Ahoj Danielo, kudlanky, kudlánci - moc prosím, poraďte. Mám kamaráda. Před pár měsíci se seznámil se slečnou, po měsíci se k ní odstěhoval a najednou je to v pytli. Nepoznávám ho. A trápí mě, jak vrátit zpátky toho fajn chlapa, přátelskýho, příjemnýho, pozornýho...

Chlapa, se kterým se dalo povídat o všem, se kterým mi bylo dobře - místo současnýho morouse, věčně napruženýho, na kterýho aby se člověk bál promluvit a ze kterýho jsou jeho kamarádi najednou zaskočení...

     Bude to delší, tak se dopředu omlouvám, ale nechci vynechat nic, co by mohlo být důležité.

     My jsme totiž před tím byli spolu… Já blbec se zamilovala, on to nikdy tak vážně nebral - spal se mnou nejspíš jen proto, že si tak řešil krizi ve svým tehdejším vztahu (ovšem to, že s někým žil, mi řekl až po odchodu od té tehdejší přítelkyně). A když potkal tuhle slečnu, zamiloval se do ní a mně nechal, ať se s tím nějak poperu. Budiž. To, že mi tak vyfoukla chlapa, za a se kterým bych šla ten světa kraj světa, to už je teď jedno, protože všecko přebolí, snad jednou i tohle. Jenže z něj je najednou někdo úplně jiný. A i když jsem ve své opatrnosti, abych někomu nekřivdila, odmítala myšlenku, že to způsobila tahle slečna - říkala jsem si, jsem leda žárlivá a sakra přece mu přeju, aby byl spokojený a šťastný - najednou jsem podobné komentáře začala slyšet i od dalších lidí, kteří ho znají (a kteří nevědí, že mezi náma kdy co bylo).  

     Jen na vysvětlenou - od začátku jsem se opravdu snažila být k ní přátelská, milá, nijak nepříjemná. Tím začátkem myslím moment, kdy jsem ji poprvé viděla - dřív než on. A proč "snažila": protože v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že ti dva se potkají, mě přepadl nevysvětlitelný strach a nedůvěra. Já jsem ale ten typ, co nějakou (racionálně) bezdůvodnou nedůvěru a antipatie vůči komukoli nepěstuje, potlačila jsem to tedy v sobě. Protože je to přece taková fajn holka, že - a přece mi nic neudělala... Když se ti dva pak opravdu dali dohromady, říkala jsem si: aha, tak to byl ten strach, to, že k ní odejde, nějak jsem to asi předvídala. Už kolikrát jsem se přistihla, že si přeju, aby prostě nebyla. A tak se k ní chovám "nijak" - žádné nepřátelství, ale ani sladké úsměvy a přátelské povídání. 

     Časem jsem pochopila, že ode mě čekal, že jeho všudypřítomný doprovod budu vítat s úsměvem a radostí a budu dělat jakoby nic, protože - on jí o mně prostě neřekl. A nechce říct. A mně po jednom docela strašidelném víkendu, který jsem holt nějak přečkala i v její přítomnosti, přijel vynadat, že jí prý ani ahoj neřeknu (není pravda, i když z toho jejího podání ruky je mi divně ještě teď - však víte, taková ta "leklá ryba", brrr), ona že přece za nic nemůže a chudák neví, proč.  Fajn, ale to, že ona neví proč, je jeho rozhodnutí, je to jeho nedůvěra vůči ní (nebo nedůvěra vzájemná?), že není schopný být upřímný. Říct pravdu, mít čisto. Do háje, ale na neupřímnosti se přece nedá stavět, bojím se o něj, že se mu to sesype... Jenže já jsem teď v roli toho, kdo to jeho nově nabyté štěstí prý ohrožuje, on je přece teď konečně po letech spokojený, a když se objevím v jeho blízkosti, jsem prý živá výčitka (co??? ... ale asi tedy nějak zapracovalo svědomí, že to tak vidí) a kdyby náhodou někdo něco poznal, no to by byla tragédie.  

     Přitom jsem se tak těšila na ten víkend, kdy jsem sice věděla, že tam budou spolu, ale taky to, že ho tam tedy uvidím spokojeného, šťastného, v pohodě, protože pořád říkal, jak se teď má výborně. Že bude čas si konečně popovídat, strávit spolu pár příjemných chvil - i když "jen" jako kamarádi, že to bude bezva pár dní. Přijedu tam a říkám si - do, ehm, hvězdy, takhle rozhodně nevypadá spokojený člověk... Něco je špatně. Nevím co. Když jsem se později viděla se společnými známými, přišla na něj řeč - byli z jeho proměny taky dost překvapení, začali o tom sami od sebe. Myslela jsem si, že se ke mně chová divně, protože je na mě (pro svou vlastní slabost) naštvaný. Soukromé věci už jsem nijak rozebírat nechtěla, aby neměl pocit, že mu něco vyčítám nebo čert ví co, ale pracovním záležitostem se člověk nevyhne.

