Možná se to nebude každýmu líbit, možná, že s tím ti, co mě znají, nebudou souhlasit, ale je to prostě tak, tak proč to neříct. Jsem celkem šikovnej, rozumnej a je toho ještě mnohem víc, vo čem se u mě dá bez nadsázky a nejmenšího uzardění říct, že v tom mám hodně blízko k všeobecně uznanému označení významu slova ideál.
Co sem tak během doby na sobě vypozoroval, ale minimálně stejně velkej je bohužel i počet věcí, ve kterých vůbec nevynikám, nic o nich nevím, nerozumím jim a nebo je neumím. Mezi ty posledně zmíněný jednoznačně patří – proč bych to nepřiznal – N A K U P O V Á N Í. Povím vám teď, jak jsem kupoval VSTUPENKU NA HOKEJ ČSSR- SSSR a taky trochu o tehdejší politické situaci v zemi, v naší vesnici a ještě malinko i o hokeji: Když Rudí hoši ze Sparty s Kvašňákem, Jurkaninem, Maškem a Bohoušem Veselým vykopali opět po roční přestávce zase titul ligovýho mistra a stali se tak na dlouhou dobu posledním českým fotbalovým mistrem v bývalém Československu, bylo to krátce po tom, co hrdý Albion konečně získal zlatou sošku bohyně Niké na příští čtyři roky do úschovy. A tam někde, na mistrovství světa, při zápase Kanárků s mužstvem Černé perly - Eusébio da Silva Ferreiry v základní skupině, ze které – jaká hrůza - Kanárci vůbec nepostoupili, se ve mně ten sportovní duch fanouška probudil.
Od té doby jsem začal sledovat všechny sporty v televizi i rozhlasu, číst zadní stranu deníku Práce, který jsme odebírali doma, později pak Lidové demokracie, ke které jsme se čirou náhodou dostali po několika letech tak, že nám známá pošťačka prozradila, že se právě uvolnil JEDEN výtisk u nich na poště, protože zemřel pán, co jej odebíral. Né, vůbec jste se nepřehlédli VY mladí, co jste tu povedenou dobu nezažili. Všechny celostátní noviny mimo Rudého práva měli daný NEPŘEKROČITELNÝ limit a tak spiklenci, co si nechtěli umazat ruce od rudé barvy ( krve nevinných obětí bolševického budování komunismu ) tj. dnešního Práva, si museli pěkně počkat ve frontě, až někdo zemře.
Bylo to vlastně veliké štěstí, že se ten fanouškovský duch ve mně probudil právě včas. Protože ZOH v Grenoblu ´68 byly co nevidět a tím pádem i památný hokejový zápas 5:4 s Rusama, který bych fakt nerad neměl dneska ve své paměti. Ta zdvižená hokejka pana Golonky, co s ní pak v eufórii mlátí o led, když klouže po břiše na konci zápasu, je nezapomenutelná. A pak následovaly stejně dramatické zápasy ve Stokholmu v ´69 po okupaci ( osvobození od kontrarevoluce ) spřátelenými vojsky Waršavské smlouvy v srpnu ´68. Tu závorku jsem tam přidal podle toho, jaký máte kdo světový názor na tyhle události. Aby si každý mohl vybrat a nemusel tak tohle povedený vyprávění předčasně – čistě z ideologickýho důvodu – opustit, což by bylo nepochybně chybný rozhodnutí …
Ať už si myslíme o důvodech „globálního oteplování Země“ či lépe globálních klimatických změn cokoliv - jestli to je fakt, či je to jenom módní spekulace velké části vědeckých autorit (podporovaná tzv. ekologickými organizacemi, placenými bůhví kým), založená na pyšném předpokladu mnoha jedinců o nezpochybnitelném vlivu lidské činnosti na naši planetu co se počasí týká (podepřenou ovšem statisticky příliš krátkou číselnou řadou měření a pozorování na náhodně vybraných, pro lidi přístupných výhodných místech, která podle mě asi nemohou objektivně dodat potřebné informace pro seriozní analýzu, jak to je dovopravdy) - nevyvratitelným zůstává, že za mých dětských let mrzlo celou zimu. A sníh byl taky pořád, protože jsme ho museli skoro neustále z ledu na rybníce odhrabávat a byla to někdy pořádná fuška.
