Omlouvám se za delší pauzu v tomto seriálu vyprávění, aspoň jste si od tématu odpočinuli a snesete tím spíš pokračování. Začnu školou, tedy mou novou příležitostí k jízdě na koni, kterou jsem získala po nástupu na VŠZ v Českých Budějovicích. Hned, jak jsem se rozkoukala, jsem se ji snažila co nejvíce využít. Škola měla svůj školní statek včetně jezdeckých koní ustájených na Vondrově kousek od Hluboké.

Dojížděli jsme tam autobusem nebo vlakem, neoficiální oddíl byl pouze pro studenty školy, nechtěli ani žádné příspěvky.  Vše dobře fungující s pomocí diáře, do kterého se zájemce o ježdění zapsal, čímž si současně zamluvil jízdu, jako se zavázal, že opravdu přijde se o koně postarat. Podle zápisů ostatních si člověk mohl vybrat den méně obsazený, nebo vůbec zatím neobsazený a tím se zájemci rovnoměrněji rozdělili. To víte, internet nebyl, dnes by se to řešilo úplně jinak, operativněji.

Ve stádě místních koní převažovaly klisny s hříbaty, koní pod sedlo moc nebylo.

Ale to nebyl důvod, proč jsem si na Vondrově moc nezajezdila. Jen jsem se stačila „rozkoukat“ a bylo po radosti, protože jsem si po pádu z koně vysloužila další sádru na kotníku. Dostala jsem totiž na vyjížďku přidělenou malou plnokrevnou ryzku jménem Ligurie. No, a protože jsem nebyla nijak zvlášť „vyježděná“, spadla jsem, ovšem dost blbě, zůstala mi noha ve třmenu, kobylka mne za sebou naštěstí nevláčela daleko.

Noha bolela, ale já nechtěla přijít o vyjížďku a tak jsem nasedla a pokračovala v jízdě. Byl krásný podzimní den, louky, cesty, stromořadí, rybníky. Správná poloha kotníku během jízdy je tzv. s prošlápnutou patou, kdy se snažíte, aby pata byla o něco níže než špička nohy, a tato poloha posloužila i jako jakási fixace zraněného kotníku. Po příjezdu zpět to bylo horší, kotník se během chůze pohyboval, nesl váhu těla a tak se bolest zvětšila.

Opatřila jsem po jízdě svého koně tak, jak se sluší a patří, odkulhala na autobus a kulhala dál až do nemocnice. Tam mi na dva týdny dali sádrovou dlahu bez podpatku. Pokud bych si přivodila úraz v místě bydliště, byla bych doma, ale já byla ve škole a neviděla důvod absolvovat několikahodinovou cestu domů, když mohu být na koleji i o víkendu.

A také jsem doufala, že si aspoň průběžně budu doplňovat přednášky z poznámek spolužáků. To jsem ale kamarády podcenila. Kluci mě na přednášky i cvičení donesli!  Dokonce mě dopravili i do laboratoří ve městě. A celý studijní kroužek mi zorganizoval i oslavu narozenin…

Sádru, už chodičku, jsem měla několik měsíců, a než jsem byla fit, idylka na Vondrově skončila, jezdečtí koně se přesunuli do blízkého oddílu a tam studenti VŠ vítáni moc nebyli – stejně jako kdysi parta z Maškova v Hájích. Raději jsme jezdili stále do Vondrova a pouze pomáhali s prací kolem chovných koní.

Já jsem po prvním ročníku v Českých Budějovicích pokračovala ve studiu v Praze a tak jsem se do sedla dostala až během praxe po druhém ročníku školy.

Domluvila jsme se na místě praxe se třemi spolužáky a tak jsme si praxi užívali jako dobrá parta.

Hned jak jsem se dozvěděla, že je tu „služební kůň“ ke kontrole pastvin, jsem neváhala a vnutila se. Kůň se jmenoval Jirka, což bylo vtipné, protože s Jirkou dvounohým se v té době chodila (ale tomu jsem říkala Jura). Kůň byl sice ustájen ve vsi několik kilometrů od naší ubytovny, ale co by člověk neobětoval pro možnost ježdění! Protože jsem tam jezdila autobusem nebo chodila pěšky sama, a protože moje jezdecká kariéra nebyla dosud nijak slavná, jezdila jsem ze začátku jen ve velkém výběhu, než jsem si dostatečně neoklepala zadnici a než jsem si po přestávce v ježdění nedodala dostatek kuráže. 

Pak jsem se pokoušela o vyjížďky.

Píši „pokoušela“, protože Jirkovi se nechtělo od stáje někam daleko a tak jsem neustále bojovala s jeho snahou zdrhnout domů. Takže jsem ho tlačila dál a dál a pečlivě si hlídala, aby neotočil o chlup doprava či doleva hlavu – protože pak se otočil sám a naskočil do cvalu a šup šup byl doma se mnou jako pasažérem, jehož snahy o řízení rychlosti a směru ignoroval. Nejlepší bylo jet třeba podle hrazení ohrad, kdy mu ohrada zamezovala odbočit vpravo a já tedy jen hlídala, aby se nestočil vlevo.

Ale co, párkrát jsem spadla, a kůň mi domů utekl, nakonec jsem se přizpůsobila spíš já koni než on mě. Mělo to své výhody – cestou od stáje tedy krokem nebo podél ohrad opatrným klusem a domů tedy cvalem, koneckonců i cval jsem se sama potřebovala „doučit“. A Jirku jsem směrem ke stáji nemusela pobízet, naskočil do cvalu sám. Poznala jsem vlastně poprvé ježdění bez „dozoru“, svobodné rozhodování, co s koněm podniknu, riskovala jsem obezřetně.

Z praxe jsem si přivezla jezdecký bičík.

Dnes jsou v každé prodejně jezdeckých potřeb desítky bičíků na výběr, v totalitě byl každý bičík poklad. Dlouho jsem jezdívala jen s nějakou větvičkou, ve Staré Roli jsem dostala darem nalomený bičík, který jsem si vyspravila izolepou. Což vedoucí, který s Jirkou konal kontrolní jízdu po pastvinách, nevěděl. A protože pravděpodobně se mu snažil cosi „vysvětlit“, zlomil bič úplně. Tak mi věnoval jiný, originálně vyrobený.  S ním jsem ještě spoustu let jezdívala…