Bylo vedro k zalknutí. Vypila jsem už druhou láhev citronády. Monotónní drkot stolního větráku mi šel pěkně na nervy, navíc jsem měla pocit, že mi z něho začíná bolet hlava. Na práci se nedalo soustředit. Prostě nejlépe by bylo natáhnout se na gauč a usnout, ale předtím hezky pod sprchu. Bohužel jsem se rozhodovala moc dlouho.
Zazvonil telefon. Mohla jsem ho nechat zvonit, ale moje levá ruka po něm instinktivně chňapla. Sofie. Buď mě chce vytáhnout na hřbitov nebo budu poslouchat, co se děje. Taky že jo. „Zase na hřbitov?" tážu se a netajím se otráveným hlasem. „Včera jsem to tam zalila a dneska v noci má přijít nějaká pořádná bouřka. Nechala bych to pro jednou osudu, co ty na to?" „No tak dobře," souhlasila nerada, „stejně bychom tam horkem možná samy skapaly. Tak zajdeme na kafe? Strašně mě zase naštvala naše ředitelka a ten blbý kašpar." Ředitelka s „blbým kašparem" figurovali v našem přátelství od začátku, přičemž u ředitelky se čekalo, kdy konečně odejde do důchodu, u „blbého kašpara" zas kdy se začne konečně chovat normálně, t.j. věnovat se Sofii jak se sluší a patří na pozorného milence, ne jenom když mu zašustí hormon. Táhlo se to beze změn už dobrých deset let.
„Tak jo," povídám, „sejdeme se ve čtyři na rohu, přejdeme most a sedneme si do naší umělecké kavárny." Aspoň nebudu muset nechávat svou chrtici Lunu, která byla dnes se mnou v práci, uvázanou před hřbitovem, kam psi nesmějí. Kouknu na hodiny nade dveřmi. Jsou dvě. Položila jsem sluchátko na stůl vedle telefonu a odebrala se do sprchy. Už jsem byla na ledacos zvyklá, co se týkalo Sofie. Ale zas mě znovu dostala. Byla už na místě a než jsem k ní došla, stačila jsem ten šok vstřebat a zatvářit se jakž takž normálně. 
Byla obutá do lesklých červených lodiček na vysokém podpatku, které byly samy o sobě nápadné až až. K tomu měla černé síťované punčochy s velkými oky, světloučce žlutou krajkovou sukni nad kolena, tyrkysové sáčko, a hnědou kabelku. Vše dolaďovaly velké dioptrické brýle se zlatou obroučkou vyšlé z módy asi tak pět sezón a rty namalované ostře růžovou rtěnkou.
„Fuj, už se těším, až zapadneme do těch tlustých zdí a dáme si něco k pití," řekla jsem namísto pozdravu a vyrazily jsme.
Nebylo to úplně nejjednodušší.
Karlův most byl plný turistů, kteří nikam nepospíchali a chodili jak se jim hodilo, nectíc pravidlo pravé ruky. Samý Japonec, Němec, Ital, Američan. Na chvilku jsme se zastavily před jedním pouličním umělcem. Maloval krásné naivní kresby na kameny a na dřevo. Kolem se utvořil hlouček mladých Italů, kluků i holek. Začalo mi připadat, že větší zájem ale projevují spíš o Sofii. Dívky se chichotaly a kluci horečnatě něco vymýšleli. „Pardon, mohli bychom se s vámi vyfotit?" zeptal se jeden z mladíků italsky Sofie. Pochopila, přikývla a zaujala hrdý postoj uprostřed dvou italských kluků. Třetí mačkal aparát, dívky byly nadšené. Poodešla jsem s Lunou dál.
„No tě bůh," vypadlo ze mě, když se ke mně Sofie připojila. „No co, nejspíš takové hezké holky v Itálii nemají," vyřešila Sofie suverénně můj problém a pohodila hlavou. Jak jsem si ji tak prohlížela, ona opravdu žádný problém neměla. Sebekritikou nepřekypovala a vůbec jí nenapadlo, že její fotka bude dávána v Itálii k dobrému coby vrchol nevkusu v Čechách.
U našeho stolku v kavárně jsme si daly presso a velkou sklenici studené fanty. I přes to úmorné vedro venku byl tady jako vždy chládek. Zpoza baru se majestátně vyloudal i majitel - velký hnědý pes - a přišel nás pozdravit, tedy Lunu především. Ta mu znuděně očichala ucho a věnovala se misce s vodou, kterou jako častý host dostala. „Ředitelka už mi zase šlape na paty," začala Sofie, „už kvůli tomu ani nespím." „Co zase udělala?" „Vypočetla si průměr z matiky u jednoho mého žáka. Já mu píšu na vysvědčení trojku a ona na mě, že mu musím dát dvojku. Asi jí jeho rodiče za to zaplatili. Kantor musí ocenit celkovou práci dítěte. Takhle mám z nich nervy na pochodu a ještě mi do toho ta koza bude kecat, když tomu vůbec nerozumí a už má dávno být v důchodu. Takovou práci navíc, přepsat vysvědčení, to mi nikdo nezaplatí. Na to mám vysokou školu?" Stará písnička. „Prosím tebe, co je na tom, dej mu dvojku, všichni budou mít radost a ty nebudeš za mrchu. Navíc by ses měla od té školy nějak odreagovat a ne se tím věčně zaobírat i ve volnu.
