ja dokazu daleko lepe zvladnout vybusnost nez stydlivost.
Jenomze ja jsem uz na to stavena -ze spise uklidnuju,jakoz lepe zvladnu trojcivyho kone na uzde nez linyho kone nakopat aby se vubec hnul. To je takove prirovnani ale i fakt,pac jsem kdysi na konich jezdila. A jak na tom koni,tak i s lidma,ze mi jde lepe pribrzdovani vzpurnych povah nez donucovani kohokoliv (vcetne mne) do nejakeho ukonu,tak i u mne samotne zvladam lepe sama sebe,kdyz citim ze se hrne adrenalin a zaroven vim ze "ted ne!!" ted se musim krotit.
proto takovy nedostatek sebeduvery,nejistotu,stydlivost,jsou pro mne veci,ktere jsem se ucila zvladat a ucim leta letouci.Ale jsou jine povahy,povahy co umi skvele inspirovat ostatni k tomu aby hnuli zadkem a skvele je motivovat,tudiz zase zvladnou onu nejistotu atd; daleko lehceji nez ja. Budiz,maji slovo))))))

jsem jakž takž zvládla výbušnou povahu. Dávám jí průchod většinou pouze v autě, když tam jsem sama a verbálně . Nejistá jsem pořád, ale už to není vidět , totéž platí pro stydlivost. Střílení od boku mi je vlastní, řeším to tak, že většinu veledůležitých věcí kontroluju několikrát a pokud to čas dovolí, tak ještě s odstupem - třeba druhý den. Nedostatek sebedůvěry mám, ale je to lepší a lepší, předpokládám, že v osmdesáti už si budu o sobě myslet, že jsem nejlepší na světě

Lidé mají různé komplexy.Znáte to:nemůže jíst na veřejnosti,protože má pocit,že se na něj někdo dívá.Má obavu jít mezi lidi,protože ho pozorují,jak je nedokonalý.Netroufne si požádat o zvýšení platu,či lepší místo,protože má pocit,že není dost dobrý.Tito lidé mívají snahu své problémy řešit.Zde pomůže psychoanalýza,psychotherapie a také jsou dobré kurzy asertivity.Naučí člověka žít "sama za sebe" být zodpovědný za své činy,ale nemít pocity viny.
Opačné reakce,jako výbušnost,ukvapené jednání, nadřazenost jsou k změně více resistentní.
Tito lidé trpívají hypertrofickým egem,pocitem,že ONI mohou všechno,že všechno nejlíp í...Kdo by je neznal.Přinutit takového člověka k tomu,aby se začat dobrovolně šťourat ve
svých vzorcích chování bývá těžké.Nicméně,jakkoliv to zní paradoxně, i zde bývá příčinou nejistota,niterná obava ze zklamání,selhání.
Je těžké odhalit své slabiny,definovat je,přiznat si je.Až dospěje člověk k tomuto poznání,jeho cesta k nápravě je otevřená.Podle mne k tomu ale potřebuje nutně zpětnou vazbu ostatních .
Každá komunita je totiž jiná.Žijete v 3 1 v paneláku a jezdíte škodovkou? Pak nutně budete mít jiné potřeby,než člověk z vily s bazénem vlastnící navíc jachtu.Budete patřit do jiné komunity a bude od vás vyžadován jiný vzorec chování.Když by se najednou stal z pekaře císař,či naopak,měl by pravděpodobně problémy s přizpůsobením a tím pádem by byl nejistý, měl by po určitou dobu nedostatek sebedůvěry.Snad jen podvodníci,lidé s pokřiveným charakterem dokážou svléknout starou kůži a obratem se začít chovat jinak.
Naštěstí my,nedokonalí a více než sebekritičtí máme možnost "léčby". Kudlančí stránky považuji za kvalitní náhradu skupinové psychotherapie a navíc možnost sebereflexe.
Myslím tedy,že se člověk může změnit i sám,potřebuje k tomu ale LIDI a jejich reakce.

dotaz - mám teda hypertrofované ego, pokud jsem výbušná a ukvapená? A jak to teda, že se stydím, nevěřím si a když jdu požádat o zvýšení platu, mám tlak asi 400/300?

si to ještě jednou...