     A tak například když jsem za ním jednou v pauze přišla, abych ho co nejdiplomatičtěji a ne před ostatními upozornila, že v práci už opravdu přestřelil (v řeči směrované k lidem, kteří si ho platí, už to začalo zavánět arogancí, a na těch lidech už bylo docela vidět, že jim to vadí), odpálkoval mě tak, že jsem měla sto chutí se sbalit a odjet - a to jsem to rozhodně nepojala jako výtku, naokpak, jako nějakou zpětnou vazbu míněné přátelské "hele, bacha, tohle už by mohlo být přehnaný" a ještě s opatrným úvodem "prosím tě, tohle neber špatně a nechci nijak rýpat". Aniž by už věděl, co mu vlastně chci říct, už na ten úvod zareagoval: "No tak to nedělej."

     Kristova noho...  Jenže pak jsem zjistila, že podobně reagoval i na ostatní. Nejde přitom jen o vztahy k lidem, připadá mi že i ztrácí důležitost věci, ve kterých je dobrý a které pro něj byly to nejdůležitější. Ztrácí se přátelskost i profesionalita. A já už jsem z toho fakt zoufalá.

A co teď s tím?

Anežka  

Anežko, : Ráček

teda musela jsem se na to více soustředit,( možná proto , že už je pátek odpoledne ) !
Jinak teda moc nerozumím, je to kamarád a taky bývalý milec ??? A proč ti na něm pořád tak strašně záleží, protože si do něj pořád moc zamilovaná ???
Moje rada: Neřeš ho, ale vůbec ! Nemá to smysl ! Soustřeď se na sebe a svůj život a koníčky.
On se chová jak se chová a nemá povinnost se někomu ospravedlňovat !!

květen 11, 2007 14:55

no mela by Anezka : Jasmina

vice napsat jak jsou zavisli jeden na druhem v te praci.
Jestli napr. svou aroganci neprijde ona o klienty atd.V tom pripade ma do toho co mluvit,dnes taktne,zitra razne,pozitri ho servat a popozitri ho vyhodit

květen 11, 2007 14:58

Díky : Anežka

Ahoj všem, díky za všechny komentáře, zkusím něco upřesnit a trochu odpovědět na to, co píšete.

"Nechodili" jsme spolu, to možná vyplynulo z mírné redakční úpravy dopisu - prostě si skrze mě jen řešil nějaké krize ve svém tehdejším, už krachujícím, vztahu, "navenek" jsme byli vždycky jen kamarádi. Zamilovala jsem se, on to tak "vážně" nebral. O jeho tehdejší přítelkyni a o tom, že to není dobré, jsem jen tušila. Tehdy jsem čekala, jak to dopadne, dávala mu prostor, aby se sám rozhodl, co chce dál. (Inu, rozhodl se.) S tamtou slečnou teď žije "oficiálně". Pokud to jde, straním se jí - protože milá už na ni být neumím a hnusná být nechci, jelikož ona nic neví a já jí nic říkat nemíním. Proč si myslím, že by on přece jen měl: aspoň by zmizelo to napětí, co mezi námi je, bylo by čisto, žádná obava, že se "někdo něco dozví". Ale to je na něm.

Soudím podle té římské I., že to Kudlanka Daniela rozdělila na dvě části, a to hlavní asi nechala "napotom"... "Zapomenout" asi nejde a ani nechci (aspoň těch pár hezkých vzpomínek mám), a s tím, jak to nedopadlo, se snad pomalu srovnám. Jenže jsem doufala, že mi zbude aspoň kamarád, a najednou je to všechno hrozně divný a podobně rozpačití až málem vyděšení jsou z něho i další kamarádi. Nejsou to moji klienti, koho riskuje, ale jeho vlastní, já s ním jen okrajově spolupracuju. Ale je ve své profesi jeden z nejlepších, jeho znalosti a zkušenosti jsou obrovské, má výborný kredit. I kvůli sobě a dalším lidem, nejen kvůli němu, mě proto mrzí vidět, jak na to kašle. Ještě na podzim měl spoustu plánů, co založit, co nového spustit, co všechno dělat, i mě to nadchlo a začala jsem na tom pracovat. Najednou se ty plány rozplynuly, nějak se mu nechce, všechno to najednou není důležité... Když jsem mu teď domluvila bezva reklamu, aby zase dostal do povědomí lidí svoje jméno (i to bylo součástí těch "velkých plánů"), a říkala si, že toho třeba "nakopne" - nic, bez reakce. Tak si můžu vybrat, jestli ho to prostě nezajímá, nebo jen nemá čas se tím momentálně zabývat (ale ani dát vědět, že se třeba bude zabývat později...), anebo je na mě zase kdovíproč naštvaný a "nemluví" se mnou - čert ví.