Tenkrát jsme měli u nás ve vsi každou zimu postavené mantinely na rybníce uprostřed vesnice na návsi a náš hokejovej tým byl vyhlášenej po celým okrese. A všechno domácí borci a odchovanci. Jednou dvakrát za zimu - jako vrchol sezóny - se hrál přátelskej mač s „Městem“, vlastně místní derby. Horažďovice hrály o třídu, možná o dvě výš nad okresním přeborem, ale tyhle zápasy nikdy neměly jasného vítěze. Celá vesnice povzbuzovala a i krmení v kravíně v tu dobu muselo počkat …
Jednou, ke konci zápasu, vjel soupeřův útočník – podle nás, místních diváků, schválně - do našeho brankáře a zranil ho na hlavě. Brankářský přilby s drátěnou síťkou na obličeji v tý době totiž čekaly ještě pěknejch pár let na svůj objev. Rozhodčí musel preventivně zápas ukončit o pár minut dřív, aby předešel veřejnýmu lynči nejdřív zmíněnýho útočníka, ale zanedlouho pak i jeho mámy, co ho bránila a posléze i celého hokejového mužstva, urychleně opouštějícího autobusem místo děje stylem „vítr z hor“. A to přitom určitě ještě nikdo z přítomných neměl nejmenší ponětí o tom, že zmínku o tomto specifickém stylu ústupu už právě někde objevili v dřevěné bedně pánové Dr. Velebný – Hedvábný, Šebánek a Svěrák kdesi v Liptákově. Tak, takové to tehdy bývaly u nás v Tejnici, na rybníce Dolejšáku, zápasy …
Když jsem se konečně, přes výuční list a tedy znalost ( jako jediný ze třídy ) jména předsedy naší vlády – soudruha Štrougala - propracoval na strojní průmyslovku, dostali jsme za třídního doslova sportovního fanatika. Hned na začátku školního roku se před námi vytasil s dokonalým seznamem všech zajímavých a důležitých zápasů, co se hokeje a fotbalu týká, na celej školní rok. Aby tak mohl správně prokombinovat nejlepší termíny na odborné exkurze do průmyslových podniků, na veletrhy a případně i kulturní, společensky angažované výstavy, čehož se dalo zároveň i kupodivu využít pro návštěvu sportovních utkání, zejména státní reprezentace …
A tak jsem se jednoho zimního dne ocitnul v podvečer v Praze před Sportovní halou. Pravidlo znělo, že po exkurzi má každý volný program až do půl hodiny po skončení sportovního klání, které se - čistě náhodou v ten den, poblíž zaparkovaného autobusu - hrálo. U zápasů, o něž byl velký zájem a vstupenek bylo málo, měl třídní vždycky nějakým způsobem dopředu vstupenku pro sebe z předprodeje zajištěnou a tak sehnat si ji před zápasem bylo jen a jen na každém z nás.
Pro našeho třídního to byl zároveň test důvtipu a inteligence každého jednotlivce, jak je kdo vynalézavý a šikovný. To mělo přímou souvislost na jeho rozhodování, na jakou stranu se přikloní v případě, že vaše průměrná známka před klasifikací z některého jeho předmětu byla mezi. Protože třídní v autobuse po zápase ještě namátkově s námi probíral právě odehraný zápas, lehce zjistil, že to nedej bože někoho snad dokonce ani nezajímalo a nebyl tam nebo se tam nedokázal dostat. Takže, lhát a vymýšlet si se nikomu rozhodně nevyplatilo. Přistižený student by to pak neměl během roku vůbec lehlé a tak se stali sportovními fanoušky i dříve absolutní ignoranti na tento chlapský druh zábavy.