v zamestnani;pokud se mu podari ze ho prace skutecne bavi,pokud ma kolem sebe lidi "sve krve",pak ano,to sebevedomi i sebehodnoceni nema zadne prekazky.
To Jitka napsala dobre. Stava se a stalo i mne ze jsem byla ve spatny cas na spatnem miste,mezi lidma kteri jsou uplne odlisni nez ja.Trvalo mi dlouho nez jsem tam nasla aspon dve duse, s kteryma jsem mohla komunikovat ponekud volneji,ano volneji ale ne tak volne jako s lidmi,co se mi v necem "podobaji", po odchodu jsem ani ja ani oni netrvali na pokracovani pratelstvi. tez jsem mela pocit,hrozny...jako ze musim byt nejaky omyl prirody.nez jsem si pak sedla a popremyslela,proc to psychicke utrpeni a ty blokady. nejsou oni spatni,nejsem ani ja. Byla jsem pouze na nespravnem miste mezi absoulutne cizima dusema,jak jinak si vysvetlit ze po nalezeni jinde jineho kolektivu bylo vse naopak a ma pritomnost byla vitana?
proto by se mel kazdy trochu postizeny mensim sebevedomim zamyslet,jak se chova zde a jak tam,jak se choval driv a ze si o vse rekl bez problemu a ted ma problemy. -Nemusi to byt pouze jeho problem.pak at se rozhodne,zda bude hledat jinde spriznene duse ci zda zkusi i tak splynout tam,kde momentalne je. Kdo ale nepoznal nikdy pocit,ze je na spravnem miste,pak jo,pak by mel navstivit terapeuta.

v životě nejsou náhody, vše co se kolem nás děje se děje vždy z nějakého důvodu a my bychom se to měli naučit chápat a dešifrovat, všechno co se nám děje nějak zrcadlí naše chování. Stačí jen, abychom naše chování změnili a změní se i situace v které jsme. I sem na ten svět se rodíme proto, abychom ve svém životě uděli nějaký posun, napravili nějaké chyby a své chování, aby se nám dařilo lépe, je jen otázka jak se k tomu postavíme a co všechno jsme ochotni pro to sami udělat.
Můj šéf na otázku: "jak se máš"? vždy odpovídá: "tak jak si zasloužím". A něco na tom je. Spousta z nás neumí žít v přítomnosti, radovat se z těch hezkých a jednoduchých okamžiků. Hodně lidí si vůbec neuvědumuje to co mají, berou vše jako samozřejmost, ale ono to tak samozřejmé není, kolikrát stačí v životě pár sekund a všecho může být ale úplně jinak.

že trápení uvedená v úvodním článku nám připravuje naše duše. Ne, ty nám připravuje naše ego, my sami, a to tak dlouho, než pochopíme, co děláme špatně. Přesně jak to popsala Inka v příspěvku přede mnou. Duše nám naopak pomáhá na cestě životem zvládat různé úkoly a situace, které před nás život staví, a často nám i napovídá, jenže my tu její nápovědu často nechceme ani slyšet. Výbušná povaha a střílení od boku, budiž, ty souvisejí se sebeovládáním, ale stydlivost, plachost, nejistota, to jsou vlastnosti introverta a když je někdo tak nastaven, těžko se mávnutím proutku změní v sebejistého a společenského extroverta, i kdyby chtěl sebevíc. Spíš jde o to přijmout se takový, jaký jsem, a pak na sobě pracovat v rámci svých možností. A to je celoživotní proces. Mít rád sám sebe, pěstovat si sebeúctu, sebedůvěru, pocit vlastní hodnoty, chovat se k sobě láskyplně, pečovat o tělo i duši, nekritizovat se, neshazovat se, nesrovnávat se s ostatními, ale brát se jako jedinečná bytost. Když to zvládnu, jsem schopná to poskytnout i svému okolí. Třeba se mi to do těch 80 let povede . Když ne, pak si tuhle životní lekci budu muset možná zopakovat ještě jednou v jiném životě, kdo ví.