Nehodlám nikoho "zachraňovat". Ať si se svým životem dělá, co chce. Respektuju, že si vybral ji, ale vůbec se nechci smiřít s tím, jak ho změnila. Když si dovolím být trochu sobecká, jde i o mě, o to, že tím, jak se změnil, vpodstatě znemožňuje další naši spolupráci, kterou přitom sám původně navrhl. Jde i o další lidi - kamarády, kterým dřív ochotně poradil, ale i jen tak si popovídal, a najednou nic, nepoznávají ho. Jde i o jeho kredit coby profesionála - řvala bych jak zvíře, když jen tak bezstarostně oznamuje, že ti lidi, co si ho platí, na něj budou muset pár hodin počkat, protože to nestíhá, abych pak zjistila, že důvodem bylo, že slečna musela zůstat dýl v práci (nemusím snad říkat, že na jejím místě bych ho naopak fofrem vyprovodila, ať už jede a ať lidi kvůli mě nečekají, protože coby dospělá svéprávná osoba si lístek na vlak umím koupit).

Jinými slovy, ať je šťastný a spokojený (pokud je, copak štěstí z lidí dělá tohle???), ale ať je to zase normální on, do háje... Chápu všechny vaše návrhy, ať na to kašlu, no když je někdo dost významnou součástí vašeho života na více rovinách, dost dobře to nejde. Potřeboval by nějaký kopanec, ale ten nevím jak zamířit... Nevím, jestli tu bude i to "pokračování" s číslem II, třeba to ještě něco ujasní.

květen 11, 2007 16:36

Chápu tě Anežko : wendy

ale nezlob se, za vším tím psaním o přístupu a chování k němu i ostatních lidí, že i ostatní to přesně tak jako ty vidí, za zmínkami o práci a že zachraňuješ kamaráda - za tím vším pro mě vyčnívá marná snaha a touha mít muže, kterého bys chtěla mít ty a ne ta druhá, mrcha. Chlapi bývají slaboši a závisláci a jestli s ním ta druhá takhle nějak cvičí a pustit ho nechce, tak zkrátka propuštěn nebude, i kdyby se znemožnil před celou EU. Já vím, taky mi bylo dlouho divné, proč nějaký muž nedal přednost ženě, tolerantní a pohodové, a zůstává se semetrikou. Zůstávají, protože už jsou takoví...

květen 11, 2007 17:07

hm, myslím, že v nadpisu Kudlanka přesně vystihla, oč jde... : bb

no a na to nejvíc zabírá čas (nechat ho plynout a věřit tomu kouzelníkovi, že to čase bude slábnout) a práce (něčím se hodně a často zaměstnat)
plus kapka vůle, poručit si - teď zavolám Martině, zajedu pro ni autem a sjedeme ke koním, pak si zajdeme na kafe a něco na zub, večer si dám sprchu, umyju si vlasy a až teprve pak budu myslet na to, jaký má dnes ON teplotu tlak rosný bod...nebo náladu
což tě bude zajímat přesně jen do té doby, dokud tě bude zajímat on, až tě zaujme někdo (třeba ty) víc, budeš se starat o něj (sebe)
tak se drž a vydrž, v domově důchodců už budeš jen vzpomínat

květen 12, 2007 16:32

ale no tak, : bb

to bys pak musela litovat celý svět ale hlavně, jsou to dvě různé věci, Anežka klidně může na telefonát té malé zareagovat a povídat si s ní, uklidnit ji, být její velkou kamarádkou, ale přitom se stejně musí vnitřně rozejít s otcem té holčičky
vůbec nevíme, o co jde, co vlastně se té malé přihodilo, táta jí cosi zakázal a ji to rozlítostnilo, to je strašně málo informací na jakékoli závěry a soudy
nevím nic o matce, ani jakou roli v jejím životě hraje Anežka a jakou tátova nová přítelkyně malé se může po Anežce zastesknout jako po milé tetě, no a když jí táta něco zakáže, tak tetě Anežce zavolá si postěžovat, to je přece normální a Anežka by z toho (v zájmu zachování klidu duše i mysli) neměla vyvozovat nic víc
pro Anežku je to ale můstek k odůvodnění si toho, že se opět zabývá bývalým (co se asi stalo, že byl tak vynervený, že malé cosi zakázal) - kdyby šlo opravdu jen o tu malou, promluví s ní, uklidní, zavolá jí zase druhý den, počká na ni před školou a promluví s ní pár slov, pošle jí smsky - podle věku dítěte
kdyby to pokračovalo a horšilo se to, malá byla vystresovaná apodl, spojí se Anežka s matkou, s prarodiči, nebo promluví s otcem (svým bývalým)
že by otec kdovíjak vyváděl a děcko trpělo zatím nevíme, a asi to nebude žádný netvor, když ho Anežka miluje, chce ho, s ním a jeho novou přítelkyní strávila i víkend

