Dnes se vrátíme do překrásných západočeských lázní, kterými nás provází Milena – někdy mám pocit, že jsem tam s ní, při společných procházkách popíjíme čarovnou vodu, a jen tiše poslouchám a dívám se (i když – těch kilometrů, co ona tam našlapala!). A vůbec nevadí, že nám představuje „lázně podzimní“, tedy tedy s krajinou usínající, ale za to poklidné, příjemné k toulání, a hlavně bez davů letních turistů z celého světa.

NEDĚLE - výlet do Františkových Lázní

V neděli žádné procedury nejsou, takže příležitost pro výlet mimo město.

U snídaně se "čarovalo". Už včera, když jsem si neplánovala objednat si dnešní oběd, mne požádal spolujedlik u našeho stolu, že bych měla objednat možnost "palačinka", že prý ji za mě sní a bude to mít jako dezert. Proč ne, má jídlo " propadnout"?

Ráno zase navrhl druhý spolujedlik, ať si objednám snídani za nepřítomného spolujedlika číslo tři a vezmu si to jako svačinu na výlet. A nakonec jsme tomuto nepřítomnému objednali (za něj) oběd a večeři na pondělí.

Jídlo se totiž objednávalo, během snídaně kromě běžné varianty (pečivo, máslo, džem, med, jogurt, vločky) bylo možné objednat ze tří až čtyř možností např. párečky, pomazánku (během pobytu jsem ochutnala několik různých a všechny dobré), sýrový talíř, uzeninový talíř, vejce na různý způsob, což strávníkovi bylo za chvíli servírováno přímo na stůl. 

Obědy a večeře se objednávaly den předem při snídani, na výběr bylo šest různých jídel - kdo chtěl, mohl si např. řízek dát k obědu i k večeři.

Já tedy za a) všechno nejím a za b) některá jídla podle názvu neznám (tam jsme to leckdy řešili dotazem u obsluhy), ale neměla jsem problém si svá dvě jídla vybrat. 

Při obědě  a večeři byly k dispozici formou bufetu čtyři různé zeleninové saláty (nebo tři saláty a jeden kompot), a při obědě dvě různé polévky. Někdy nám k obědu přidali dezert (kousek koláče), jindy ovoce. 

Koupila jsem si ve Varech originálního průvodce Mé staré dobré Vary od Zdeňka Šmída, který vtipně popisuje historii lázní.

Zmiňuje různé hostiny, které se ve Varech uskutečňovaly a nazval je "nacpávačky". No, tak jsem se vlastně poněkud nacpávala také, a na rozdíl od nemocnice mi chutnalo.  


No a teď k výletu: sedla jsem na vlak a dojela se podívat do Františkových Lázní.

V podstatě jsem si mohla vybrat pobyt i zde, nebo v Mariánkách, ale já chtěla do Varů a dobře jsem udělala.

I když jsem šla až k rozhledně Salingburg (v podstatě pro mne jako milovníka rozhleden hlavní cíl výletu) a oboře s daňky, stejně jsem měla město projité za necelé dvě hodiny.

A to jsem se neváhala a zkoušela zabloudit v zrcadlovém bludišti (bylo lepší, než to na Petříně, opravdu se velice těžko odhadovalo, kudy se má pokračovat, proto každý návštěvník, i já, obdržel jednorázové rukavice, aby zrcadla nebyla ohmataná šátrajícíma rukama).

Jsem ráda, že mi nedali pobyt zde ve Františkových Lázních, to bych se tu druhý den nudila...

Ale zase ta rovinatost bude třeba za 10 let předností, až budu chodit s hůlkou :- ))).

Parky jsou krásné, ale smutné, protože trávníky jsou pokryté vrstvou listí, listopad se jmenuje výstižně.

I toho slavného malého Františka už na zimu vystrojili do teplého oblečení...

Zpět zase vlakem, v obou případech přestup v Chebu na stejném nástupišti, což pro ty davy lázeňských hostů s kufry bylo velmi ohleduplné. Jen mě mrzelo, že úžasný chebský viadukt, po kterém osobáček z Chebu do Františkových Lázní jezdí, si nelze za jízdy vyfotit :- )))...