část z obou posledních komentářů zkopírovaná na jeden list, vytištěna tučným písmem a bude viset tento týden na domácí nástěnce, kam házíme co nás kde zaujme, od receptu na nakládaný sýr feta až po filozofické myšlenky
ale jestli chcete tantiémy, tak vše popřu

uvědomila jsem si sama na sobě, jak je těžké žít přítomností a uvědomovat si každý okamžik. Většinou si uvědomím až ex post, že jsem v danou chvíli byla šťastná. Asi je to tím, že žijeme dost hekticky a pořád se za něčím honíme, takže nám ten přítomný okamžik nějak uniká. Ale teď musím konstatovat, že jsem moc ráda, že na Kudlance mohu diskutovat se spřízněnýni dušičkami, jako třeba právě tady a teď .

ocitnout se vedle receptu na nakládanou fetu si pokládám za čest. Mám ráda jak dobré jídlo a pití, tak dobré filozofování.

Když člověk úmyslně a cíleně chce změnit své chovánířečtěte si např.Annu Kareninu /nic rozumějšího mě nenapadlo/ a pokud se budete v její kůži cítit dobře,snažte se chovat se jako ona,používat např.její slovník a pokud budete vytrvalí/é/ opravdu se pak změní jak vaše vystupování,tak vaše myšlení.Jedno determinuje druhé.
Řekněte si:budu jiná - ne lepší,to je příliš obecné,ale stanovte si cíl,směřujte k němu tak dlouho,až se stane vaší vlastností.Měla jsem velký problém při představování či setkání podat dotyčnému ruku.Řekla jsem si,že toto překonám a budu se chovat nenuceněji,méně křečovitě.Zpočátku to bylo nepříjemné,ale postupně jsem si zvykla a dnes se mně zdá neuěřitelné,že tento problém vůbec existoval. Takže Ariano,souhlasím s Tebou.
To je teorie,ale jiný je strom života.Už deset let/nejmíň/ si říkám,že mám postavu jako
Sophia Loren...

nemohla bys poskytnout ten recept na nakládanou fetu? Já mám recept na nakládaný hermelín, fetu dávám než do mléka. díky

ono se totiž správně říká "Povahu si vyžeň třeba bičem, vrátí se a nezmění se v ničem". Možná v dané problematice mám jednu výhodu, jsem trochu exhibicionista. V mládí jsem hrávala ochotnické divadlo, ve zralém věku šéfuju barák, např. Jak píše Kamča, něco se dá natrénovat. A můžu se např. ovládnout a nesežrat na posezení 8 dortů, omezit kouření nebo nedat pár facek nepříjemnému agresivnímu vysírkovi - to všechno jde, ale něco v nás tam hluboko přetrvává beze změny. Pochopitelně mám své slabiny, se kterými bojuji jako každý druhý. Musíme na sobě pracovat....

každý máme nějaké dané genetické dispozice, jiné prožitky, dětství, ..... není špatné zrekapitulovat celý svůj život a třeba si i napsat na papír jako černé a bílé zrcadlo, na jednu stranu věci, které se mi v životě povedli (a ty vypíchnout) a na druhou stranu věci, které se mi nepovedli. Sepisovat to třeba pomalu i týden i malé věci, třeba absolvování kursů, ....... a pak se na to podívat a zamyslet se nad tím. Z věcí které se mi nepovedli si vzít ponaučení, je to minulost a ta se nijak změnit nedá (takže nemá smysl se jí nijak trápit, jo je možné jí napravit v přítomnosti) a snažit se těchto chyb už příště vyvarovat a z věcí, které se mi povedli se prostě radovat, připomínat si je a začít si vážit sám sebe za to co jsem dokazal.
Myslím, že není účelem zalíbit se lidem okolo sebe, nebo se nějak markantně změnit, to je nesmysl. Ale začít se brát takový jaký vlastně opravdu jsem, nikdo z nás totiž není dokonalý (i když se tak občas někteří projevují) a každý za ten život naděláme mrak chyb a úletů, ale být dokonalý se snad ani po nikom nepožaduje. Lidé kteří Tě mají OPRAVDU rádi, Tě vezmou takového jaký jsi, ať už je to rodina, Tvůj přítel(kyně), přátelé...... A kteří Tě tak nechtějí přijmout, tak asi řeší nějaký svůj vnitřní problém, ale to už není Tvoje starost, s tím se musí vyrovat oni sami. Já si vždy říkám: nelžu, nekradu, nedroguju, nebyla jsem zavřená - snažím se žít takový nějaký čestný život, abych se mohla kdykoliv otočit zpátky a říct si, že můj život jsem prožila hezky a jsem na to docela hrdá, takže nevidím důvod proč by na mě měli hledat lidé nějaké chyby, ať si každý zamete před vlastním prahem.
Ve všech situacích, zvlášť nepříjemných, které se mi přihodí se snažím najít nějaký smysl a snažím se k nim nějak čelem postavit, aby se už neopakovaly. A když se k tomu nějak statečně postavím a vyřeším to tak, že jsem spokojená nejen já, ale i člověk s kterým ten problém nastal, tak mi to pak zase dodá sílu a o to víc si vážím sama sebe. Takže pomalu a pomalu člověk postupuje dopředu a nahoru. A přesně jak život rychle a hekticky utíká, chce si to na některé věci udělat čas (tak nějak protřídit, čím se zabývat budu a čím rozhodně čas ztrácet neholdám) a hlavně žít život v přítomnosti a radovat se z každého dne, udělat si čas jinak pak člověk nadělá životní chyby z kterých má výčitky na celý život a to není nutné. A hlavně vše se dá napravit, ale člověk v sobě musí najít tu pokoru a umění přiznat sám sobě a i říci nahlas někomu jinému "pardon moc mě to mrzí, odpust mi to". Jsou to kouzelná slůvka a dokážou neuvěřitelné zázraky.

