Dobrý den, Danielo, obracím se na Vás, jelikož si myslím, že sama už to všechno asi nezvládnu. Jedná se o krizi v našem manželství. Jemi třicet let a jsem osm let vdaná. Máme sedmiletého syna. S manželem jsme si rozuměli a myslím si, že i náš vztah byl velmi dobrý a celkem bez problémů až do letošního roku.
Manžel je velmi pracovně velmi vytížený a já jsem byla se synem dost často sama. Veškerá starost o domácnost a rodinu byla na mě, ale to mi nikdy nevadilo. Manžela jsem v jeho pracovním nasazení podporovala a donedávna jsem si vše snažili vynahradit ve volných chvílích. Jenže na začátku tohoto roku jsme se dostali do krize... Vše začalo takto. Vedu manželovi účetní evidenci. Bohužel jsem se špatně informovala ohledně placení záloh na sociální pojištění a tyto zálohy jsem neplatila.
Letos jsme potřebovali potvrzení bezdlužnosti a já se dozvěděla, že na sociálním pojištění jsou nedoplatky za dva roky plus penále. Vše jsem ihned douhradila, ale manželovi jsem nic neřekla a svou chybu jsem nepřiznala a použila naše společné peníze bez jeho vědomí. Bohužel, než jsem vše stačila vysvětlit , dozvěděl se to a cítil se obelhaný a podvedený. Aby toho však nebylo pro nás dva málo, seznámil se v té době s nějakou ženou.
Nu, říkal, že jsou jen kamarádi, že si povídají o jeho a jích problémech. Mrzelo mne, že vše rozebírá s někým jiným, ale věřila jsem mu, že jsou jen v kamarádském vztahu. Manželovi jsem se snažila omluvit a vše vysvětlit, ale on to nechtěl přijmout, říkal, že potřebuje čas, protože mi teď nevěří.
Bohužel začínám mít pocit, že mezi ním a tou ženou vzniká něco víc, ale možná jde jen o můj pocit. Chtěla bych krizi doma nějak vyřešit, protože manžela stále velmi miluju. Jenže on to zatím nijak řešit nechce. Nedokáže se pro nic rozhodnout. Některé dny se chová mile, jiné je nepřístupný. Co se týče intimního života, ten je nepřerušen.
Nevím co mám dělat. Jestli i nadále tvořit doma příjemnou atmosféru a čekat, že se manžel časem rozhodne k nějakému jednání, nebo nějak jednat, ale jak. Pokud mi můžete poradit nějaký postup ohledně řešení krize v našem manželství, budu ráda. Předem děkuju. Zuzka
ODPOVĚĎ:
Milá Zuzanko, je mi až smutno z toho, jak stále je to stejné a stejné... Hodná holka, která se poznenáhlu v manželství promění v zoufalou "bojavou" myšku. Ty většinu doby trávíš ve strachu - co kdyby... Jen abys něco neprovedla, jen aby ON se nezlobil, aby bylo doma všechno v pořádku, aby tě měl rád... Bojíš se i na některé věci zeptat, jiné se bojíš říct... Víš, ohledně tvého manžela - vzpomeň si, jaká jsi byla, když jste spolu začali chodit. V době, kdy tě získával, kdy jsi byla dobývána... To se snažil on, kdežto teď se snažíš jen ty. Musíš si uvědomit, že tenkrát se zamiloval do příjemné a jistě suverenní dívky, ne bázlivé a ustrašené ženské, která se snaží už v předstihu vyčíst každé jeho přání...
Myslíš, že mu to může imponovat? Že má důvod si tě nějak předcházet? Pochop, že všechno je v tvých rukách. Jestli chceš ještě svoje manželství udržet, jestli chceš, aby si povídal s tebou a ne s "kamarádkou", musíš se změnit ty! Asi se budeš ptát jak. Je toho hodně, ale to bych potřebovala vědět o tobě víc... Tak zatím jen pár bodů, věřím, že jsem se dost trefila:
zaprvé: neměj bolestínský hlas - zkus se poslouchat: není v tvém hlase smutek, strach? Zkoušej to třebas když budeš sama, v koupelně - něco říkat nahlas a poslouchat se. Uvědom si, že už to působí nepříjemně... Představ si, že bys měla v kanceláři spolupracovnici, která by takhle mluvila... Buď příjemná, milá, ale ne vlezlá. Když si nebudeš vědět rady, představ si přesně takovou "cizí" ženskou - jak bys na ni reagovala sama...
