Tak jsem se hluboce zamyslela při čtení série článků na Kudlance (nových i těch starších - co jsou na fóru) na téma hubnutí. Pravdou je, že bych potřebovala zhubnout jako sůl. Při pohledu do útrob mé skříně na mě jdou mdloby, protože mi sednou jedny kalhoty z deseti a na zbytek se vesele práší. Říká se, že věci, které na sebe neoblečete tři roky, máte vyhodit.
No - to ale nemůžu! To bych si regulérně připustila, že zůstanu tlustá a to v žádném případě nehodlám!
Ano, problém je v mé pevné vůli. A s tím spojeným občasným pocitem, že to není ještě tak hrozné. Zajímavé je, že pocit, že to není tak hrozné, se mne většinou zmocňuje při pohledu na nějaké dobré a pochopitelně ne příliš dietní jídlo. Kdežto při náhodném pohledu do výlohy si naopak říkám „Ale fuj, měla bys s tím něco dělat".
Proto velmi vítám úžasný Danielin nápad s hubnutím na Kudlance. Myslím, že by se nám konečně mohlo podařit spojenými silami zbavit aspoň několika přebytečných kilogramů. Co si budem povídat, každé kilo je znát. Hlásím se dobrovolně ke sledování mých špeků a ke zveřejnění, čeho je třeba. Ale - kdyby někde prodávali pevnou vůli, šla bych si dvakrát a ráda sáhla hluboko do kapsy!
Takže si myslím, že v tomhle případě opravdu není důležitý zvítězit, ale zúčastnit se a zhubnout aspoň pár kilo. Nebo deka? Nebo alespoň už nepřibrat? I to je někdy výhra. A hlavně - vydržet!
Víte, co je nejhorší? Že i když člověk ví, že změna musí být trvalá, tak i když se to podaří, tak po roce, dvou, se kila začnou nenápadně plížit zpět... Ale tenhle boj se zkrátka nesmí nikdy vzdát, protože pak.... pak.... bychom byly staré.
A to není otázka věku, ale pocitu. Takže, vzhůru do boje!
Kamila
Já to podám lapidárně. Ženská má být "tak akorát..." Já vím, že výraz "tak akorát" je výrazem velmi relativním. Co člověk, to jiný názor na slůvko akorát a proto to upřesním: Chlap, když si plácne, by se neměl zranit o kostru.
Tak hodně zdaru, ale i rozumu ve Vašem předsevzetí.
No na mne by si teda zadny pri placnuti o kostru neublizil. Ale uz brzo to nebezpeci vznikne. Uz jsem si dala kus cerstveho chleba s domacim syrem a z nasi zahrady dopestovanoym rajcetem...mnam. Uz mam silu do hubnuti.
Já jsem posnídala tuhej celozrnej a přesvědčovala se, že to není dieta ale změna stravovacích návyků. 
. Jenže pak jsou bohužel typy, a nemůžou za to, který vobjektivně těch kil navíc maj míň, jenže blbě rozloženejch, neforemnejch, zkrabatělejch, klepajících se... A tam jsou všecky kecy vo Mánesech jen smutnym strkáním hlavy do písku, ty prostě maj dvě možnosti - zhubnout, nebo bejt vošklivý. Je to nespravedlnost jak hrom, a to nepočitám jedince, který můžou žrát jak Boeing a jsou furt vychrtlí. Já vosobně taky tloustnu do hnusna, takže musím čas vod času zabojovat a sundat to, zatim se to jakžtakž daří. Takže těm, který serozhodnou s tim něco dělat, držim všecky palce .Já mám tu smůlu, že taky bohužel tloustnu do oškliva. Většinu života jsem chrastila kostma, a manžel si moje případné tloustnutí pochvaloval, protože jsem tloustla na těch správných místech - jo, až na velikost poprsí 75 F.
S přibývajícím věkem zřejmě nějak víc působí přitažlivost zemská, takže se "tloustnutí" odehrává o pár desítek centimetrů níž, a nevyžádaný špíček vytváří pěknou pneumatiku, že by sám pan Michelin záviděl.
Pokud nám ale chybí pevná vůle, (k hubnutí) nesmí nám chybět smysl pro humor.
A s tlustýma lidma (všema co znám) bývá sranda.
Ke krátkodobému hubnutí pak pomáhá žlučníkový záchvat (kdo má žlučník), třídenní migréna spojená s gruntováním zažívacího traktu, a podobné lahůdky.
Tělo má ovšem jakousi tvarovou paměť, takže se za pár týdnů vrací do podoby "předvyblitím".
Jak to čtu, dostávám chuť pojíst, i když je půlnoc.Bůček s kurečkou, okurčička, prkýnko...jak jsem dosud neměla chuť, tak teď ji mám.
Ale vážně - také držím palce.Na hubnutí funguje trápení, ale to stojí za starou belu, není to zdravé.Takže pohyb a zdravý životní styl nechť se daří všem, kteří to potřebují a stojí o to vážně a napořád.Buď fit
. To skončilo. Neměla jsem chuť absolutně na nic. Čokoláda, sladkosti, poháry, bůček s kurečkou - absolutně nic mi to neříkalo. Pokud jsem někdy náhodou měla hlad, tak po snězení dvou soust z oběda bylo po hladu 
. Ovšem pokud jsem se "násilím" nenajedla, tak mi bylo špatně. Docela dost . Hodně nerada na toto své životní období vzpomínám, protože jídlo pro mě vždycky znamenalo potěšení a najednou to byla řehole. Všem tlustejm jsem záviděla a jak!!! Další problém bylo to, že jsem nevěděla, co mi to způsobuje. Pak se přišlo na ty léky, vysadila jsem je a vše bylo po určitém čase O.K., ale podobný zážitek fakt nikomu nepřeju. Radši mít nějaké to kilo navíc a být spokojená a v pohodě, než vystresovaná hubená twiggy ...