mějte se rády ! To není výzva k lesbické show, nýbrž k tomu, abyste měly rády samy sebe, rozmazlovaly se, a vůbec.

že umět říci "Promiň" je vlastně úžasně osvobozující, a to pro obě strany! Aspoň u normálně uvažujících a cítících lidiček.

cokoli co máte rádi, viz: http://www.rektorikl.cz/?p=20

a hodně pikantní se spoustou (relativně) trochu podrcených chilli papriček, nebo syrových feferonek. Výborný jen tak, s kousky opečeného chleba k pivu vínu, já ho nejradši do salátů, řeckého s olivami a nebo jakákoli jiná kombinace s listovým základem.

a víš jak vyrobíš fetu z balkánského sýra? necháš ho přes noc v mlíce - to jsem se naučila v Bulharsku, nemá to chybku

zkusím

když ses v Bulharsku naučila takovéhle fígle, napiš něco o svém pobytu v Bulgarii na Kudlu - jako článek. Ty máš spoustu zajímavých zážitků a moc hezky se to čte. A zrovna to Bulharsko by mě obzvlášť zajímalo, páč se tam letos chystáme, ale ne k moři, anébrž do hor a pozorovat tamnější život bez těch okras pro turisty. A věřím, že by to zajímalo i ostatní.

V horách může být pěkně, moře je pro děcka ideální, pro mě ne, nemám ráda písečná pobřeží, ale to je můj problém. Bulgaria se prý co se služeb týče zleůšila, není tam draho, zase se tam začíná jezdit. Proč ne ? Jak vysoké tam jsou ty hory Míšo? Máš nastudováno ?

občas to sleduju. Jo, proto taky jedem do Bulharska - kdybysme náhodou někdy někde potkali Klepla a on se nás zeptal

Nejvyšší hory, kam chceme právě jet, jsou Pirin a Rila, nejvyšší hora Rily je pak bez mála metrů třítisícovka. Hůůůů, asi mě tam budou muset dostrkat! A jsou tam medvědi! Musím s sebou vézt hodně tatranek

Přečetl jsem si článek i komentáře a musím přiznat, že jste moudré. V článku jsem si uvědomil staré dobré přísloví:" Zlatá střední cesta". Před nikým se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Dále mě zaujal komentář s textem : " Jak se máte pane šéf. Odpověď. Tak jak si zasloužím". Líbilo se mi vyvěsit doma na nástěnce, to co každého v rodině daný týden zaujme. Zavedu to u nás doma.
Co se mě týče. Každý si musí najít svou vlastní cestu. Já dávám přednost pracovitosti, víře v boha, moudrosti, pokoře a skrze tyto vlastnosti se snažím poznat ,kdo jsem v čem se chci změnit a v čem zůstat takový jaký jsem.
Mějte se hezky

Jo a toho medvěda, co na Slovensku napadl houbaře, zastřelili. Prý když byl poraněný mohl by být agresivní. Ale jsou jiní méďové, Tatrankami nešetřit !