zadruhé: nauč se rozhodovat i za rodinu - nebát se vymyslet něco, dát to "na program dne" a klidně a mírně si to obhájit! Dám ti příklad: co takhle připravit nějaký výlet pro vás tři? A až budeš mít vše promyšlené, tak to prosadit. Ovšem nesmíš si to naplánovat na termín, o kterém bys předem mohla počítat, že se mu to nebude hodit... A vydrž, asertivně si pak svůj návrh prosazuj, když bude proti, tak klidně a mírně vyžaduj vysvětlení, zdůvodnění. Čímž chci říct, že se nesmíš bát být rovnocenným partnerem!
zatřetí: pravděpodobně spolu asi doma moc nemluvíte. I to se musí změnit. Chovej se k němu jako k prima kamarádovi, kolegovi, třebas si přes den připrav nějaké téma, něco, co by ho mohlo zajímat. A když děláš to účetnictví - ptej se ho i na pracovní problematiku, na to, co dělá... Snaž se ho pozvolně přimět zase ke komunikaci...
začtvrté: neboj se ho pověřit i nějakými drobnými úkoly pro vás, pro domácnost, pro synka. Něco určitě zvládne vyřídit... Zapoj ho, čím víc budete mít společného, tím víc spolu budete mít o čem hovořit!
zapáté: v žádném případě se nebav o té ženské!!
Tak, to by zatím stačilo, (když tak ti příště připíšu další) rozhodně mi odepiš, co je nového...
P.S. A ohledně toho průšvihu s pojištěním! Panebože, copak jsi nějaké peníze ukradla, utratila za sebe? Ano, udělala jsi chybu, ale to se stane, tak proč z toho dělat důvod k rozvratu rodiny, k nedůvěře! Tady vidíš, co zavinil tvůj strach - kdybys mu to řekla hned, tak by sice asi byla bouřka, ale rozhodně ne tohle ledové období...
On má doma zaběhlej stereotyp, kterej ho už nebaví, všechno, včetně tebe, je okoukaný, nikde ve výhledu žádný vzrůšo, žádnej impulz...
Pomůže něco novýho - společnýho. Chata, chalupa, ... tak nějak.
Určitě ne teď nový mimino!
On teď sám dost možná dělá něco, co by neměl, a ví to (narážím na tu ženskou). Jenže lehčí, než přiznat si, že dělá něco blbě, je rýpat se ve "vroubku", který máš u něj ty. Tím odvádí pozornost od svého jednání, což je otřesně srabské. Ber to tak: nenech se vydeptat. Jestli bude chtít od tebe odejít, udělá to stejně, pojištění nepojištění. A zase na druhou stranu - kdyby ti chtel odpustit, taky to klidne udela - lidi si odpousteji i horsi veci, nez je tohle, i kdyz by nemeli. Hlavně odhod vsechny pocity provineni a ukaz mu, ze s tebou nebude manipulovat.
Zeptám se tě - jak jsi na ni přišla ?
Jedinou záchranu vidím v tom, že Zuzka nastoupí do práce. Začne si vážit sama sebe, protože zjistí, že ostatní se k ní chovají jako k rovnocennému partnerovi a né jako k rohožce. Pak možná zjistí, že svého despotického manžela zas až tak moc nemiluje, že by si od něj nechala všechno líbit.
Všechno je to jen o ztraceném sebevědomí, a o tom, že její manžel toho zneužívá.
Jinak taky vidím to účetnictví jen jako zástupný problém a těžko říct, jestli tuhle "výmluvu" manžel nasadil kvůli vlastnímu černýmu svědomí z té cizí dámy anebo je prostě jenom celkově nabroušenej a hledá hnidy kvůli té ponorce po osmi letech a to účetnictví mohl být jen vítaný ventil jak "odfouknout nasupení".
