Od ledna se díky novému zákonu nemusejí zoufalé a bezradné ženy alespoň pár dní bát svého tyrana. Už jich bylo kolem 250, těch, kteří museli na hodinu odejít. Každý případ posuzují policisté přímo na místě. Když zjistí v bytě domácí násilí, okamžitě agresora odvedou pryč. Vzít si s sebou může jen hygienické potřeby, nejvíc tisíc korun a oblečení na den.

Pro zbytek si může v nadcházejících čtyřiadvaceti hodinách dojít v doprovodu policie. Ač je to neuvěřitelné, je mezi agresory je i dvanáct žen…

 Přečtěte si další příspěvek (velmi zajímavý) na dané téma:

     DOMÁCÍ NÁSILÍ.... To máte těžký… Jsou ženský, který vědí co chtějí a jdou si za tím a to nejen ženský, ale i mužský, a pak máte takový, co něco urvou, jsou za to vděčný a drží se toho, jako to pověstný ho*no košile.     

     Ještě ve Stříbře k nám do výpočetního střediska nastoupila taková myška šedivá, jako operátorka. Čerstvě provdaná po střední škole (premiantka). Celá naštěstěná z toho svýho, ale za čas začala chodit se zlomenejma brejlema, občas s modřinou, jednou dokonce s vyvrtnutým palcem. Dělalo se na tři směny, a ona na noční přišla třeba už v osum večer, protože ten její si šel lehnout a chtěl mít doma klid.      

     No to nám začalo být divné a tak jsme na ni uhodili, co se děje. Neřekla, ale jedno MDŽ jsme ji připili a tak to z ní vylezlo. Manžel přijde pozdě večer domů, ona už třeba spí a on ji vzbudí, aby mu nachystala jídlo, musela u něj sedět dokud se nenajed a pro zpestření musela po něm vylízat talíř, když to neudělala, bylo zle, tak aby byl klid … To bylo něco pro nás, emancipované ženy. V té době se uvolnila podniková garsonka a tak jsme Lenku přemlouvali, ať jde od toho vola dokud nemaj děti, pak že se jí to moc nepovede a takovéhle zacházení si nesmí nechat líbit, protože to bude čím dál tím horší.      

     Myslíte, že šla za ředitelem, aby ji tu garsonku přidělil? Ne! Všechno jsem vyřídila místo ni, ředitel souhlasil; když zjistil, jak se věci mají a když jsme ji postavili před hotovou věc, tak čuměla jak pověstnej vůl na nový vrata, jako kdyby nerozuměla, co říkáme. (V tu ránu bych ji tou pěstí dala já sama.) Nakonec jsme sebrali partu techniků a jedno dopoledne, když ten její byl v práci, jsme ji přestěhovali. Po čase se chytla nějakého vdovce se dvěma holkama, ten ji sice nebil, ale když jsme s ním kolikrát v hospodě mluvili, tak z ní vodvázanej nijak nebyl. Ale holt se postarala o domácnost, o holky, měl vypráno, uklizeno, uvařeno, moh si dělat co chtěl, hlavně se moc nezdržoval doma, takže to takhle šlo.      

     Teď je zase ve svý garsonce sama, ale holky za ní chodí a to ji stačí.      

     Můžeš být krasavice, nebo premiantka, ale když jsi povahou šedá myš, tak tě ten kocour bude honit dokud tě nesežere, málo kdy se stane, že se myš pochlapí a postaví kocourovi a to je potom mazec. To už jsou takový povahy, bojí se a bojí se všeho – kam by šly, co by dělaly, co by na to řekli lidi atd. Pro nás je to nepochopitelné, pro ně zase naše rozhodnost a troufalost.     

     A obvykle když vyjedeš na ty, co terorizují, tak se ti sesypou a jsou jako beránci. Když jsme totiž Lenku přestěhovali, tak ji samozřejmě ten její chtěl zpátky a tak ji chodil vyhrožovat. Naštěstí se barák zamykal a byl na takový ten bzučák, takže se málokdy dostal nahoru před byt, ale párkrát se mu to povedlo. Tak jsme se domluvili a chodili jsme na střídačku k Lence spát. Jednou se tam objevil když jsem tam byla já - a někdo ho vpustil do baráku. Já jsem ranařka, takže jsem otevřela, když začal třískat do dveří, ubalila jsem mu takovou, že upad, pak jsem ho skopla ze schodů a řvala na celej barák, až partaje vylejzaly z bytu.      

     Víckrát se tam neukázal, tehdy na patře zrovna nějak nesvítilo světlo, takže jsme si pak říkali, že si myslel, že mu to udělala Lenka – když ji totiž měl venku potkat, tak přešel na druhý chodník. A to jsme byly obě  stejné postavy, akorát já nenosila brýle… 

     Je to v povaze, v genech nebo čert ví v čem.

     Ale abych nebyla jenom za hvězdu, tak taky prozradím zase můj úlet. Ještě mi nebylo padesát a na Barče – tam chodívají tancovat starší ročníky a vzala mě tam sousedka se svým přítelem, jsem se seznámila s klukem o dvacet let mladším. Byl to východňár, dělal tady na stavbě a byl ženatý, dvě malé děti. Nebavilo ho to s ostatníma na ubytovně a tak balil ženský, aby moh bydlet u nějaký. Pár jich tady takhle bylo zaháčkovaných… no a já si ho taky navetešila do garsonky. Nebyla jsem zamilovaná, ale ten sex, to bylo něco. Po čase jsem se seznámila s ostatníma „švédkama“ (tak nám říkali), byli tady dvacet dní a pak na deset odjížděli domů.      

     Jednou mi jedna z nich řekla, abych si dala pozor, že Michal hraje automaty, abych s ním nepřišla na buben. Tak jsem to na něj hned vybalila a chtěla vědět jak to je, i když všechno ukazovalo na to, že švédka má pravdu. Víte jak mě uchlácholil? Že to není on, že mají v partě ještě jednoho Michala a ten že hraje automaty, že ona měla políčeno na něj a tak se mu takhle mstí za to, že si nevybral jí.     

     Já věděla, že není něco v pořádku (automaty hrála většina), ale nechtěla jsem to řešit – dokud se rapidně neztenčilo moje konto v bance. To trvalo rok a pak jsem to rozčísla a vyhodila ho. Až po tom jsem se dozvěděla, co všechno dělal, když jsem byla na dovolený, kolikrát jsem ho založila, protože „nedostal celou výplatu“, „šéf neměl prachy“ a takové různé kecy… Ale věřím tomu, že kdyby mi to řekli ještě za doby, kdy jsme byli spolu, tak by mě zase nějak uchlácholil – protože jsem uchlácholena být chtěla.  Jenže - na to jsem přišla až potom.       

     Nemůžou být všichni lidi stejný, to by ten život byl strašně fádní a když slyšíte o nějakých takových příšernostech, tak je člověk rád za to, co žije on sám a je zase trochu víc spokojenější se svým údělem.

Zdena