Salingburg je rozhledna, která stojí v nadmořské výšce 450 m na malém návrší zvaném Na Vyhlídce. Od centra lázní je rozhledna vzdálena přibližně jeden kilometr jihovýchodním směrem. Německý název Salingburg byl odvozen od bývalého pojmenování vod minerálních pramenů, kterým se říkávalo Saling. Podle pověsti má na rozhledně sídlit duch františkolázeňských pramenů Salinger. Rozhledna byla postavena roku 1906 k pětistému výročí první písemné zmínky o minerálních pramenech v okolí. Stavbu rozhledny iniciovala františkolázeňská radnice a místní okrašlovací spolek, na stavbu přispěli i někteří místní obyvatelé. Rozhledna byla postavena jako romantická  stavba ve stylu středověkého hrádku. Stavba z lomového kamene má dvě nezastřešené věže. Na vrcholu vyšší věže s cimbuřím se nachází vyhlídkový ochoz.



PONDĚLÍ -  jsem zvolnila... musela jsem

Možná jste si říkali, kam se furt v těch lázních honím? Vždyť tu budu tři týdny, ne? Spěchala jsem nasbírat zážitky právě proto, že je listopad, kdy se dá očekávat deštivé a nevlídné počasí - a to nastalo zrovna dnes.

Tak dnes jsem dopoledne měla dvě procedury a dvě procházky "pro vodu" a po obědě jsem zůstala na pokoji a relaxovala, i když jsem původně plánovala něco jiného.

Až před večeří procházka kvůli pitnému režimu, který má v lázních větší význam, než jinde.

Pro vodu, která léčí, a má se pít u pramenů nebo během chůze od nich.

U oběda spolustolovníci vymysleli, že si vodu načepují na celý den najednou, namíchají si všechny tři prameny, co mají předepsané, do PET lahve a hurá, musí na kolonádu jen jednou za den! Nojo… no… A pak jen řešili, jestli nebudou mít v té vodě nějaké ftaláty...
Já doufám, že takto nezlenivím.

ÚTERÝ - lenošení pokračuje

Také tento den to nevycházelo na delší procházku, dopoledne kontrola u doktorky, v poledne masáž, odpoledne bazén.
Procházím se hlavně k pramenům, zhruba v oblasti všech kolonád, od Sadové, poblíž které je můj hotel, po Vřídelní.

Po ránu je nejvíc rušno v Mlýnské kolonádě, kam mířím i já se svým pohárkem.

Tržní kolonáda je prázdná a Vřídelní a Sadová přilákala jen pár lidí. Když se vracím od Vřídla zpět, valí se po nábřeží davy lidí. Kde se vzali nevím, asi posnídali a hurá do lázeňské čtvrti (nedovedu si představit ten nával v sezóně, nakonec být v lázních mimo sezónu má své výhody).

 
Na oběd jsem dorazila později, krylo se mi to s masáží. A že jsem si dělala při snídani srandu, že přijdu později, ať mi oběd nesni, tak jsem to přivolala, stůl obsazen. Paní, co právě nastoupila do lázní a bude patřit do 1. skupiny na jídlo, se najedla s naší druhou partou, protože dřív oběd nestihla.

Ani já o oběd nepřišla, jen jsem neměla příbor, pak příbor bez lžíce, ale nakonec jsem dostala všechno k plné spokojenosti.

Plavání tentokrát na jedničku nebylo.

Když jsem přišla, bylo nás pět. Říkala jsem si čtyři jako minule, nebo pět, to není rozdíl. Ale přicházeli další a další, až se nás sešlo dokonce jedenáct a to je na tenhle malý bazén moc. Po čase to asi polovina vzdala a pak už se plavalo pohodlněji. 

Odpoledne opět lenošení a po večeři také.

Milena Nováková,

cestovatelka po vlastech českých,

nyní se láznící