Všeobecne si moje okolí myslí, že jsem ženská tvrdá a protože jsem schopná zatlouct hrebík do zdi aniž bych musela následne volat odborníka na vystavení nové, že snad ani neexistuje problém, který bych nezvládla. Tedy o tom je presvedcena hlavne ženská cást osazenstva naší malé vesnicky. Názory té druhé poloviny jsem ješte nemela odvahu zjištovat, protože jim vlastne fušuju do remesla, a jak znám pány tvorstva, nebude jejich mínení asi moc lichotivé...
Ovšem nikdo není dokonalý, a tak i já jsem zrejme nekde pochybila ve své „vláde železnou pestí“ všemu a všem kolem sebe. Zacalo to celkem nenápadne – moje pitbulka zacla stárnout. A jak ubíhaly mesíce a posléze i roky, delala si cím dál víc co chtela a kdy a jak chtela.
Povely jako „k noze“ nebo „zustan“ zmizely v propadlišti casu a pokud jsem je nekdy vylovila, pitbulka se zatvárila nahluchle (což pochytila od pánícka), a odbloumala nekam z doslechu a pokud možno i z dohledu.
Mezitím pribyly dve kocky a malý jezevcík, kterí mi poskytli nové pole pusobnosti pro moje výchovné snažení. První kocka, holka, byla už na první pohled rozmazlená princezna – a na druhý pohled me v tom jenom utvrdila.
Ale s ní jsem ten mocenský souboj tak úplne neprohrála; celkove jsme skoncily tak nekde uprostred „já pán, ty pán“. Už si ode me nechá vykartácovat ci ostríhat srst a vycistit uši, aniž by me sekla. Na oplátku já už od ní ani neocekávám, že by treba prišla na zavolání nebo že by v mé posteli spala projednou soubežne s mýma nohama a ne napríc.
Další prírustek, jezevcík, se mnou dodnes boxuje velmi statecne a urputne, takže tenhle boj je zatím nerozhodný. On me naucil povel „otevri ty pitomý dvere!“ a já ho naucila ješte lepší povel „vypadni!“, ale tím jsme dospeli k docasné remíze a jak to bude dál, ani jeden z nás netuší. A poslední, kocourek, dnes už rocní, ten se mnou ani žádné bitvy svádet nemusel. riznám se, že si me ochocil od první minuty a dodnes jsem se z téhle závislosti nedostala. Ale protože je to úžasné zvírátko, které cte myšlenky, za celý rok byla snad jenom jedna ci dve situace, kdy jsem na nej houkla.
V tom prípade neposlechl, poctive dokoncil, co zacal - hrnul se na jídelním stole do mého talíre - ovšem jídlo na talíri jenom ocuchal, kouknul na me se znacným pohrdáním (ty toho nadeláš pro jedno cuchnutí) a se stolu seskocil. Nikdy víc tam nešel, když jsme jedli...
Ale situace, ve které mi došlo, že je tu neco špatne, nastala kupodivu pred kurníkem...
Krmila jsem jako každý podvecer slepice a jedna araukána postávala za plastovou popelnicí, v které mám už namíchané krmení.
Byla zvyklá, že jí tam vždycky hodím pár zrnícek, jenom pro ni... Ten vecer jsem se rozhodla, že milá slepicka muže dlabat s ostatními v jednom hejnu, z jejich bežného krmítka, a nic jsem jí nehodila stranou. Pak jsem šla po jiné práci a když jsem se za pul hodiny vrátila, tahle araukána tam ješte porád postávala a trpelive cekala...
No což, tak jsem jí tam nakonec to zrní hodila – ale jen jsem to udelala, došlo mi, že ted už si me docela slušne vychovala nejenom zvírátka domácí, ale dokonce i ta blbá slepice.
A pak kdo je tady pánem?
Helena M.
Clanek neobsahuje nic z toho, co umis a co vsechno delas. Tvoje zazitky jsou vzdycky uzasne, urcite bys mohla dlouho vypravet, cim vsim jsi prosla, co vsechno jsi prozila....
Jsi proste svetova holka na pokec i do kazde nepohody!
sžijou se s tebou, ty respektuješ je, oni tebe - nakonec jsi ráda, že je máš a oceníš to, když tě potká něco zlýho.Nikdo nemá takový pochopení a soucit jako psi a nikdo není takový utěšitel a balzám na nervy, jako kočka. Když tohle jednou zažiješ, je ti pak fuk, kdo je vlastně v domě pánem - prakticky nikdo - jste přátelé - členové jedné rodiny.
Jako decko jsme nemeli zadne zvire, pac maminka byla strasne moc na poradek, ani zrnko prachu, vlasek ci smitka v byte...
No a pak si moje dcera, jedinacek, vykoledovala pejska. Vzali jsme si domu "nehodu" kamaradciny fenky(kniracky s pudlem) - a soucasne jsme si prinesli domu nejlepsiho clena nasi rodiny. Uz nas ma skoro 9 let a taky si nas nenapadne vychoval. Co na nem obdivuju je schopnost hrat to na maleho nechapaveho psa - a kdo ho nezna mu muze i verit. A pritom je to vycuranek, moc dobre vi, co se po nem chce.
Kazdy, kdo ma psa vi, jaky je to pocit prijit domu a prvni uklidnovat psa, ktery se muze zblaznit radosti, ze jste zase s nim, smecka je uplna.
Po pejskovi prisly kocky, 3(!). Ja je teda nechtela, ale vsechny byly zachranene z ulice a jenom docasne prijate na vykrmeni, doleceni ci nez se najde vhodna rodina. Nikdy se nenasla, protoze moje rodina je lehce adoptovatelna. Das tomu najist, das tomu jmeno a bum, dalsi zvire v dome.
Jsou to casto problemy, 3-4 denne prochazky, protoze nas pes proste v zahrade nic neudela, to je doma a ma na to vyhraneny nazor. Cestovani je problemem, protoze ja ho v zadnem psim hotelu nenecham, tam by milacek mohl stradat, ze jo.
Ale nikdy bych zadneho z nasich milacku nedala pryc, jsou to clenove rodiny. Pes uz s nami projel 3 kontinenty. Neni to idealni, ale vsichni to snasime lip, nez kdyby zustal bez nas. On je absolutne rodinny typ, cizi lide jsou kamaradi do chvile, kdy jsme s nim.
A ta legrace, kdyz vybavujeme papiry na cestovani...to je "sranda"...
Jo, jo...zvirata do domu, laska do domu. A zvirata se nikdy nechovaji jako tinejdzeri...:-))
Dekuju ti, jsi slunicko 
AlenkoT, mas uplne pravdu, no ale vobcas si i my zensky potrebujem dokazat, ze aspon nekomu velime
Kveto, pridam, jen co me chytne basnicky strevo...?
