V poslední době se rozmohl na mnoha pracovištích určitý fenomén - nazvala bych ho "dvorní psycholog". Zaměstnavatel při úvahách, koho povýšit či ponížit, jeho služby využívá. Obdobně také, když si někdo ve vedení neví rady s podřízeným, tak ho pošle k psychologovi v očekávání, že ten mu sdělí nějaký tajný kód, jak dotyčného "přimět", aby dělal to, co se po něm žádá (a obvykle nejde o plnění pracovních úkonů).
Dokonce jsou tací, co k dvornímu psychologovi chodí pravidelně na jakési konzultace - jsou to hlavně různí ředitelé a výše postavení zaměstnanci, kteří tam zřejmě dostávají jakési manažerské rady. Ačkoli jsem tam nikdy nebyla, něco tuším a hlavně hodně se toho doslechnu... Jinými slovy, rozhodně taková schůzka s "dvorním psychologem" není nějaké katarzní sezení. Naopak se mi zdá, že cokoli tam člověk na sebe řekne, může být (a často i je) použito proti němu. A taky je to často vyzvoněno po celém pracovišti. Z právního hlediska si nejsem moc jistá tím, zda je to úplně košer.
Dokázala bych ještě pochopit, kdyby sezení s psychologem spočívalo např. na určitých výkonostních nebo případně osobnostních testech. Ale vím, že se při sezeních často kladou otázky, které člověk může považovat za velmi osobní (rodinné a bytové poměry, zdravotní stav, vztah k drogám, apod.).
Tady si říkám, jestli lze vůbec někoho donutit mluvit pravdu nebo naopak postihovat za nepravdivá sdělení. Zvlášť, když jsou mu pak v momentě "neposlušnosti" či jakéhokoli konfliktu vmetena do tváře s tím, že "to je pochopitelné, že jsi takový, protože jsi prostřední ze sourozenců a v mládí jsi fetoval". Ostatně - kdyby se někdo fakt přiznal, že bere drogy, to bych ho považovala přímo za cvoka.
No, ono by to asi všechno bylo OK, kdyby ovšem ti zodpovědní dokázali držet jazyk za zuby, že. Jenže - ti ve vedení se všechny výsledky (už z logiky věci) dozvědět musí, aby mohli svou funkci vykonávat.
¨
A nějaké iluze o lidské mlčenlivosti - zvlášť jde-li o informace a závěry svým způsobem pikantní - si opravdu nedělám. Dřív jsem to moc neřešila, ale nedávno jsem četla rozhovor s jedním psychologem, který na podobný dotaz odpověděl ve smyslu, že zaměstnavatel prostřednictvím svého psychologa prý má právo klást i zcela osobní otázky - protože přece má zodpovědnost za výběr a strukturu zaměstnanců...
Nadzvedlo mě to trochu ze židle, ale holt je to taky názor.
do jaké míry je vhodné svěřovat své soukromé údaje zaměstnavateli;
co dělat, když zjistíte, že něco z toho proniklo na veřejnost;
případně další vaše názory na tuto záležitost.
.
A pokud by si výslovně sdělil, že si nepřeješ, informace o sobě sdělovat 3tí osobě....?????
A pak také pokud cítíš, že je to zneužitelné, tak není boha, který by Tě donutil odpovědět na všechny položené otázky ne? A nebo tam vůbec jít, nebo je to povinnost??? Nic takového v práci nemáme, tak nevím.
2. zaměstnavateli bych sdělila pouze základní údaje související s mým zaměstnáním, nebo skutečnostmi, které ho nějak ovlivňují, čím míň ví, tím lépe a pokud o Tobě shání iformace sám a ještě přes psychologa, tak mi připadá, že ho asi nejspíš potřebuje sám.
3. §2 bod 9 o tom jasně hovoří a porušení tohoto Etického kodexu je na stížnost do České lékařské komory, kam jinam nevím, nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala.
Taky jsem byl asi před 5ti lety zaměstnavatelem vyslanej na takový třídenní výjezdní psycho. Tři zasra*ý, zapařený, dementní psycholožky a jedna vedoucí kádrovýho oddělení (pardon, teď se u nás říká oddělení lidských zdrojů) nás tam pozorovaly ve dne v noci, myslím, že měly kamery i na pisoárech. Psali jsme testy, ve skupinách se radili, jak si budem počínat na Měsíci po přežitý havárii kosm lodi, pak zase, jestli si vezmeme do pralesa raději kudlu nebo raději flašku rumu..... Dokonce se těm KRÁVÁM povedlo některé slabší nátury tak vzrušit, že např. Ing. Martina Hájková se tam rozplakala a nebyla k utišení. No prostě - jedna velká srandovní prd*l!!!!!
Upřímně nijak moc nechápu, proč by mělo zaměstnavatele zajímat víc věcí než se mých pracovních schopností týká, pokud samozřejmě nedělám nějaké neschůdné komplikace v zaměstnání. Podle mě je to zásah do soukromí a na to nemá nikdo právo zkoumat jakkoliv můj život a nebo mou minulost. Domnívám se, že ty konzultace je snad možné i odmítnout, nebo je tato konzultace s prácovým psychologem povinná? To bych raději hbitě změnila změstnání, proč bych měla pracovat za takovýchto podmínek?!?!
Dříve na vesnicích se takovým lidem říkalo "drbny", měli nějakou zvláštní schopnost vědět a zjišťovat o každým všechno, vše si pamtovat a kombinovat, většinou to byli lidé nevalného charakteru.
Psychologům a psychiatrům říkám souhrnně "Mozkošťourači", a zaplať Bůh, jsem se bez jejich služeb dosud obešla.
Takže co ? žádnému podnikovému psychologovi nepřiznat nic, co by sám nevěděl, a zatloukat, zatloukat, zatloukat...
Možná, že rozhovor s psychologem bych ustála, aniž bych na sebe práskla to, co nechci, ale ta skupinová terapie, to bylo fakt peklo.
Docela by mě zajímalo, jestli na to ten šéf měl vůbec právo.