Každopádně mi ale přijde, že otec by se rozhodně měl trochu víc než popisuješ starat o sedmiletého syna. Co je to za tátu, když (jak popisuješ) se o kluka prakticky staráš sama? To má manžel snad pocit že sedmiletýmu klukovi ke štěstí stačí tatínkovy peníze? Kdypak si byl otec se synkem třeba naposledy zakopat fotbálek nebo vzal kluka, co já vím, na výstavu letadýlek nebo na ryby?
Můj pán a vládce podniká už patnáct let, jsme spolu skoro dvaadvacet, já jsem doma šestnáct let a pohoda. A stereoptyp, co to proboha je? Já nevím, je to pořád dokola - my ženský (z velký většiny) prostě tomu chlapovi podřídíme všechno a to jak jsme žily "před ním" zapomeneme. A to je ta první chyba. Pak už to jede pěkně fofrem dolů... Není potřeba, aby šla Zuzka do práce, když jim to takhle vyhovuje, ale musí si žít svůj život a ne ho ztrácet věčným čekáním a strachem. Ale co bych opakovala to, co už napsala Daniela. 
Udělat, ale ne jako služka, jako partner. Dělat musej oba.
Furt si myslím (a i z vlastní zkušenosti mentálně nevyzrálýho a zásadní životní hodnoty nechápajícího manžela), že jeho to prostě a jednoduše doma u televize a na spořádaných rodinných procházkách nebaví.
Jako chlap, coby hmotnej zajišťovatel rodiny funguje von zřejmě dobře, "... nosím prachy, nevožírám se, nemlátím tě, třikrát v týdnu tě vojedu, co bys teda ještě chtěla?..."
Dost pochybuju, že by nějaký umělý vzbuzení žárlivosti pomohlo.
Upřímně řečeno, jestli to takhle u Vás vygradovalo, hbitě bych si našla práci, trocha nejistoty ho také nezabije. Ono jestli Tě má doma jistou a pěkně naučenou tak, že se mu až bojíš říci co se Ti stalo a jak jsi to vlastně pořešila, tak to už je fakt na zamyšlení, ale hlavně pro Tebe. Sama jsem kdysi došla k závěru, že doma se na něco zbytečně moc ptát nemáš, je lepší si vše pořádně rozmyslet a pak to oznámit správně silným a sebejistým hlasem. Jakože tak a ne jinak!!!
Kdysi dávno jsem zjistila, že mi můj velký syn lže v takových hloupostech, tak jsem na něj uhodila, že chci aby z něj vyrostl korektní člověk, tak proč do prčic lže v takových kravinách a on mi povídá, protože Ty vždycky řádíš jak černá ruka, takhle je to prostě jednodušší a já mám klid. Děsně mě to dopálilo, říkala jsem mu, že je jedno jak já reaguju, ale on se musí chovat férově a na rovinu, aby si sám sebe mohl vážit. Pak jsem nad tím přemýšlela a soudila, že má vlastně pravdu a poté jsem se pokaždé kontrolovala, abych nereagovala zbytečně přehnaně.
Ale fakt, že jsi pak měla hrůzu z jeho reakce, je vpodstatě JEHO CHYBA! Zřejmě reaguje tak neadekvátně, (řev, výčitky, poučky, nekonečné přednášky, obviňování...?!), že nebylo v tvých silách, mu o své chybce říct. Pokud by se choval přiměřeně, (chvíli lamentoval a pak uznal, že co se stalo, stalo se, finanční újmu přežijete a ty už stejnou odbornou chybu neuděláš), tak bys mu to vklidu oznámila.
Peskovat svou ženu za nějaké "provinění" jakoby byla malé dítě, které je třeba vychovávat, jakoby si muž myslel: "Když neudělám děsivou scénu, bude mi má žena prostřednictvím účetnictví dál škodit," to je přece očividný nesmysl.
Takhle nějak bych mu to vysvětlila, aby se už problém s jeho sociálním pojištěním smetl ze stolu a dál nezasahoval do vašich vztahů...
To je o tom, jak to mají ti dva mezi sebou a jestli má on pocit, že ji živí, tak je to problém jich obou a ne jen toho chlapa. Toť můj názor.