Kudlanka - NAŠE PUTOVÁNÍ ZA SVOBODOU

Přečetl jsem si jednou tady, v rubrice "Tady a tam" něco povídání o tom, jak je doma, tedy ve vlasti, krásně. Je to tak, musím s tím souhlasit. Rád bych na tohle téma přidal dávný náš příběh. V roce 1984 mi pracovníci Pasů a víz v Brně nabídli velkoryse pasy do Jugoslávie. Vzhledem k okolnostem, za jakých se to stalo, pochopil jsem, a pasy přijal. Poté těsně před odjezdem k tomu přidali informace, kde v Bělehradě je kancelář OSN pro uprchlíky a kde se máme hlásit. Nejsme hrdinové a udělali jsme to.

Teď přijde trochu dat. Dva měsíce v Bělehradě v kempu pro uprchlíky, pak deset měsíců pod péčí Traiskirchenu a v létě 1985 konečně Amerika. Podle místních zákonů jsme po roce dostali green karty, po dalších pěti letech jsme mohli požádat o občanství. Neudělali jsme to, ale i kdyby to už byl rok 1991. Podle českých zákonů může o znovuzískání českého občanství požádat ten, kdo ho ztratil získáním jiného občanství do března 1990. Abych to shrnul, z domova nás vyhnali, a tím že přijmeme jiné občanství, ztrácíme české. Pokud američtí občané nebudeme, nemáme nárok na sociální podporu v případě, že ji budeme z nějakého důvodu potřebovat a tak je to vlastně životní nutnost.

Zajímavé je, že zákon stanoví ztrátu občanství pouze v případě dobrovolného projevu, nikoli při získání nového občanství nedobrovolně, například sňatkem. Tedy nevím jak kdo, ale já v životě neviděl ženu, která by se vdala nedobrovolně. Dlouho, předlouho jsme váhali, zda se chceme stát americkými občany. Nějak jsme necítili potřebu té změny, nechtělo se nám ani do učení se ke zkouškám. Jsou ze znalosti ústavy, zákonodárství, historie a spousty jiných důležitostí, o nichž běžný Američan nemá ani tušení. Dělají se ústně při pohovoru u Immigration and Naturalisation Service (dál prosím už jen INS, ano?). Tomu se každý jen trochu chytrý člověk vyhne jak jen může, aspoň to mi radili jiní. Existuje druhá možnost, složit zkoušky písemně, formou testu, u někoho, koho si k tomu INS vybrala, prověřila a schválila. Člověk musí zkrátka prokázat, že se americkým občanem skutečně chce stát.

Pak jsme se konečně rozhodli. Při podávání žádostí jsme ovšem netušili, do čeho se vlastně pouštíme. V úřadovně INS v našem městě měli na chodbě vystavený plakátek s číslem nějaké školy ve Phoenix, Arizona, ti že zkoušky organizují. Po třech dnech pokusů jsme se tam dovolali a ejhle, telefon zvedla nějaká roztomilá paní v Oaklandu v Kalifornii. Vot kakaja těchnika!

Vysvětlil jsem té rozmilé osobě, o co se mi jedná a ona na mě zařvala (doslova), jestli mi má poslat balíček informací a přihlášek. Já na to, že bych nejdřív rád věděl, zda mají pobočku tady u nás, nebo aspoň poblíž. "Tak chcete ten balíček nebo néééé?" Přemluvila mě, souhlasil jsem a nadiktoval jí adresu.

Při podávání žádostí o občanství je potřeba přiložit fotografie a otisky prstů. Informace na chodbě INS říká, že ne všechny státní instituce se kvalifikují pro tak závažný čin jako odebrání otisků prstů, vlastně se kvalifikuje jediný úřad tady ve městě, státní správa čehosi, tam jsou ti jediní a INS vyvolení. Vzal jsem si volno z práce, manželka taky a šli jsme na to. Dnes už jsem otrlý Američan a tak by mně nepřekvapilo, co následovalo: "My to tady neděláme, to musíte jít jinam, jó to my nevíme kam, zeptejte se na INS". A bylo to.

Popadl jsem telefonní seznam a veden náhlým vnuknutím jsem si našel místní Úřad pro pomoc uprchlíkům, zavolal tam a a dověděl se, že otisky berou na adrese té a té. Druhý den jsem tam vyrazil, ale na adrese je kostel! Objel jsem ho několikrát doufaje v zázrak, jako že se třeba změní v kanceláře, ale nic. Další den jsem tedy znovu volal Úřad pro pomoc uprchlíkům, tam mi dali k adrese ještě telefonní číslo, já tam zavolal a dověděl se, že adresa je správná, otisky prstů pro INS, věc, na kterou se policie nekvalifikuje, bere pastor v kumbálku za oltářem!

Získat správné fotografie byla neuvěřitelná maličkost, není jediný specializovaný fotograf ve městě, jehož adresa je tak tajná, že ji nezná ani on sám, ne, fotky může udělat téměř kdokoli, musí být ovšem udělané přesně podle vzoru, ani malé ani velké, musí být vidět ucho a podobně.

Tak to bychom měli – vyplněné žádosti, fotky a otisky prstů, zbývá maličkost – poslat to. Jen jsme nevěděli kam, možností je víc, všechny hezky vyjmenované u žádostí, s podotknutím, že musíte vše poslat na tu správnou a nikam jinam. Která je správná, toť otázka. Hlavní úřad ve Washingtonu DC, pobočka v Omaze v Nebrasce, pobočka pobočky v Atlantě v Georgii, nebo ta nejpobočkovatější pobočka pobočky tady u nás?

Manželka se obětovala a šla se zeptat. Měla štěstí, vrátná a kancelářská přesila (bylo by těžkou urážkou tuhle obryni nazvat pouhou kancelářskou silou) tam nebyla. Jakýsi úředník spěchající odkudsi někam úplně jinam, zmaten tím, že se někdo dostal kolem strážní věže přesily, jí pod přísahou, že se to živá duše nedoví, informaci vyhledal a vyzradil. Potají jí předal moták – kousek papíru velikosti poštovní známky s jediným slovem: Atlanta.

Hurá, našemu štěstí stojí v budoucnosti zas o jednu překážku míň. Uvolněně jsem se vrhl znovu do pátrání po zkouškách. V balíčku informací bylo další telefonní číslo, kam jsem zavolal a dozvěděl se, že nejbližší místo, kde můžeme zkoušky složit, je v El Pasu v Texasu a že si tam máme zajet. Fajn, ale připadlo nám to kapku z ruky. Otisky prstů beroucí pastor si vzpomněl, že kdysi kdesi zaslechl někoho mluvit o zkouškách u ACT. Netuším, co to je, a nevím o nikom, kdo by to věděl, my Američané milujeme zkratky, zvlášť když ta zkratka tvoří slovo, které už vůbec nemusí souviset s původním textem.

Další pátrání bylo on line, nikoli on INS a našel jsem místní, tedy přímo v našem městě, organizaci, která tyhle zkoušky dělá každý druhý měsíc v jedné místní škole. O ní ovšem zase nevěděli na INS. Naučit se žádané a složit zkoušky – to vše bylo v porovnání s tím, co jsme už absolvovali a co nás ještě čekalo, snadné...