
"Kde jsi byla v sedm hodin?" ptá se o tři hodiny později šéf, co je mladší než já, dosud svobodný a bezdětný.
"Tady!" povídám, protože vím, že bylo za minutu sedm, když jsem odemkla kancelář a podívala se na hodiny na stěně. "Jóó?" protáhne on, "Já jsem šel v sedm na poradu a dveře byly zamčený..."
Bráním se, že jsem tu byla a myslím si, že když porada začínala v sedm, tak určitě nešel až v těch sedm hodin, ale o pár minu dřív, ale mlčím už a když zavře dveře, udělám to gesto s prostředníkem a promluvím k těm dveřím: "Polib mi ***!" a přeju mu, aby si na tohle vzpomněl, až mu jeho vlastní děcko bude za pár let viset na noze ve školce nebo v jeslích a se slzičkama v očích prosit, aby chvilku zůstal, ale pak si uvědomím, že to se nestane, protože všichni naši ženatí mladí střihouni ve vedoucích funkcích mají doma ženy na rodičovské dovolené čtyři roky a i pak neřeší nic takového jako je vodění dětí do školky, neb to je výlučně starostí jejich žen...
A pak volá kamarádka, co právě pracuje v Kandaháru, a v Kábulu se dostala k telefonu a odvede mý myšlenky úplně jinam a o to víc si uvědomím, že žebříček hodnot má každej úplně jinej...
Většinou měly babičky v místě a tak je odpoledne vyzvedávaly ony... nebo jinou pracovní dobu a střídaly se s manželem... joj, a jak malej nechtíval do toho druhého oddělení, protože ráno bylo ze tří od šesti otevřené jen to jedno a nebyla tam ta "jeho" paní učitelka... ale za rok se to spravilo a už se těšil hlavně na holčičky, co se o něho přetahovaly, protože kluků tam moc nebylo a byli už předškoláci, a tak se s tříletým prckem moc nebavili... a ten zájem holčiček mu jaksi zůstal až do čtvrté třídy, kdy se z něho stal "chlap" a kamarádit se s holkama bylo jaksi nepřípustné
Učitelky šikanu nehodlaly řešit, že si každý to místo na slunci musí vybojovat. Až mě to jednou naštvalo, a řekla jsem klukům, ať zapomenou na zásady fair play, a tomu jednomu agresorovi ať nabančí spojenými silami. Na váhu to bylo fifty fifty, a rukou a nohou mají dvakrát tolik. Až když se bráchové spojili proti společnému nepříteli, měli konečně pokoj.
To už šli ale do školy, a tam bylo naštěstí všechno jinak.
Se synem jsem byla doma do jeho 4 let a škoku celkem zkousnul, i když radši by byl doma a šel až do školy...jojo.
Omlouvám se, vypadlo mi to mazání.
