Dcera několik let žila se svým přítelem, nakonec se pak i vzali – problém byl ale  v tom, že nemohla otěhotnět, ačkoliv moc chtěla. A tak podstupovala různá vyšetření, zkoušela i léčitele a bylinkářky.

     A tak se stávaly takové kuriózní příhody, jako že jsme k nim přijeli na víkend s mým přítelem, dcera něco kutila v kuchyni, pak zavrčela minutka a ona si přinesla na stůl nějaký čajíček. Jirka se ji ptal, co že to má za bylinky a ona na to „že na dětičky“.

     Vytřeštil na mě oči s poznámkou: „proboha ty jsi tý svý holce nevysvětlila, jak se pořizuje dítě? Čajem to nepůjde!“  No nasmáli jsme se.

     Vyváděla všelijaké věci a k ničemu to nebylo. Jednou si dost ošklivě a komplikovaně zlomila nohu, něco zanedbala nemocnice, pak další komplikace, ve finále ji po několika létech nohu spravil až docent Smetana v motolské nemocnici.

     Ale podle toho pravidla – všechno špatné je  k něčemu dobré -  tak v tomhle mezidobí dcera najednou otěhotněla, narodila se jí holčička – Terezka a dcera se dostala, díky špatně srostlé noze, do invalidního důchodu. 

     Než se však dostala do Motola, tak to trvalo.

 x x x

     To už byly malé Terezce tři roky, když „mamině“ nohu znovu zlomili, ze stehna vyndali štěpy kostí a nohu konečně spravili – sice ji má stejně kratší, ale rovnou a může chodit bez berlí. Ale mezitím jí stačil manžel pláchnout s chůvou a tak holky zůstaly samy.

     Coby invalida má slevu na dráze a tak jednou za měsíc ve čtvrtek přivezla Terezku do Prahy, na nádraží jsem si ji vyzvedla, počkaly jsme tam ještě s mámou půl hodiny, než přijede vlak, co ji odveze zpátky domů a v neděli to bylo zase obráceně.

     A – pak jsme si s Tes šly užívat ruchu velkoměsta.

     V té době jsme prošly všechna hřišťátka, nejrůznější prolejzačky a skluzavky, co po Praze jsou, nakrmily kvanta labutí a kačenek a naučily se spoustu věcí.

    Jedna z nejčastějších tras byla z domova osumnáctkou na Malostranskou a odtamtud pěšky přes Kampu zase k domovu.

       Hned na začátku Kampy je parčík, pár laviček, pískoviště se skluzavkou a prolejzačka.

     Terezka nadšeně a neúnavně vylézala na skluzavku a šupem dolů, když ji to přestalo bavit šup na prolejzačku.

     Tak jsem prozkoumala terén, dole vrstva mulčovacích štěpů (no, peřina to zrovna není, ale dobrý), ukázala jsem, jak dávat ruce a nohy, aby nespadla.

     Holka to byla a je šikovná a za chvíli tam lezla jak opička.

      Ještě jsem zkontrolovala stav financí v peněžence, kdyby náhodou bylo třeba na taxíka a upalovat do nemocnice. Pak jsem se usadila na nejbližší lavičku, nožku přes nožku a dlouhý kouř – pohoda.

      Než projdete celou Kampu, nakoupíte pečivo a chleba na krmení labutí, prozkoumáte všechna dostupná zákoutí, prolezete další hřiště, zabere vám to většinu dne. A tahle procházka se Tes velmi líbila.

x x x

    Jednou se stalo, že dcera neodjela zpátky a zůstala s náma. Nebyly jsme sice nadšené, ale vzaly jsme ji sebou. My už byly trénované, takže když jsme přišly ke skluzavce a prolejzačce, Tes se automaticky pustila do sportovního výkonu a my se usadily na lavičku.

     Dokud Tes absolvovala jen skluzavku, tak to ještě šlo, ale v momentě, kdy přešla na prolejzačku, vylítla dcera jak čertík ze škatulky a sundávala Tes dolů, s poznámkami typu: „Bože, ty snad nemáš rozum, tohle já nemůžu ani vidět!!“

      Nic nepomohlo mé ujišťování, že tam nejsme poprvé, že to ta holka zvládá bravurně a šikovně. Musely jsme to vzdát a jít dál, jinak by nás umlátila.

      Od té doby jsme si mámu už v Praze nenechávaly a já nikdy nemusela použít taxík na cestu do nemocnice. 

ZDENA P.