Hokej našich s Rusama začínal už za 20 minut a já byl ještě pořád před halou. A nikde už ani noha. Nešťastně jsem vyhlížel překupníky, kteří tu přece někde – alespoň jeden – musí nabízet ty černý předražený vstupenky, ale nikde nikdo. Tak už je vyprodali i oni. A najednou, ze vzdáleného rohu napříč přes venkovní plochu, přichází stejně mladej kluk jako já. Srdce se mi rozbušilo očekáváním. Snad to je vekslák s alespoň dvěma vstupenkama.
Ještě ani nedošel a už jsem na něj vystartoval, jestli nemá volný dva lístky na hokej na dnešek. Má! A za kolik byly? – pokračuju v rychlém výslechu. „Za osmdesát jeden,“ odpovídá kluk.„Za 180, bereš?“ - neztrácím aktivitu, hraju nátlakovou hru.„Za voba?“, ptá se zkoumavým hlasem.„Né ! ! !“ „Za jeden, samo, ale chci dva. Ještě pro kámoše,“ nepřestávám dotírat.„Tak jo,“ slyším, když vyndává dvě takto oceněné vstupenky.Podávám mu 4 kila a říkám – „to nech bejt,“ když se šacuje, aby mi vrátil nazpátek.
Díky mému aktivnímu přístupu je cesta na zápas volná ani ne za 5 minut po našem setkání. Tak se s těma vekslákama tady v Praze obchoduje jedna báseň, pochvaluju si. Ještě, že se tu objevil. Kluk urychleně odchází, ještě se otáčí a já mu kynu na pozdrav. Díky, máš to u mě. Přichází kolega, spolužák, co vyhlížel podobného spasitele pár desítek metrů opodál. Z dálky viděl uzavíraný obchod a tak se jenom ujišťuje – „máš dvě ?“ „Jó, mám, jedna za dvě kila. Možná chtěl víc, ale nakonec mu stačily,“ dodávám přesvědčivě. Oba si kontrolujeme své lístky. Jsou skutečně na dnešní zápas, všechno je v pořádku. Nenapálil nás. Sedíme až pod střechou, v rohu, možná třetina plochy je špatně vidět. U bližšího mantinelu a taky některé rohy. Hokej je děsná řežba. Na mužstva ze spřátelených socialistických zemí něco neuvěřitelnýho. Prohráváme o gól a led je zasypanej vodpadkama. Když hrajou hymnu vítězům, píská celá hala. Tak, že není vůbec nic slyšet. Moc zajímavej zážitek!
Doma to vyprávím a světe div se, NIC Z TOHO v televizním vysílání nebylo ! Žádný zběsilý rvačky, jenom vyloučení, žádnej pískot při hymně! Netušil jsem, že má Československá televize už tak dokonalý mikrofony, co snímají jenom ten společensky vhodnej zvuk a hluk nepřijatelnej, jako je nevkusný pískot při hymně SSSR, není vůbec zaregistrovanej… To sou věci. Inu, je vidět, že je VTR (vědeckotechnická revoluce), řekněme tak v r. 1975, v plným proudu …
Po nějakým čase si uvědomuju, co jsem to vlastně za vola, že jsem dal takový prachy za ty vstupenky. Ten – mnou považovanej vekslák – přece nevěřícně koukal, když jsem mu k těm osmi pětkám přidal ještě kilo a zaokrouhlil to rovnou na kila dvě za jednu. Vždyť von tam nepřešlapoval a nenabízel je jako překupník. On ke mně spěchal, protože se jich potřeboval z ňákýho důvodu zbavit a byl vděčnej, že našel kupce. Možná by je dal i se slevou, za šedesát nebo i padesát za jednu. A já mu místo smlouvání nabíd´ rovnou víc jak dvojnásobek. Ještě, že to neví spolužák. Ten by mně dal…Nojo, vesnickej ve velkoměstě … ale co, mohlo to dopadnout i hůř …
Není nad to, když má člověk obchodního ducha v krvi, není-liž pravda?