květen 13, 2007 23:53

Díky za další vzkazy a komentáře. : Anežka

Trochu se bojím, že to všechno vypadá trochu dramatičtěji, než jsem zamýšlela, i když v tom kontextu i "obyčejné" věci tak snadno vypadat můžou...
Samozřejmě holčina má maminku, rodiče se o výchovu dělí, i když jsou rozvedení, a máma je fajn ženská. Myslím, že on je (obecně) dobrý táta, netvor určitě ne! , ale poslední dobou často přestřelí. Ten zákaz vydaný na poslední chvíli se týkal setkání s kamarády, které on všechny zná, a byl odůvodněný takovou hloupostí, že si ti lidi mohli hlavy ukroutit (protože se ptali; znova: ráda bych uvěřila tomu, že si tu veškerou "divnost" namlouvám, ale udivené a nechápavé reakce těch lidí, kteří jsou zároveň i jeho přáteli, tyhle moje obavy rozprášily v mžiku). Samozřejmě jsem do toho uplakaného telefonu reagovala tak, jak popisujete - ano, vztek jsem měla, ale ten jsem si zakázala do toho telefonu ventilovat, holčinu uklidňovala a ještě večer jí zavolala zpátky, abychom vymyslely a domluvily náhradní program coby aspoň malou náplast na tu její bolístku. Nechci se jim plést do rodiny a rodičům do výchovy, úplně mimo ale zůstat nemůžu. Jak psala Wendy, nevykašlu se na ni. Ale i v tom jsem opatrná, připadá mi, že už i tady bruslím na hodně tenkém ledě, vím od ní, že rodiče se trochu divili, že se kamarádíme, když jsem o tolik starší a podobně. A to není mi úplně příjemné. (Ale mně nic neřekl ani jeden - znají mě oba - a já si nejsem jistá, jestli by nebylo nepatřičné, kdybych o tom zkusila začít sama.)

BB, on "kdovíjak nevyvádí", on jen dělá nepochopitelné pitomosti. Jeho starosti mu mileráda přenechávám, do momentu, než se stanou starostí mou; třeba proto, že si jen chci být jistá, že nějaké moje dlouhodobé úsilí nebude kvůli nějakému jeho hnutí mysli úplně na... na nic. A teď jsem si velmi nejistá. - A pak je tu jedna velká starost, kterou z hlavy nevyženu, ale na její projevení je dost času, až by bylo hodně zle. A tu si nechám v sobě a budu doufat, že se nevyplní. (Mám na mysli tu nedůvěru a nedobrý pocit z té slečny, a obavu, co bude, až to pro něj dopadne špatně. Ještě musím dodat, že když mi tehdy přijel říct, že se zamiloval a je někde jinde s někým jiným, napadaly mě dvě možnosti - tahle slečna a pak holka, co ho zná roky a o které vím, že ho mívala a snad ještě má hodně ráda. Moc jsem doufala, že je to ta druhá, které věřím a vím, že je to dobrý člověk. To jen dodávám na svou "obranu", já mu štěstí a spokojenost přeju, jen toho pitomého strachu se nezbavím.)

Jasmíno, ty nálady a divné chování bych si strašně ráda jen vymýšlela. Jenže když slyšíš tuhle naštvanou společnou známou, jak ji odbyl a neporadil a pořádně s ní nemluvil, támhle kamarádku, co je celá rozpačitá z jeho změny a moc neví, co na to říct, protože špatně mluvit nechce, a ještě odjinud dalšího člověka, co je překvapený tím, co je tohle za morouse, že o něm slyšel něco úplně jiného, pak jeho dceru, že se na ni zas namíchl kvůli pár slovům, naprosté blbosti (a ona už si to ani tak nebere, pokud jí táta ovšem neudělí nějaký výchovný zákaz) a tak dále... Tak pomalu uvěříš, že třeba až tak paranoidní nejseš. I kolega už v žertu začal kout dočista násilnické pikle, aby s tím, jak blbne, něco provedl.

Ten dopis do poradny Kudlanky měl pokračování, nevím, kdy se tady objeví, ale pokud se objeví, asi se budete všichni držet za hlavu, co to vyvádím. Tahle část byla takovým komickým úvodem do situace, ta druhá (menší) půlka dopisu je to, co jsem při psaní považovala za jádro pudla. Ale i když jsem se chtěla zeptat na něco jiného, než co je teď v titulku (a snad mi na to pak ještě odpovíte), je pravda, že vyrovnaná s jeho odchodem nejsem. A asi mi to ještě dlouho potrvá, ale jsem odhodlaná to zvládnout. Opravdu.

květen 14, 2007 02:17