Víte že máme chuťovou paměť? Tedy - nevím jak vy, ale já ji rozhodně mám. Stačí si vzpomenout a přímo cítím na jazyku chuť povidlových buchet a švestkových koláčů se žmolenkou, co je kdysi moje maminka pekávala k sobotním obědům. Vždycky mi připadá, že maminka mnohem lépe pekla než vařila; i když - její rajská je pro mne nezapomenutelná.
Ale zase musím uznat, že moje Anička ji umí líp...
Do svých jedenácti jsem vyrůstal jako hýčkaný jedináček a často jsme s maminkou v neděli vyráželi na výlety, s buřty a chlebem v chlebníku, který jsem nesl na rameni. V zimě i v létě, někdy k Senohrabům či Zlenicím, někdy jen do Prokopského údolí; mé dětství bylo nádherně provoněno buřty opékanými na klacku. Snad odtamtud pochází má láska ke grilování. Potom se narodila má sestra a bylo po výletech a po buřtech. No uznejte, jak jsem ji mohl mít rád? S tím, jak odrůstala, měnilo se vše... A tak jak dříve já s maminkou lítal po kopcích, lítaly ony dvě po galeriích. Má ubohá sestra nikdy neochutnala voňavý buřt na klacku opečený, často i popelem pokrytý (to když klacek přehořel a lahůdka spadla do ohně (copak bych ji tam mohl nechat?).
Sestra s maminkou jezdily i na prázdniny jinam než já, a z jednoho léta na Rujaně si maminka přivezla „Eintopf". Tedy ne hrnec, ale recept a lásku k němu. Jak to, že po vší té lásce k pečení - protože péct se musí s láskou, má-li to dobře dopadnout - náhle získala náklonnost k hrnci, kam se vše nahází a pak do talířů nandá něco tak nechutného? Ne, říkal jsem si, to nikdy nepochopím. Eintopf se tímpadem pro mne stal synonymem pro fujtajbl.
Ale čas pádil kolem nás a já pochopil, že eintopf jsou vlastně dvě slova, je to „něco" co se uvaří v jednom hrnci. Nemusí to nezbytně být fujtajbl (i když pochopitelně může), a ještě k tomu ubude nádobí na mytí. Takový buřtguláš i lečo jsou vlastně eintopfy, ostatně všechny guláše rovněž, stejně tak ta různá dušená hovězí, co se jimi Amerika hemží. Většinu jich ovšem do kategorie fujtajblů řadím, to zas jo. Jako třeba Tuna caseroll. Kdo ho neznáte, buďte rádi, kdyby vám to někdo nabízel, tak honem nohy na ramena a pryč do polí a do lesů. Pokud to snad někomu chutná, ať se mi ozve. Budu kroutit hlavou a modlit se za jeho spásu.
Nu, a jsem u dnešního receptu, o který bych se s vámi rád podělil. Sice jsem ho nevymyslel, nicméně ho mám rád. Tak moc, že jdu honem vyndat kus masa z mrazáku, a až dnes večer přijde Anička moje milovaná z práce, bude se servírovat:
Jižanský rendlík
Ingredience:
1 kg hovězího masa, nakrájeného na kostky jako na guláš
olivový olej, červené víno
česnek, tolik kolik kdo rád, ovšem nepřežeňte to, dávejte tam celé stroužky, oloupané jen z toho nejhoršího
2 menší cibule, taky v celku, sloupnuté jen z těch slupek, co odpadávají
bobkový list, tymián, nové koření, 2 hřebíčky, pepř a sůl
1 lžíce rajského protlaku
pomerančová kůra
Příprava:
Rozpálíme olivový olej, na něm osmahneme maso. Pak zalijeme takovým množstvím červeného vína, aby všechno maso bylo ponořené (potřebujeme asi 3/4 l vína). Přidáme neoloupaný česnek, bobkový list, tymián, petrželku, nové koření a pepř, kousek pomerančové kůry, 2 hřebíčky, 2 nekrájené cibule, a asi lžíci rajského protlaku. Osolíme a asi 10 minut vystavíme prudkému varu.
Pak oheň ztlumíme a dál necháme jen tak hezky probublávat - bez podlévání; do té doby, než je maso měkké, skoro se rozsýpá a šťáva je pěkně vazká a lesklá.
Pokud to připravíte den předem a necháte rozležet, chuť se přímo zněkolikanásobí. Uvařte si k tomu těstoviny a pěkně celý posypejte dobrým strouhaným sýrem.
Dobrou chuť a krásnej den vám všem přeje
Michal, Boise.
P.S. V kotlíku to nevařte... to je jen taková vzpomínková reminiscence na Michalovy pradávné vejlety s maminkou :-)))
Protože ten báječnej dlabanec přímo cítím... ÁÁÁÁÁÁÁch....
Tak, ten obrázek jsem já, a protože oba, tedy Daniela i já, máme neobyčejně vyvinutý smysl pro srandu a to i (hlavně) za situací kritických, já jí tenhle obrázek obrázek, kde čtenáře poučuju a zlobím se na ně nabídl. Jí se to líbilo, a tak mě tady máte.
AlenoT, já to vařím pod pokličkou, aby maso změklo, a když pak ke konci vidím, že to nehoustne jak bych si přál, sundám ji, aby se to přiodpařilo. Rozhodně ničím nezahušťovat, jen zredukovat tekutinu. Jenže, jak Daniela říká, jsi perfektní kuchařka a tak tuhle radu stejně nepotřebuješ.
Já jednoduché recepty miluju, protože mnoho receptů které jsem zkusil, skončily poznámkou - je to dobré, škoda že to už nikdy neochutnáme. To když výsledek není úměrný vložené námaze.
Těšte se, bude toho víc.
Další mnou velmi oblíbené jídlo z jednoho pekáče už jsem tu kdysi, asi před půl rokem rokem, psala - v obří míse se smíchá maso (vepřové nebo krůtí nebo kuřecí, nebo směs, plus anglická slanina, k tomu kysané/sterilované zelí, brambory, cibule, kmín, sůl, pepř. Vše pokrájet, promíchat, napěchovat do pekáče, zalít trochou vody a pokud není maso vepřové, tak i trochou oleje. Pekáč zavřít alobalem a dát tak na hodinu a půl až dvě hodiny do trouby. Skvělé, šťavnaté, voňavé, všem to vždy chutná a hlavně,je to rychlé (tedy ta příprava), levné, syté. Otesánci přikusují chleba.
Jinak jsem dělala kachní játra trošku jinak, z toho co jsem našla doma, bylo to výborné, tak sepíšu a pošlu Kudlance.