Toulavej, Plzeň
Teď se nafouká umělý sníh..a jede se.
toulavej, u které takzvané ekologické organizace máš problém najít, kdo je platí? fakt klidně řekni (a kdokoli, vážně!) a pomůžu najít, koneckonců to je na chviličku, pár kliknutí. ony ty organizace to šikovně schovávají třeba až na konec výročních zpráv, který sice zveřejní, ale člověk by musel jít na jejich stránky a tak... a to zabere fůru času, aspoň tak dvě minuty. to je blbý, no. ale dá se to napravit. stačí říct.
já fakt nechci naznačit, že bys byl nedejbože línej to aspoň zkusit najít. no a už vůbec ne, že bys to třeba vědět vlastně ani nechtěl, no fuj, a jen chtěl kydat špínu, kdeže. ono to "ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno" zmodernizovaný do "bůhvíkdo je platí" a používaný v jakýmkoli kontextu, jen když se podaří, je eklhaft. a to bys určitě neudělal, viď že ne.
tak když do googlu zadáš jméno nějaké té takzvané ekologické organizace, nejspíš najdeš její webový stránky, a na nich loga sponzorů. komplet seznam dárců a dalších finančních zdrojů bude v té výročce, co taky bývá na webu. anebo najdeš přinejmenším kontaktní údaje a oni ti to pošlou, pokud by to třeba nestihli za konkrétní období ještě zveřejnit na netu. a kdyby to fakt nešlo, stačí říct...
ale jinak hezký čtení. bylo by i bez toho Kartága.
Pokud jde o financování a výroční zprávu – poslední za rok 2005, vydaná v červenci 2006 má v údajích příjmů ODHAD u těch největších částek. I kdybych to přehlédl, SERIÓZNÍ sdružení by ten odhad mohlo za 16 měsíců od konce roku 2005 snad doplnit. To nesvědčí o seriózním jednání. Taková výroční zpráva je opravdu pro srandu, nemyslíš ? Naopak to potvrzuje jejich NESERIÓZNOST.
Ale já nebudu mailovat Dětem o doplnění informací, jak bys mně jistě doporučila. Mám důležitější věci na práci. A tak na mém názoru o těchto ekoteroristech se nic nezměnilo, ani na tom financování. Že občas zachrání pár žab – i komunisté udělali občas užitečnou věc, třeba metro.
Já znám tragédii obchvatu Plzně, na které mají tyhle děti Děti svou nesmazatelnou zásluhu.
Na jejich stránkách je třeba zajímavá info, jak se jim podařilo překazit na několika místech stavbu PODZEMNÍCH garáží. Rozumný člověk by si řekl, že auta, co byla na povrchu, by teď mohla nahradit zeleň. Děti přemýšleli jinak . . .
Děti jsou proti otevírání nových např. kamenolomů, neboť by se tím změnil ráz krajiny, její panorama. Zabránili kdesi budování stožárů pro mobilní operátory, ačkoliv každý z těch dětí Dětí má doma mobily aspoň dva a pravidelně je často obnovuje, takže zvyšuje plýtvání energií a zároveň i odpad. Stavba stožárů větrných elektráren s 3x dražším provozem, jim nevadí. Myslí si snad, že poručí větru, aby foukal, když to potřebujeme ? Biomasa – další hit. Její pěstování NIČÍ přírodu intenzivním hnojením a opět min. 2x dražší.
Tahle diskuse by byla na několik samostatných článků na Kudlanku. Bohužel dál už nemám čas . . .
Nepotřebuji zničit Kartágo, u přemýšlivých lidí se tzv. ekologické organizace znemožňují téměř denně. Neraduji se z toho, vážně. Naopak, je mně to moc líto. Zřejmě k nim máš blízko, tak můžem dát někdy ještě řeč. A jestli se Ti mé povídání fakt líbilo, jsem rád.