No a co provedl „kašpar?" zeptala jsem se, abych převedla řeč. „S tím asi skončím," řekla, co říkávala již deset let. „Vymažu si jeho číslo z mobilu. On normálně dává za pravdu ředitelce přestože ho před půl rokem nařkla z toho, že osahává žákyně. Taky mi vyčetl, že jsem dostala prémie a on ne. A ještě něco - co bys udělala, kdyby ti řekl, že nemá čas, a pak bys ho viděla jak si sedí na pivu s kolegyní?" „Měla bych tím jasno o jeho prioritách," řekla jsem. „Náramně se s Čuprovou smáli," přidala Sofie. „Že by to táhl i s ní?" nadhodila jsem. „Nebylo to přece poprvé. Vozil ji i z práce a tak podobně..." „No to zas on ne, to by neudělal. Oni jsou jenom kamarádi. Vozil ji, ale to jen proto, že ona bydlí při cestě." Jasně. Jakmile jen naznačím něco proti Liborovi, je najednou ten nejlepší. „A to, jak ti minulou neděli neotevřel a věděla jsi, že je doma, to ti vysvětlil?" zeptala jsem se nevinně. „Jo, to se vyjasnilo. Usnul, tak mě neslyšel. On má toho moc, té práce. Ještě chodí doučovat žáky domů." „To je skutečně perfektní vysvětlení," pronesla jsem ironicky a zadržela taktně smích. „A proč ne? To on zas Libor nelže," pravila Sofie komisně.
„Třeba tě pozve na večeři, koupí kytku a všechno bude oukej," nastínila jsem jí, co bych očekávala já. „Večer nemůže. Po večerech doučuje." „Tak na oběd?" „To není zapotřebí. Já nosím jídlo do školy." „Cože to?" „Uvařím každý večer nějaké maso s omáčkou, pár knedlíků, nebo tak něco." Já jsem teplou stravu v poledne většinou neměla, spíš kus chleba a nějaké to rajče. Dost často mě můj kolega zásobil chlebem se sýrem nebo s vajíčkem natvrdo. A to bez postranních úmyslů. Proto mě překvapila. „Na to že takhle jíš, jsi zas docela štíhlá," přiznala jsem jí. „Ale to je pro Libora," uvedla na pravou míru. „Moc mu to chutná."
„Páni, aby ne! Víš co přes týden ušetří, když se nají zadarmo? Pak má ještě každou neděli sex až do domu. Udělá pro tebe aspoň večeři při svíčkách?" „Udělá kafe," přiznala poněkud zkrotle, „ještě u toho má řeči. Minule povídal, jaká je toho kafe velká spotřeba. Z legrace, samozřejmě." Zírala jsem. Jinak se to nedalo nazvat. Nemělo nejmenší cenu o tom s ní diskutovat, ale přesto jsem se neubránila otázce: „A nemyslíš, že tohle nemáš zapotřebí? Nejsi přece taková chudinka, abys musela mužskému nosit kastrůlky se žrádlem, aby o tebe projevil zájem. On si tě pak vůbec neváží a dovolí si k tobě blbé řeči i chování. Jak že tě to oslovuje? „Kurvičko"?" „Jo, já jsem mu řekla, že se mi to nelíbí, tak už mi tak delší dobu neřekl. On mě Libor náhodou oceňuje. A proč bych mu ty kastrůlky nenosila? Mně to baví..." Hmm, tak jo, „kašpar" je nakonec ideální, co by ne ... „Tomu Pepovi je také nosíš?" zeptala jsem se při náhlé vzpomínce na novou nedávno ulovenou oběť Sofie - řidiče tramvaje, kterou ona jezdí denně do práce. „Nó, jednou jsem mu vzala něco ochutnat...jednou taky termosku s kafem na konečnou tramvaje..." „Myslím, že on tebe zahřál jinak..." „To máš pravdu. Báječně líbá..."
Může mít někdo tak málo sebeúcty? Zjevně ano. Přitom, proč si potom vůbec na oba pořád stěžuje, že ji znají, jen když něco potřebují? Dovolila jsem si zasmát se. „Když tobě se nelíbí nikdo, to je tvůj problém," otočila to Sofie náhle proti mně s docela zlým podtónem. V poslední době to bylo často. O čem já řekla „bílé", podle ní bylo „černé". „Proto jsi sama." „Jo? To máš pravdu, tohle bych si nenechala líbit. To jsem radši sama. Vztah si představuju jinak."
„Ty už prosímtě nikoho nehledej," pustila se do mě Sofie. „Stejně musí každému vadit, že všechno nejíš, jsi vegetarián, pořád se zabýváš jen tím psem a ani vlastně s nikým bydlet nechceš, tak na co bys ho hledala?" Hele, tak to vypadá, že si nakonec bude léčit své komplexy na mě. „Víš co, komu tohle všechno vadí, toho fakt nepotřebuju. Ale po světě chodí i dost vegetariánů a chlapů, co mají rádi psy. Navíc existuje tolerance. Takže rozhodně nemám zapotřebí brát všechno, co mi vleze náhodou do cesty a ještě se toho zuby nehty držet, jako to děláš ty."
Podle mě to byla odpověď adekvátní a normální kamarádka by ji měla ustát s přehledem, ale vedro udělalo své. Sofie se zvedla a se semknutými rty uraženě odkráčela středem. Dodnes, a je to skoro rok, se neozvala. S údivem jsem zjistila, že mi ani trochu nechybí.
Martina M.
